III. ÚS 1665/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 1493/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2016 č. j. 30 Cdo 4354/2015-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015 č. j. 12 Co 517/2014-76 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2014 č. j. 11 C 6/2013-48, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. května 2016 a doplněna podáním ze dne 1. června 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 231 111 Kč jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Bruntále spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného pod sp. zn. 17 C 75/99.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 26. září 2014 č. j. 11 C 6/2013-48 žalobu zamítl. Při rozhodování podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo zahájeno u Okresního soudu v Bruntále dne 6. ledna 1999. Usnesením tohoto soudu ze dne 26. ledna 2000 bylo řízení zastaveno, když stěžovatel přes opakované výzvy soudu nezaplatil soudní poplatek, toto usnesení však bylo k jeho odvolání zrušeno usnesením ze dne 30. března 2000. V mezidobí byl totiž soudní poplatek zaplacen. Následně bylo původní řízení přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného. Po zrušení konkursu v něm Okresní osud v Bruntále pokračoval (usnesení ze dne 2. října 2012) a ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. ledna 2013, který nabyl právní moci dne 17. února 2013. Tímto rozhodnutím byla žaloba zamítnuta pro nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.

4. Soud prvního stupně neshledal nesprávný úřední postup, který by vedl k průtahům v řízení, ani v řízení vedeném před Okresním soudem v Bruntále, ani ve vedlejším konkursním řízení. To sice probíhalo dlouhou dobu, nebyly v něm však zjištěny žádné prostoje zaviněné soudem nebo správcem konkursní podstaty. Naopak probíhalo soustředěně a jeho délka byla vyvolána mimořádnou náročností při soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce.

5. K odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015 č. j. 12 Co 517/2014-76, který se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2016 č. j. 30 Cdo 4354/2015-90.

6. Podle stěžovatele již samotná skutečnost, že řízení před obecnými soudy trvalo více než 14 let, opodstatňuje závěr o porušení jeho základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, aby bylo v jeho věci rozhodnuto v přiměřené době. Ani právně či skutkově sebenáročnější spor totiž v právním státě nesmí trvat takovou dobu. V tomto ohledu neměly obecné soudy respektovat (v ústavní stížnosti blíže specifikovanou) relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Jejich závěry považuje stěžovatel za neúplné a nepřesvědčivé.

II.
Vlastní posouzení

7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem předepsané formální požadavky. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 6/2013, však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

9. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou, zda v řízení vedeném před Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 17 C 75/99 došlo k nesprávnému úřednímu postupu (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a zda stěžovateli v této souvislosti vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění (§ 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Právní závěr ohledně absence nesprávného úředního postupu, vůči němuž směřují v ústavní stížnosti uplatněné námitky, byl náležitě odůvodněn a není v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat prvky svévole ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016



Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1665/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies