III. ÚS 798/15 - K povinnosti respektovat při výkladu smluv princip autonomie vůle smluvních stran

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

I. Nikoliv každý právní úkon, jenž se jeví protiprávním, stíhá sankce neplatnosti, a to i neplatnosti absolutní. Konkrétní následek protiprávnosti (z povahy věci samé) nelze řešit jinak než poměřováním hodnot, které má zákon chránit. Takovými hodnotami jsou zákonnost a veřejný pořádek, na straně jedné, a (závěrem o neplatnosti právního úkonu) zasažená autonomie vůle jedinců upravit si své vzájemné vztahy, na straně druhé.

II. Z rozhodnutí obecného soudu proto musí být zřejmé, jaký konkrétní zájem (čí, v jaké době a proč) má být zvažovanou sankcí neplatnosti chráněn, a jaký zasažen, a tudíž, zda by tato sankce obstála při poměřování zákonem chráněných hodnot z hlediska důsledků, které nastaly pro stěžovatelku a které pro veřejný zájem, a to na základě zjištění skutečné vůle smluvních stran a posouzení konkrétních okolností, za nichž k uzavření smlouvy došlo.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26.07.2016 sp. zn. III. ÚS 798/15)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky COMMEMAX spol. s r. o., sídlem Hnězdenská 735/6, Praha 8, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem, sídlem Spálená 21, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014 č. j. 62 Co 433/2013-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. března 2013 č. j. 25 C 34/2011-363, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a a) Společenství domu Olštýnská 607, Praha, sídlem Olštýnská 607/1, Praha 8, a b) Mgr. Davida Lorence, obou zastoupených JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem, sídlem Rybářská 4a, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejího ústavního práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") bylo k žalobě vedlejších účastníků určeno, že neexistuje věcné břemeno spočívající v oprávnění stěžovatelky jako žalované užívat prostor střechy domu Olštýnská č. p. 607 v Praze 8, založené Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem (dále jen "Družstvo") jako povinným a stěžovatelkou jako oprávněnou (dále jen "Smlouva") (výrok I). Konkrétně obvodní soud určil, že "věcné břemeno spočívající v oprávnění žalovaného užívat celý prostor střechy domu Olštýnská č. p. 607 v Praze 8, k. ú. Troja včetně společných částí domu či jejích částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni 2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání ze strany žalovaného spočívajícího v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení, reklamních zařízení či jiných zařízení, anebo k jinému užívání, dále spočívající v oprávnění žalovaného dát prostory do pronájmu jako pronajímatel dalším osobám jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a dále spočívající v oprávnění žalovaného provádět stavební úpravy prostor a v braní užitků z užívání prostor, jež mělo být založeno Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem, IČO 26 46 21 92 jako povinným a žalovaným jako oprávněným, neexistuje." Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna předmětné prostory vyklidit (výrok II) a zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 43 480 Kč (výrok III). Obvodní soud dospěl k závěru, že Smlouva je neplatná jednak podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), neboť není zřejmé, zda je věcné břemeno zřizováno za úplatu, a jednak podle § 39 o. z., neboť obchází zákon, a dále že věcné břemeno zaniklo ve smyslu článku VI věty druhé Smlouvy, neboť stěžovatelka nesplnila svou povinnost plynoucí z článku II Smlouvy, když nebylo prokázáno zaplacení dalšího členského vkladu ve prospěch Družstva, který měl být úplatou za zřízení věcného břemene.

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu ve výroku I a II potvrzen, ve výroku III pak byl změněn tak, že náklady řízení každého z žalobců činí 41 600 Kč, jinak byl potvrzen, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit náklady odvolacího řízení každému z vedlejších účastníků ve výši 8 600 Kč. Městský soud rovněž shledal Smlouvu neplatnou podle § 37 odst. 1 o. z., a to z důvodu, že ujednání o způsobu úhrady věcného břemene je neurčité a nesrozumitelné, a především neplatnou podle § 39 o. z., a to vzhledem k rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku (dále též jen "obch. zák."), která upravují členský vklad (§ 223 a násl.).

4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I), a to s odůvodněním, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, ve zbývající části byl rozsudek městského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem městského soudu, že zmíněné ujednání je nesrozumitelné či neurčité, dospěl však k závěru, že úvaha tohoto soudu o neplatnosti Smlouvy podle § 39 o. z. není "zjevně nepřiměřená", k čemuž doplnil, že zejména šlo o obcházení zákona [konkrétně ustanovení § 221 odst. 1, § 239 odst. 4 písm. c), § 224 odst. 2 obch. zák.].

5. Na doplnění možno uvést, že následně (a to na základě zpětvzetí žaloby) městský soud usnesením ze dne 10. 4. 2015 č. j. 62 Co 433/2013-534 rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a III zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 3867/2015-562 jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl, a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že Nejvyšší soud rozdílně od soudů nižších stupňů "nadefinoval" důvod neplatnosti Smlouvy, neboť jedno z ustanovení Smlouvy, resp. jedno ustanovení smlouvy související, tj. smlouvy o dalším členském vkladu, obchází zákon, přičemž toto obcházení má spočívat v tom, že smluvená protihodnota za věcné břemeno měla být dle ujednání stran poskytnuta za "nestandardních podmínek, jejichž splnění je pro orgány družstva jen obtížně kontrolovatelné", a že úvaha odvolacího soudu o daném důvodu neplatnosti Smlouvy není zjevně nepřiměřená. Stěžovatelka uznala, že dovolací soud správně postihl podstatu smluvního vztahu mezi ní a Družstvem, když na rozdíl od soudů nižších stupňů neshledal neurčitost a nesrozumitelnost Smlouvy, ovšem ústavněprávně očividně selhal, jestliže své rozhodnutí založil na argumentu, že "není-li zjevně nepřiměřená úvaha, že poskytnutí plnění je smluveno za nestandardní podmínky, jejíž splnění je pro orgány družstva jen obtížně kontrolovatelné, pak je související smlouva absolutně neplatná". Takové posouzení, založené na libovolném kritériu, navíc odůvodněné vágně a v rozporu s obsahem spisu, zasahuje do jejích ústavně zaručených práv, jak jsou uvedena výše.

7. Následně stěžovatelka shrnula podstatné aspekty případu, tedy že ona a společnost MADAL, s. r. o. (dále jen "MADAL"), jako jediní členové založili Družstvo, dne 13. 8. 2001 se na členské schůzi usnesli, že MADAL vnese do Družstva nemovitosti a finanční prostředky a ona finanční prostředky ve výši 5 mil. Kč, neboť již na schůzi dne 29. 6. 2001 bylo konstatováno, že MADAL dostatečnými prostředky na celkovou rekonstrukci nemovitosti nedisponuje. Za tyto vklady bylo jako protihodnota členskou schůzí (tj. všemi členy) schváleno přidělení veškerých družstevních jednotek v domě společnosti MADAL a ve prospěch stěžovatelky zřízení věcného břemene. Smlouva o dalším vkladu předvídala, že ona své plnění (tj. členský vklad) poskytne přímo stavební firmě BUSSMARK - OLIVER spol. s r. o. (dále jen "BUSSMARK"), která pro Družstvo rekonstrukci prováděla. Zdůraznila, že v té době, konkrétně do srpna 2002, kdy došlo k rekonstrukci, přidělení bytových jednotek a zřízení věcného břemene, nešlo o bytový dům, nebyli v něm ani žádní nájemci. Družstvo mělo jen dva členy, kteří s těmito vztahy, autonomně smluvenými, souhlasili, první vedlejší účastník vznikl až v roce 2004 a druhý vedlejší účastník se stal členem družstva až po kolaudaci na bytový dům, a vedlejší účastníci byli v době svého vzniku, resp. vstupu do Družstva s předmětným věcným břemenem seznámeni a po dobu 8 let je také sami respektovali.

8. Obecné soudy tak dle stěžovatelky nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (zásada potius valeat actus quam pereat), jak plyne z judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197)]. Dovolací soud popřel princip autonomie smluvních stran, když zdůvodnil neplatnost Smlouvy "nikoliv zjevnou nepřiměřeností úvahy" o nestandardnosti jednoho ustanovení související smlouvy ve smyslu "obtížné kontrolovatelnosti". Dle stěžovatelky jde o extrémní úvahu, neboť daná kritéria jsou vysoce dubiózní a nelze o nich hovořit jinak než jako o kritériích zakládajících libovůli, neboť co je v bohatosti životních situací a neuzavřenosti společenských vztahů "poněkud standardní" a "neobtížně kontrolovatelné". Upozornila, že zde jde minimálně o tzv. hraniční případ, neboť nalézací soud uvedl, že rozhodl po "značném váhání", a dovolací soud vyšel z toho, že úvaha o "nestandardnosti" není zjevně nepřiměřená, což znamená, že preferovaly výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, přičemž deformovaly či dokonce popřely vůli smluvních stran.

9. Současně stěžovatelka vytkla obecným soudům paternalistický přístup praktikovaný v totalitním systému, kdy si soud s poukazem na § 39 o. z. osoboval právo zasahovat do soukromoprávní sféry v co nejširší možné podobě a omezil svobodnou vůli činit právní úkony celou řadou zákazů roztroušených v různých právních předpisech, kdy dominujícím kritériem byl "zájem společnosti". V daném řízení nebylo prokázáno, a ani tvrzeno, že by někdo byl skutečně poškozen. Problém "kontrolovatelnosti" mohl dle dovolacího soudu vzniknout ve vnitřních poměrech Družstva, ovšem žalobci se do právních vztahů dobrovolně dostali až v okamžiku, kdy tyto již byly prakticky uzavřeny. Za absurdní považuje stěžovatelka, aby soud po mnoha letech mocensky vstupoval do "usazených" právních vztahů, a to zjevně z důvodu ochrany zájmů státu, a osoboval si roli kontrolora vnitřních poměrů v Družstvu.

10. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytkla, že jeho závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Důkazní situace byla zcela jiná, než dovolací soud pouze presumoval, neboť důkazy obsažené ve spise vyvrací jeho domněnku, že ujednání o plnění Smlouvy nebylo kontrolováno (ze strany orgánů Družstva), resp. že by mělo dojít k poškození členů Družstva. Poskytnutí dalšího vkladu bylo v souladu se stanovami Družstva, které v čl. 5 tuto možnost předvídaly, a to "za účelem financování oprav a rekonstrukce pořízených nemovitostí", v zápise členské schůze z 29. 6. 2001 byla popsána rozsáhlá nutná rekonstrukce domu a byl projednán závazek stěžovatelky na vložení částky 5 mil. Kč do kapitálu Družstva, aby bylo možno rekonstrukci provést, na členské schůzi 13. 8. 2001 byl všemi členy schválen vklad s tím, že všechny bytové jednotky budou přiděleny druhému členovi Družstva a její vklad bude kompenzován zřízením věcného břemene. Po skončení rekonstrukce proběhla rekolaudace z hotelu na bytový dům, kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 8. 2002, a tudíž jsou nesprávné úvahy dovolacího soudu, jež se objevily až v průběhu dovolacího řízení, o poškození nájemců, příp. členů družstva. Ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., na které dovolací soud odkázal, se neuplatní, navíc všichni členové Družstva se smlouvou o dalším členském vkladu souhlasili a Družstvo následně fakturaci kontrolovalo, přičemž nebylo zjištěno, a ani tvrzeno, že by platba vůči zhotoviteli rekonstrukce nebyla podložena jeho skutečnou prací. Závěr dovolacího soudu, že Družstvo možnost kontroly nemělo, je spekulativní, resp. libovolný, navíc obtížná kontrolovatelnost plnění smlouvy nemůže být důvodem její neplatnosti. Poškozenou by naopak mohla být jen ona, neboť ač finančně podporovala Družstvo, v konečném důsledku by se jakékoliv "zajišťování hospodářských potřeb" redukovalo na nulu, jestliže by byla zbavena jediné kompenzace za své vklady, a to v podstatě retroaktivně. Stěžovatelka také poukázala na opomenutý důkaz - Smlouvu o vzájemné spolupráci a způsobu financování rekonstrukce domu v Olštýnské ulici" z 2. 7. 2001, ve které Družstvo i oba jeho členové vyslovili souhlas s poskytnutím finančních prostředků plněním za rekonstrukční práce na domu, který ještě nebyl bytový, přičemž bylo výslovně pamatováno na kontrolu ze strany Družstva i jeho členů. Obecné soudy rovněž odhlédly od ničím nezpochybněných bankovních převodů prokazujících plnění z její strany ve prospěch zhotovitele stavby, zabývaly se jejím plněním v hotovosti ve výši 5 mil. Kč (zřejmě pro shodu obou částek), které však bylo další platbou člena Družstva, započitatelnou na celkový členský vklad, přičemž opomněly všechny důkazy dosvědčující, že toto celkové plnění činilo 11,4 mil. Kč. Obecné soudy v tomto ohledu zcela pominuly i výpověď svědkyně Zuzany Bezdíčkové, účetní Družstva. Citovaná smlouva upravovala stejný model financování i ze strany společnosti MADAL, takže pokud by se vyšlo z logiky dovolacího soudu, muselo by být neplatné přidělení všech bytových jednotek společnosti MADAL a na ně navazující převodní smlouvy ohledně těchto jednotek dalším členům družstva a následně i převody do vlastnictví, takže by nemohl ani vzniknout první vedlejší účastník.

11. Stěžovatelka dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171) upozornila na nutnost respektování autonomní sféry jednotlivců ze strany veřejné moci, kdy zásah do ní musí být přiměřený s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo, resp. na to, že ustanovení § 39 o. z. lze aplikovat subsidiárně, tedy pouze tam, kde konkrétní vada není postižitelná podle jiných ustanovení zákona. Navíc obecné soudy měly porušit zásadu legitimního očekávání, neboť po 10 letech již byla přesvědčena o "zachování" věcného břemene. Byl tak porušen princip proporcionality v tom ohledu, že byla shledána naléhavost právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Z toho stěžovatelka vyvodila, že dovolacím soudem zvažované ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. se neuplatní, a i kdyby tomu tak bylo, existovaly by zde jiné sankční následky než je absolutní neplatnost úkonu. Daný zásah stěžovatelka označila za "bezprecedentní" pro nedostatečné odůvodnění a extenzívnost použití § 39 o. z., resp. jeho neproporcionalitu. Současně vyslovila názor, že jde o rozhodnutí existující bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy, jeho odůvodnění je neúplné a nedostatečné. Úvaha dovolacího soudu o obtížné kontrolovatelnosti je pouze presumována odkazem na neaplikovatelné ustanovení (nešlo o bytový dům, nebyli zde nájemci a všichni členové družstva souhlasili), dovolací soud hovoří o doplňujícím kritériu (pozn.: zřejmě má stěžovatelka na mysli chování stran po uzavření smlouvy), které však současně označuje za zásadně bezvýznamné, toliko "svědčící" ve prospěch kritéria prvního, což je "korunováno" závěrem, který není logicky uzavřen, o kombinaci "nikoliv zjevné nepřiměřenosti" úvahy o "nestandardní podmínce". Takto pro futuro nastavenými parametry testu absolutní neplatnosti by nemohla projít žádná soukromoprávní smlouva, resp. jde o test umožňující libovůli.

12. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 3. 2015 stěžovatelka v souvislosti s námitkou nedostatku věcné legitimace prvního vedlejšího účastníka (dále též jen "společenství") namítla opomenutí ostatních vlastníků jednotek jako účastníků sporu, což má představovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jako vadný odmítla závěr, že by právním nástupcem Družstva mohla být první vedlejší účastnice, neboť práva a povinnosti přešly na jednotlivé nabyvatele bytových jednotek, a Smlouva tak zakládá práva a povinnosti vlastníků jednotek, kdy právo odpovídající věcnému břemeni není zapsáno k budově, ale ke konkrétním jednotkám. Z tohoto hmotněprávního vztahu plyne i jejich aktivní legitimace, jak má vyplývat z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 646/04 (N 49/36 SbNU 525). Vzhledem k tomu není společenství oprávněno namítat neplatnost ve smyslu § 40a o. z. Obecné soudy o právech dotčených vlastníků rozhodovaly bez jejich účasti (ona sama je vlastníkem jedné bytové jednotky), žádným způsobem nezjišťovaly ani nehodnotily jejich stanovisko, a jde tak o opomenuté účastníky, a ona je opomenutým vlastníkem. Jde o procesní vadu, kterou nelze odstranit. Nedostatek věcné legitimace společenství vlastníků jednotek k podání žaloby na určení neplatnosti smluv, které uzavřeli jednotliví vlastníci jednotek, vyslovil také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 32 Cdo 1389/2007.

III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

13. V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k návrhu vyjádřili.

14. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nedovodila, že by byly dány podmínky přípustnosti dovolání, ani je nijak nevymezila. Připustil, že úvahy soudů nižších stupňů upřesnil a doplnil, nic se však nezměnilo na podstatě zjištění, že zřízení věcného břemene a jeho obsah byl natolik nestandardní, že úvaha odvolacího soudu o neplatnosti nebyla zjevně nepřiměřená. Dále Nejvyšší soud poukazem na vázanost skutkovými zjištěními, resp. na zákonné meze přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení upozornil, že pokud stěžovatelka namítla, že jeho rozhodnutí není v souladu s obsahem spisu, pak neuvedla, kde ve spise jsou jí tvrzené skutečnosti uvedeny, a i kdyby ze spisu vyplývaly, neznamená to, že by ústavní stížnost měla být důvodná, neboť dovolací soud vychází z toho, co odvolací soud uvedl jako skutková zjištění. Stěžovatelka, jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, upírá dovolacímu soudu možnost uvážení při hodnocení právního posouzení věci soudy v nalézacím řízení, včetně určitého prostoru pro upřesnění jinak věcně správného rozhodnutí odvolacího soudu. Platná právní úprava (§ 243d o. s. ř.) umožňuje změnu napadeného rozhodnutí, a tudíž nelze dovolacímu soudu upřít možnost posoudit věc po právní stránce i z hledisek doposud neuvažovaných, umožňují-li to skutková zjištění. Z nich pak vyplývá možnost právního posouzení tak, jak činí napadené rozhodnutí. K námitce paternalistického přístupu Nejvyšší soud uvedl, že to by znamenalo ochranu jedné strany, a to je v rozporu s tím, že i stěžovatelčiny námitky byly uznány důvodnými, a dovolání bylo vyhověno, k čemuž dodal, že paternalizmus je věc jedna, a nestandardní jednání je věc druhá. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost postrádá polemiku se závěrem o nepřípustnosti dovolání, Nejvyšší soud navrhl, aby byla odmítnuta.

15. Městský soud odkázal na svůj rozsudek s tím, že se plně vypořádal se všemi odvolacími námitkami a že jeho odůvodnění splňuje zákonné náležitosti, načež odmítl, že by byla porušena nějaká stěžovatelčina ústavní práva, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.

16. Také obvodní soud odmítl, že by byla porušena stěžovatelčina ústavou zaručená práva, s tím, že šlo o velmi komplikovaný spor, všechny tři soudní instance postupovaly tak, aby výsledné rozhodnutí bylo v souladu se zákonem i principy spravedlnosti, a došly k závěru, že Smlouva je neplatná. Současně odkázal na obsáhlé odůvodnění svého rozsudku, resp. skutková zjištění v něm obsažená, týkající se mj. podivných okolností uzavření Smlouvy (není zřejmá úplatnost či bezúplatnost, členský vklad nebyl nikdy zaplacen, apod.). Samostatnou otázkou je aktivní legitimace společenství vlastníků jednotek, která není v soudní praxi uspokojivě vyřešena, a i k ní se ve svém rozsudku vyjádřil.

17. Vedlejší účastníci k ústavní stížnosti uvedli, že stěžovatelka neobjasnila svá jednotlivá pochybení, kterých se při formulaci a plnění Smlouvy dopustila, její výklad závěrů soudů týkajících se neurčitosti Smlouvy (část označená jako čl. II) je zavádějící, protože neodpovídá odůvodnění napadených rozhodnutí. Zabývá-li se stěžovatelka teoretickou rovinou způsobu výkladu, neuvádí, v jakých konkrétních bodech smluvních vztahů je výklad obecných soudů chybný. Dovolává-li se ochrany smluvních vztahů, mohlo by tomu být oprávněně za předpokladu, že se takový vztah opírá o závazek uzavřený v souladu se zákonem. Tvrzení, že vlastníci jednotek dobrovolně vstoupili do závazků ohledně věcného břemene, není pravdivé, neboť stěžovatelka při uzavírání kupních smluv do nich zahrnula právo věcného břemene z pohledu již existujících závazků vlastníka, které přecházejí z prodávajícího na kupujícího, jenž neměl žádné indicie pro úvahu o jejich neplatnosti. Odkázala-li stěžovatelka na "nekontrolovatelnost" smluvního vztahu po letech, vedlejší účastníci uvedli, že požadované doklady k věcnému břemeni byly soudu předloženy. K námitce extrémního rozporu vedlejší účastníci odkázali na odůvodnění rozsudku týkající se plnění nepeněžitého, které bylo "vedeno v rozporu se zákonem" a které nebylo prokázáno jako řádné. Smlouva nebyla vrchnostensky zneplatněna, ale byla neplatná pro vady, rozpory se zákonem a pro její neplnění. Stěžovatelka se snaží obhájit platnost smlouvy a její naplnění nepeněžitým vkladem, provedené důkazy to ale nepodporují. K poukazu na princip proporcionality vedlejší účastníci uvedli, že o zásahu do autonomní sféry lze uvažovat v případě závazků uzavřených v souladu se zákonem a řádně plněnými, a k nedostatku rozhodovacích kritérií pak to, že není jasné, o jaká konkrétní kritéria a právní závěry byl soudní proces ochuzen, aby bylo možné potvrdit platnost práv z věcného břemene oproti kritériím, které soudy při hodnocení použily.

18. Jde-li o doplnění ústavní stížnosti, dle sdělení vedlejších účastníků není jediného vlastníka jednotky, který by se účastenství ve sporu dovolával, všichni s procesním postupem souhlasili, a pokud by se všech 300 vlastníků stalo účastníky soudního řízení, spor by nikdy neskončil. Společenství vlastníků jednotek je odpovědné za správu společných částí domu a je jeho povinností znát, jak si tyto části stojí ve svých právech a jak je spravovat s ohledem na práva třetích osob. Společenství nikdy netvrdilo, že je nástupcem Družstva. Stěžovatelka provozovala střechu domu nekontrolovaným způsobem a nejednala v tomto smyslu s vlastníky ani společenstvím, takže zjištění stavu práv a povinností z pohledu správy domu bylo neodkladné. Bylo-li věcné břemeno od samého počátku neplatné, je z pohledu ostatních vlastníků toto zjištění platné i na ostatní vlastníky, přičemž by bylo nehospodárné žalovat v počtu 300 žalobců (hromadně či jednotlivě).

19. V další části se vedlejší účastníci vyjádřili k napadeným soudním rozhodnutím, přičemž v podstatě zopakovali své stanovisko, které v soudním řízení zastávali, a případně vyslovili svůj nesouhlas s některými závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Jde-li o vady stěžovatelčina jednání při vzniku práva z věcného břemene, toto bylo zřizováno úplatně peněžitou a nepeněžitou formou. V prvním případě plnění stěžovatelka prokázala zúčtováním a proplacením faktur vystavených třetím subjektem, přičemž doklady (faktury, výpisy z účtu) obecné soudy považovaly za neprůkazný důkaz, neboť není zřejmé, o jakou konkrétní činnost ve prospěch Družstva šlo, aby bylo možné dospět k závěru, že závazek byl řádně a včas splněn. Závazek ve Smlouvě k uhrazení dalšího členského vkladu je neurčitý, nelze vyvodit, zda byl řádně splněn, a pokud se tak nestalo, nastaly důsledky v podobě neplatnosti Smlouvy dle jejího článku VI. Vedle těchto pochybení je zřejmé, že šlo o kupní smlouvu, kde kupní cena za zřízení věcného břemene byla provedena formou dalšího členského vkladu, což je postup obcházející daňové předpisy, neboť vklady nejsou předmětem daně. Nešlo o požadovaný úmysl člena Družstva účastnit se podnikání Družstva, ale vložit prostředky do Družstva výhradně s cílem získání protihodnoty, tj. věcného břemene. Nešlo ani o příjem formou rozdělení stěžovatelčina zisku, jak je to obvyklé, celý postup byl protiprávní a neplatný. Při soudním jednání nepotvrdila svědkyně Zuzana Bezdíčková, účetní obou firem, že by ve prospěch stěžovatelky byl veden další členský vklad ve výši 5 mil. Kč, a také uvedla, že za právo z věcného břemene stěžovatelka nezaplatila. Dodali, že ze strany společenství byly uzavřeny smlouvy o umístění zařízení s bývalými provozovateli antén na střeše a že je jednáno s dalšími.

20. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka zopakovala skutkový děj s tím, že veškeré jednání všech zúčastněných bylo učiněno svobodně s plnou informovaností, všechny kroky byly schváleny, obecné soudy Smlouvu shledaly neplatnou z podružných důvodů, dovolací soud jen proto, že družstvo nemělo možnost kontroly fakturace. V té době v družstvu byli jen dva členové, kteří si vzájemně věřili a o postupu rekonstrukce (včetně hrazení faktur) byli navzájem zpraveni, přičemž členská schůze po rekonstrukci schválila úhradu vkladu a prohlásila ji za danou. Obecné soudy však vycházely z toho, že další členský vklad byl uhrazen v hotovosti, ačkoli tomu tak nebylo, a důkazy o jeho uhrazení neustále rozporovaly. K vyjádření obvodního soudu stěžovatelka uvedla, že společenství v době platby neexistovalo, a tudíž je zvláštní, že tvrdí neproplacení vkladu, když nemovitost byla zrekonstruována a vhodná k obývání, ani BUSSMARK si na neproplacení faktury nikdy nestěžoval. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že ač dovolání bylo odmítnuto, uvedený soud neváhal problematiku rozebrat a "zpřesnit", což stěžovatelka kvitovala, nicméně jestliže v dovolání napadla právní výklad (např. nemožnost poskytnutí dalšího členského vkladu formou proplacení faktury), byl dán důvod daný § 241a o. s. ř. a dovolání nemělo být odmítnuto, ale Nejvyšší soud měl namísto upřesnění rozsudek odvolacího soudu zrušit. Podstatné je, že Nejvyšší soud svou argumentaci založil na skutečnosti, že úvahy městského soudu nejsou "zjevně nepřiměřené" s odkazem na nestandardnost jednání, avšak v souladu se zásadou priority výkladu platnosti jednání, je třeba, aby soudy prohlašovaly jednání za absolutně neplatné jen tehdy, kdy jsou v rozporu se zákonem a kdy není "nad čím uvažovat". Nestandardnost pak zcela určitě není právním pojmem, zvláště pokud s tímto postupem dotčené osoby souhlasily.

21. V polemice s vyjádřením vedlejších účastníků stěžovatelka podotkla, že jejich motivace k podání žaloby byla čistě ekonomická, tj. získat zisk z pronájmu střechy; k zásadnímu rušení vlastníků jednotek nedocházelo, požadavek na rekonstrukci střechy nezazněl. Odmítla argumentaci o tom, že vlastníci jednotek nevěděli o podstatě právní neexistence popsaného věcného břemene, tedy že bude později soudem zrušeno, resp. ji označila za "zábavnou", neboť věcné břemeno nebylo téměř 10 let zpochybněno, bylo zapsáno do katastru nemovitostí a až předmětná žaloba pokojný stav narušila. Stěžovatelka dle svých slov nemohla tušit, že věcné břemeno bude soudem zrušeno, a tudíž nemohla kupce o tom předem informovat. Smlouva popisující nepeněžité plnění není sice "právně košer", odpovídá však zákonům a její ustanovení byla splněna. Po celé řízení tvrdila a dokazovala, že úplatnost spočívá v peněžitém plnění - uhrazení faktury za rekonstrukci. Závěry vedlejších účastníků stran rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka označila za chybné, neboť Družstvo bylo dle § 221 odst. 1 obch. zák. založeno za podnikatelským účelem, kterým byla rekonstrukce domu a prodej vzniklých bytových jednotek, jakož i věcné břemeno na střeše nemovitosti. V souladu s § 223 odst. 4 obch. zák. a stanovami poskytla Družstvu další členský peněžitý vklad. Zdůraznila, že v době podpisu Smlouvy nešlo o bytové družstvo, když žádný byt nebyl kolaudován a tak neexistovali ani nájemci bytů. Proto nelze použít § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., jak tvrdí Nejvyšší soud. Formu obcházení zákona v podstatě ani žádný ze soudů neupřesňuje, údajná nekontrolovatelnost Smlouvy je výkladem flagrantně chybným, rozporným s ústavními principy.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

22. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

23. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 Ústavy). Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

24. Na základě výše provedeného shrnutí skutkových okolností a právní argumentace účastníků a vedlejších účastníků řízení možno konstatovat, že v souzené věci obecné soudy vyhověly žalobě vedlejších účastníků na určení neexistence věcného břemene zřízeného Družstvem ve prospěch stěžovatelky, byť jejich argumentace (viz sub 2 a 4) nebyla jednotná.

25. Příslušná ustanovení Smlouvy mají následující znění:

II.
Oprávněný uzavřel s povinným dne 13. 8. 2001 Smlouvu o dalším členském vkladu, dle které se oprávněný zavázal k dalšímu členskému vkladu do základního kapitálu povinného ve výši 5.000.000,- Kč. Další členský vklad byl určen na financování rekonstrukce nemovitostí, jichž je povinný účastníkem. Povinný se zavázal dle smlouvy o dalším členském vkladu uzavřít s oprávněným tuto smlouvu o zřízení věcného břemene jako kompenzaci za vložené finanční prostředky ze strany oprávněného do nemovitostí povinného. Vložené finanční prostředky ze strany oprávněného jsou úplatou za zřízení věcného břemene.

V.
Věcné břemeno je zřizováno úplatně. Úplata za užívání střechy je dohodnuta ve formě peněžité a nepeněžité. Peněžitá forma úplaty je upravena v článku II. této smlouvy. Úplata ve formě nepeněžitého plnění spočívá v úklidu a údržbě prostor z titulu zvýšení obvyklého opotřebení, jež vyplyne z užívání prostor oprávněným ve smyslu této smlouvy. Jedná se zejména o udržování prostor v provozu schopném a odstraňování poškození či závad způsobených činností oprávněného. Způsob, rozsah a termín nepeněžitého plnění je oprávněný povinen přizpůsobit aktuálnímu stavu prostor, a přitom dbát na provoz a hospodaření s prostorami tak, aby nedošlo k poškození nebo ohrožení prostor, příp. ohrožení vlastnických či jiných práv povinného.

Povinný z věcného břemene již touto smlouvou vyslovuje souhlas, aby oprávněný prováděl na břemenem zatížené nemovitosti takové úpravy, které po celou dobu trvání věcného břemene zajistí její uživatelnost pro potřeby oprávněného.

VI.
Právo odpovídající věcnému břemenu dle této smlouvy přechází na oprávněného dnem provedení vkladu práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha - město. Návrh na vklad věcného břemene do katastru nemovitostí může být podán oprávněným až po úplném splacení dalšího členského vkladu do základního kapitálu povinného dle čl. II této smlouvy.

Účastníci se dohodli, že oprávněný může využívat práva vyplývajícího z věcného břemene již od okamžiku podpisu této smlouvy oběma smluvními stranami.

Pokud oprávněný nesplatí další členský vklad do základního kapitálu povinného dle čl. II této smlouvy nejpozději do jednoho roku od podpisu této smlouvy, platnost této smlouvy končí a smluvní strany mezi sebou vypořádají vzájemné závazky a pohledávky vzniklé z této smlouvy za jejího trvání.

26. Obecné soudy dospěly k závěru, že Smlouva (tj. smlouva ze dne 2. 1. 2002, kterou bylo toto věcné břemeno zřízeno) je neplatná podle § 39 o. z. Tuto neplatnost dovolací soud vyvodil z toho, že úplata ve výši 5 mil. Kč za zřízení věcného břemene ve formě poskytnutí dalšího členského vkladu Družstvu (tj. jak bylo sjednáno ve smlouvě o dalším členském vkladu ze dne 13. 8. 2001) není v souladu se zákonem, a to z důvodu, že se jí obchází ustanovení § 239 odst. 4 písm. c), § 244 odst. 2 obch. zák., což zdůvodnil (ve stručnosti řečeno) tím, že orgány družstva musí mít "pod kontrolou" nakládání se svými finančními prostředky a tato podmínka v případě, kdy se oprávněný z věcného břemene, resp. člen družstva zaváže poskytnout svůj další členský vklad tak, že příslušné finanční prostředky poskytne přímo třetí osobě za její plnění (zde v podobě stavebních prací) ve prospěch družstva, splněna není, neboť takový postup je netransparentní a poškozuje družstvo (jeho členy).

27. Pro upřesnění Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud vyšel z toho, že práva a povinnosti byly účastníky sjednány ve dvou smlouvách, byť tyto dělil určitý časový odstup. K tomu nutno podotknout, že Smlouva sporné modality splacení členského vkladu neupravovala, a tudíž samu o sobě ji za rozpornou se zákonem zřejmě nepovažoval, a jím konstatovaná protiprávnost (z důvodu obcházení zákona) měla patrně spočívat v tom, že sloužila jako prostředek k dosažení právního stavu, jenž byl neslučitelný s pravidly zakotvenými v obchodním zákoníku upravujícími vnitřní poměry družstva.

28. V ústavní stížnosti stěžovatelka s tímto právní názorem vyslovila nesouhlas, přičemž namítla, že interpretace a aplikace ustanovení § 39 o. z. ze strany Nejvyššího soudu byla vadná, neboť uvedený soud nerespektoval zásadu autonomie vůle smluvních stran. Její argumentace jednak spočívá (ve své podstatě) v reprodukci názorů části právní doktríny (viz komentář k ustanovení § 39 občanského zákoníku v publikaci Fiala, J., Kindl, M.: Občanský zákoník. Komentář. I. díl, Wolters Kluwer, Praha, 2009), jednak v odkazu na judikaturu Ústavního soudu týkající se uvedené zásady, přičemž porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje v tom, že Nejvyšší soud vadně, v rozporu s uvedenou zásadou, interpretoval a aplikoval ustanovení § 39 o. z., tedy tzv. podústavní právo. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je daný interpretační a aplikační proces stižen tzv. kvalifikovanou vadu (tj. vadou, s níž je spojeno porušení ústavnosti) zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Neakceptovatelný je pak formalistický přístup k interpretaci obsahu dohod mezi účastníky, kdy není zjišťována skutečná vůle účastníků těchto dohod a není přihlíženo ke konkrétním okolnostem, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány [nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171)].

29. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63) konstatoval, že "[z]ávěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu", a dále zdůraznil, že "[v] soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady ,pacta sunt servanda‘ (smlouvy se musí dodržovat).".

30. Z výše uvedených závěrů plyne pravidlo, že nikoliv každý právní úkon, jenž se jeví protiprávním, stíhá sankce neplatnosti. Tuto otázku pak (z povahy věci) nelze řešit jinak než na základě poměřování hodnot, které má zákon chránit. Takovými hodnotami jsou buď veřejný pořádek, anebo ochrana účastníků právního styku, na straně jedné, a svobodná vůle jedince, která by byla závěrem o neplatnosti právního úkonu zasažena, na straně druhé [k principu autonomie vůle a jeho významu v systému ochrany základních práv a svobod viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 387/99 (N 1/17 SbNU 3), ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107), ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 670/02 (N 183/35 SbNU 423), ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13], a to za použití testu proporcionality [nález ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99)]. Nejvyšší soud, jak lze vyvodit z odůvodnění jeho rozhodnutí, vyšel z toho, že se obě strany Smlouvy, tj. stěžovatelka spolu s Družstvem, dopustily obcházení zákona.

31. Jde-li o úhradu peněžitého členského vkladu, obchodní zákoník žádné podrobnosti neobsahuje, přičemž je v zásadě věcí smluvních stran, za jakých podmínek budou považovat příslušný závazek člena družstva za splněný. Jistě by nebylo možno namítat nic proto tomu, když bude sjednáno, že se tak stane uhrazením dluhu družstva (přímo) třetí osobě, neboť i tímto způsobem se zvýší základní kapitál družstva, resp. hodnota jeho majetku. Klíčovou v souzené věci se však (s ohledem na závěry Nejvyššího soudu) jeví, že takovéto vydání finančních prostředků družstva musí být ze strany jeho orgánů "kontrolovatelné", a pokud tomu tak není, dochází příslušným ujednáním k obcházení zákona. Teorie i praxe pak ustáleně za obcházení zákona považuje případy, kdy posuzovaný právní úkon není v přímém rozporu se zákazem (příkazem) obsaženým v zákoně, zákonu (pokud jde o jeho smysl a účel) však odporuje svými důsledky.

32. V obecné rovině lze přisvědčit dovolacímu soudu, že orgány družstva musí mít možnost kontrolovat činnost družstva a jeho hospodaření, což zahrnuje i rozhodování o nakládání s majetkem družstva, včetně členských vkladů. Otázkou může být, zda či do jaké míry mohou toto své právo (a povinnost) "delegovat" na jinou osobu. Takový postup je nepochybně neakceptovatelný tam, kde se tím (zpravidla účelově) vytváří prostor např. statutárním orgánům, smluvním partnerům nebo některým členům družstva k takovému jednání, jež by družstvo a potažmo jeho (ostatní) členy mohlo poškodit (a naopak je neoprávněně zvýhodnit). Tak tomu může být i v případě, kdy se družstvo zcela vzdá kontroly nad vynakládáním vlastních finančních prostředků (třeba právě tím, že umožní členovi družstva nakládat s jeho vlastním členským vkladem). Pokud by Ústavní soud vyšel z obsahu smlouvy o dalším členském vkladu, pak by mohlo být uvažováno o tom, že kontrola plnění (v podobě stavebních prací), jež poskytla (či subdodavatelsky zajistila) společnost BUSSMARK, a následná úhrada takto vzniklých pohledávek byla ponechána pouze na úvaze stěžovatelky. Zda tomu tak skutečně bylo, však není zřejmé, neboť otázka, zda a jakým způsobem byly dané výdaje kontrolovány ze strany Družstva, v soudním řízení vůbec posuzována nebyla. To je dáno i tím, že úvaha o "obtížné kontrolovatelnosti" se objevuje až v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, stejně tak jako otázka, zda vůbec druhý člen družstva (společnost MADAL), jenž by mohl být daným jednáním dotčen, takovou kontrolu pokládal za potřebnou, již s ohledem na samotnou skutečnost, v čem poskytované plnění ze strany stěžovatelky (ve vztahu k stavební společnosti BUSSMARK) mělo spočívat.

33. Z tohoto hlediska za podstatný Ústavní soud pokládá především výsledek celé transakce, kdy po zrekonstruování budovy hotelu byl majetek Družstva rozdělen mezi jeho dva členy, aniž by se v průběhu této akce či po jejím skončení dotčené osoby (druhý člen Družstva či Družstvo samotné) cítily být poškozeny, resp. z ničeho neplyne, že by se v tomto ohledu dožadovaly soudní ochrany, přičemž osob, které daný právní úkon stěžovatelky a Družstva zpochybňují, tj. vedlejších účastníků, se i eventuálně nehospodárné chování Družstva nemohlo dle všeho dotknout, neboť další členové do Družstva vstupovali až poté, kdy už byla budova "zatížena" předmětným věcným břemenem (a tudíž kdy hodnota domu a potažmo převáděné družstevní bytové jednotky byla v důsledku toho nižší). Nutno podotknout, že ani vedlejší účastníci žádný rozumný důvod, proč by stěžovatelka chtěla dostat finanční prostředky mimo kontrolu Družstva, a tak získat na úkor druhého člena (tj. společnosti MADAL), který s danou podobou úplaty za zřízení věcného břemene (tj. uhrazením dalšího členského vkladu) předem souhlasil, pro sebe či někoho jiného neoprávněnou výhodu, neuvedli, a ani se zde žádný takový nenabízí. Lze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že šlo o nestandardní operaci, navíc vyvolávající otázku, co stěžovatelka a další osoby ve skutečnosti sledovaly, současně však stěžovatelčina verze, kterou zjištěné (prokázané) skutečnosti vysvětluje a která se jeví jako možná, vedlejšími účastníky v řízení před obecnými soudy vyvrácena nebyla. Navíc jejich tvrzení, že se účastníci dané transakce tímto způsobem chtěli vyhnout svým daňovým povinnostem, obecné soudy neakceptovaly, resp. na ně nereagovaly, a ani toto tvrzení prokázáno nebylo.

34. S ohledem na výše uvedené není z napadených rozhodnutí obecných soudů zřejmé, jaký zájem má být zvažovanou sankcí neplatnosti, jež byla na stěžovatelku uvalena napadenými soudními rozhodnutími, chráněn, a tudíž ani, zda by tato sankce obstála ve výše zmíněném testu. Má-li jím být pouze abstraktní ochrana "čistoty" právních vztahů (pro futuro), akcentující preventivní účel dané sankce, pak je třeba vzít v úvahu, že se tak v dané věci děje nejen na úkor principu autonomie vůle, ale také za cenu citelného zásahu do stěžovatelčina (již konstituovaného) majetku, chráněného v ústavní rovině čl. 11 odst. 1 Listiny (stejně jako podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), a do jejího práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a to ještě za situace, kdy stěžovatelčina investice do něho by mohla být nenávratně zmařena, protože Družstvo v současné době patrně již žádný majetek nemá, kdežto ti, kteří stranou Smlouvy nejsou (majitelé bytových jednotek), by naopak mohli získat neoprávněnou výhodu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za důležité připomenout právní názor vyjádřený v nálezu ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05, v němž zdůrazňuje to, že státní moc má uznat, respektovat, případně aprobovat autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud takové jednání nezasahuje do práv třetích osob a není zde převažující zájem na ochraně veřejného zájmu.

35. Ústavní soud nemohl dále pominout, že není zřejmé, z jakého důvodu dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku, jestliže v rozhodné době Družstvo nebylo družstvem bytovým. Obdobně z odůvodnění rozsudku odvolacího ani dovolacího soudu neplyne, jaká má být souvislost mezi závazkem k poskytnutí dalšího vkladu, jakožto úkonem eventuálně obcházejícím zákon, a otázkou jeho splnění. K tomu možno podotknout, že závěry odvolacího a potažmo dovolacího soudu nejsou postaveny na tom, že by stěžovatelka svou platební povinnost nesplnila (viz výše), přičemž osoby, jichž by se možné nesplnění této povinnosti dotklo, se nedomáhaly ani splnění Smlouvy o dalším členském vkladu, ani vypořádání vzájemných závazků podle článku VI odstavce třetího Smlouvy, což by jistě učinily, pokud by se tak nestalo (ledaže by se dohodly jinak, což však v řízení nikým tvrzeno nebylo).
36. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nevyvodila, že by byly dány podmínky přípustnosti dovolání, a ani je sama nevymezila. To však jí lze vytknout jen stěží, jestliže ani Nejvyšším soudem vydané rozhodnutí neobsahuje žádné odůvodnění, proč u podaného dovolání, resp. jeho části nebyly shledány podmínky přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., což je ostatně dáno tím, že tento soud rozhodnutí odvolacího soudu prakticky meritorně přezkoumal a také argumentaci odvolacího soudu, jež se vázala k důvodu, na jehož základě rozhodnutí o určení neexistence věcného břemene obstálo, značně zkorigoval.

37. Jde-li o stěžovatelčinu námitku nedostatku aktivní věcné legitimace společenství vlastníků jednotek, Ústavní soud má za to, že obecné soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly a dospěly k ústavně konformním závěrům. Stěžovatelka sice argumentovala usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1389/2007 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 646/04, daný odkaz však nelze považovat za přiléhavý, neboť v dané věci věcné břemeno vázne na společných částech domu, a na rozdíl od věci řešené Nejvyšším soudem se dotýká všech vlastníků současně (byť samozřejmě omezuje každého z vlastníků jednotlivě, protože s vlastnictvím jednotky je nerozlučně spojen spoluvlastnický podíl na společných částech). Uvedený nález pak podporuje spíše závěry obecných soudů, neboť z něho plyne, že v případě, kdy má společenství vlastníků jednotek právní subjektivitu, je pasivně legitimováno ve sporu s přehlasovaným vlastníkem jednotky, přičemž v souzené věci jde sice o vztah ke třetí osobě, ovšem podání žaloby je projevem většinové vůle spoluvlastníků, resp. vlastníků bytových jednotek. Námitka porušení práva na spravedlivý proces v této části nemůže navíc obstát z toho důvodu, že stěžovatelka, jež je vlastníkem bytové jednotky, se řízení zúčastnila, takže na svých procesních právech nebyla v této své pozici zkrácena, a pokud jde o ostatní vlastníky, ústavní stížnost není prostředkem ochrany práv třetích osob či veřejného zájmu (zákonnosti soudních rozhodnutí).

38. Na základě zjištěného porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na ochranu majetku, práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

39. S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, a ve vztahu k nim ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzal přitom v úvahu to, že jde o krok z hlediska ochrany stěžovatelčiných práv nejen dostačující, ale také vhodný, neboť věc je složitá jak z hlediska skutkového a právního, tak i procesního, a právě Nejvyšší soud je tím orgánem, jenž by měl eventuálně instruovat soudy nižších stupňů, jak v daném řízení při respektování právního názoru Ústavního soudu dále postupovat. V této souvislosti nutno připomenout, že Nejvyšší soud akceptoval, ovšem s odlišnou argumentací, pouze jediný důvod, o který soudy nižších stupňů opřely své rozhodnutí (tj. obcházení zákona), resp. o něj opřel svůj závěr o nepřípustnosti podaného dovolání. Tento důvod však z důvodů výše uvedených nemohl být pro svou ústavní nekonformitu ze strany Ústavního soudu akceptován. V "obnoveném" dovolacím řízení je nezbytné, aby se Nejvyšší soud v rámci testu proporcionality zaměřil na otázku existence a případně významu zájmu, jemuž by měla být zvažovanou sankcí neplatnosti poskytnuta ochrana, na straně jedné, a na straně druhé závažnosti zásahu do svobody jedince (resp. ústavně chráněné hodnoty autonomie vůle smluvních stran) a případně dalších základních práv či svobod, jako jsou právo vlastnit majetek a právo podnikat, tak aby byla naplněna Ústavním soudem zastávaná a výše (sub 8) zmíněná zásada potius valeat actus quam pereat.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies