III. ÚS 353/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. K. a R. K., obou zastoupených Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Pardubice, Zelená 267, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 1161/2014-381, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti Synthesia, a.s., IČ: 60108916, se sídlem Pardubice, Semtín 103, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Hybernská 1007/20, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. února 2016, brojí stěžovatelé proti v záhlaví uvedenému rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principů uvedených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň navrhli, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí.

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Otec stěžovatelů (dále též "poškozený") byl od roku 1976 zaměstnancem vedlejší účastnice, u níž pracoval jako operátor. Dne 15. prosince 2007 byl při vyplachování výrobního zařízení (kotle) C 21b v odboru výroba - organická chemie, ve výrobním oddělení Fosgen, budova Ry 42, zasažen výronem vody a horké páry na hlavě a horní polovině těla a svým zraněním na místě podlehl. Provedení výplachu uvedeného zařízení mu bylo uloženo mistrem při rozdělení práce.

3. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali žalobou proti vedlejší účastnici zaplacení jednorázového odškodnění pozůstalých podle § 444 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2007, a to ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich. Úmrtí jejich otce mělo být totiž v příčinné souvislosti s jejím nebezpečným provozem.

4. Pro posouzení věci ze strany obecných soudů byla rozhodující ustanovení § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku a § 375 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 378 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Podle § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku náleží pozůstalým za škodu usmrcením jednorázové odškodnění, a to každému dítěti 240 000 Kč. Podle § 375 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2007, zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout jednorázové odškodnění pozůstalých. Toto odškodnění bylo blíže upraveno v § 378 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2007, podle něhož jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši 240 000 Kč; rodičům zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti, v úhrnné výši 240 000 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nárok stěžovatelů nelze podřadit pod § 378 odst. 1 zákoníku práce.

5. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále též "soud prvního stupně") ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 25 C 280/2009-257 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 120 000 Kč s příslušenstvím. Co do částky 120 000 Kč s příslušenstvím pro každého stěžovatele uvedený soud žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že "poškozený si úraz způsobil sám svým jednáním, když zadanou práci prováděl dle své vůle, nikoliv dle zadání". Za situace, kdy pokyn vedlejší účastnice v příkazní knize, který odpovídal písemným instrukcím a s nímž byl poškozený seznámen, byl v rozporu s ústním pokynem mistra poškozeného, a rovněž nebylo bezpečně prokázáno, že v kotli C 21b nebyl před prací poškozeného toluen, však nebylo možné spatřovat zavinění jednoznačně na straně poškozeného. Protože škoda byla způsobena okolnostmi majícími původ ve zvlášť nebezpečném provozu vedlejší účastnice, a to v důsledku utajeného varu vody a toluenu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že jak poškozený, tak vedlejší účastnice odpovídají za vzniklou škodu jednou polovinou. Stěžovatelé proto mají každý právo na jednu polovinu jednorázového odškodnění.

6. Proti jednotlivým výrokům tohoto rozsudku podali odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelé. Odvolání vedlejší účastnice proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 4. dubna 2013 č. j. 25 C 280/2009-295 pro opožděnost. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud") toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 21. října 2013 č. j. 23 Co 279/2013-342.

7. Pokud jde o odvolání stěžovatelů, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích na jeho základě rozsudkem ze dne 22. října 2013 č. j. 23 Co 278/2013-354 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit každému z žalobců částku 40 000 Kč s příslušenstvím; ohledně částky 80 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich tento rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Podle odvolacího soudu nebylo třeba v případě nároku stěžovatelů uvažovat o konkurenci právní úpravy občanského zákoníku a zákoníku práce, či podpůrném užití občanského zákoníku jako předpisu obecného, neboť jako zletilým zaopatřeným dětem jim nepříslušel nárok na jednorázové odškodnění podle § 378 odst. 1 zákoníku práce. Právní základ jejich nároku spatřoval odvolací soud v § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, jenž byl primární právní úpravou zadostiučinění za újmu na osobnostních právech ve smyslu § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, náležejícího pozůstalým v důsledku usmrcení blízké osoby. V případě, že by toto zadostiučinění nebylo postačující, by přicházel v úvahu nárok přímo na základě posledně uvedených ustanovení. Odvolací soud se zároveň ztotožnil s názorem, že smrt otce stěžovatelů měla původ v zvlášť nebezpečném provozu vedlejší účastnice ve smyslu § 432 občanského zákoníku, aniž by byly dány důvody pro zproštění této odpovědnosti podle § 428 tohoto zákona. V souvislosti s určením míry účasti poškozeného na vzniku škody podle § 441 občanského zákoníku odvolací soud dovodil "po zhodnocení vzájemného poměru jednotlivých okolností na straně provozovatele a poškozeného", že nelze pominout další skutečnosti na straně žalované, jež vedly ke vzniku škody, a proto uzavřel, že míru spoluúčasti poškozeného lze shledat pouze v rozsahu jedné třetiny.

8. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala vedlejší účastnice dovolání, na jehož základě jej Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 1161/2004-381 změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které zamítl žalobu co do částky 40 000 Kč s příslušenstvím pro každého ze stěžovatelů, potvrzuje. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení.

9. Z rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok na jednorázové odškodnění podle § 378 odst. 1 zákoníku práce i nárok na jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku mají společné to, že jejich předpokladem je úmrtí blízké osoby za stanovených podmínek. V prvním případě nárok vzniká, zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, v případě druhém tento "způsob a rozsah náhrady" závisí na tom, zda úmrtí blízké osoby lze co do základu podřadit pod některou ze skutkových podstat odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. občanského zákoníku, tedy v posuzovaném případě pod § 432 občanského zákoníku, jenž se týká odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. V tomto smyslu tedy jednorázové odškodnění není "originálním právem" pozůstalých, nýbrž jde o právo akcesorické, odvozené od toho, zda na podkladě okolností, za nichž poškozený zemřel, lze dovodit základ odpovědnosti povinného subjektu.

10. Konkurence právních úprav a zákoníku práce je podle Nejvyššího soudu za daných okolností pouze zdánlivá. Pokud by nároky podle obou právních úprav vedle sebe obstály, pak by měl oprávněný možnost výběru, který z nich uplatní, jen v případě, že by každý z nich směřoval vůči jinému subjektu. Jinak tomu ale bude za situace, kdy je možné nárok uplatňovat jen vůči jedinému subjektu. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomněl svůj právní názor, že domáhá-li se zaměstnanec v občanském soudním řízení náhrady škody způsobené pracovním úrazem a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodné události, lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů. Pakliže tedy při plnění pracovních úkolů dojde k úmrtí zaměstnance v důsledku poškození zdraví nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů (tj. pracovním úrazem ve smyslu § 380 odst. 1 zákoníku práce), nepřichází v úvahu, aby poškozený pozůstalý měl při uplatnění odvozeného (akcesorického) nároku na výběr, podle kterého právního předpisu bude tento nárok posuzován. Právní posouzení skutkového stavu zde náleží soudu, který není vázán posouzením provedeným účastníkem řízení.

11. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem, podle něhož za situace, kdy zákoník práce neupravuje jednorázové odškodnění pozůstalých zaopatřených dětí, je třeba uplatněný nárok posoudit podle § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku "jako satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech". Nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých a nároky vyplývající z neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti nelze navzájem zaměňovat. Jde o samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení.

III.
Argumentace stěžovatelů

12. Stěžovatelé mají za to, že napadený rozsudek neobstojí z hlediska požadavku spravedlnosti soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud podle jejich názoru rozhodl v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny a § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, jakož i se svou vlastní judikaturou (potvrzenou judikaturou Ústavního soudu), jestliže dospěl k závěru, že jednorázové odškodnění pozůstalých není jejich "právem originálním", nýbrž jde o právo akcesorické, odvozené od toho, zda na podkladě okolností, za nichž poškozený zemřel, lze dovodit základ odpovědnosti povinného subjektu. V tomto ohledu stěžovatelé upozorňují i na dříve vyslovený právní názor Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle něhož ve sporech na ochranu osobnosti sice lze použít paušálních limitů stanovených v § 444 odst. 3 občanského zákoníku jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích, v mimořádných případech však lze přiznat odškodné i nad rámec těchto limitů [srov. nález ze dne 4. května 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.)].

13. Pochybení se měl Nejvyšší soud dopustit i tím, že při svém právním hodnocení nepřihlédl ke zrušení § 4 zákoníku práce nálezem Ústavního soudu ze dne 12. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.). Toto ustanovení protiústavně omezovalo použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy jen na ty případy, kdy to výslovně stanovil zákoník práce. Přestože k rozhodné právní skutečnosti, tedy k úmrtí otce stěžovatelů, došlo ještě před tímto nálezem, subsidiarita občanského zákoníku se správně měla uplatnit po celou dobu účinnosti zákoníku práce. Ustanovení § 4 zákoníku práce by totiž jako protiústavní nemělo být aplikováno ani zpětně.

IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníku i vedlejší účastnici řízení a vyzval je, aby se k ní vyjádřili.

15. Jak vyplývá z vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2016, tento soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ústavněprávní přesah. Ve věci jde pouze o výklad "podústavního" práva s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem posuzované věci, přičemž stěžovatelé se ve své argumentaci omezují na pokračování v polemice ohledně správnosti právního hodnocení vedené již v průběhu řízení před obecnými soudy.

16. Vedlejší účastnice má podle vyjádření ze dne 25. dubna 2016 rovněž za to, že argumentace stěžovatelů postrádá ústavněprávní rozměr a že dokonce ani neobsahuje tvrzení, která by jakkoliv mohla vést k závěru o zásahu do ústavně zaručených práv. Stěžovatelé akcentují otázku, zda je nárok na jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku právem originálním nebo akcesorickým, a široce pojednávají o tom, že se jedná o právo originální. Tato argumentace jde ovšem poněkud mimo podstatu věci. Nejvyšší soud totiž založil svůj rozsudek na tom, že zákoník práce obsahuje kompletní úpravu náhrady škody, na kterou vznikne nárok pozůstalým z důvodu usmrcení v důsledku pracovního úrazu (§ 380 odst. 1 zákoníku práce). Tím je pro tento případ zároveň vyloučena možnost domáhat se tohoto nároku podle občanského zákoníku, včetně § 444 odst. 3 občanského zákoníku. Občanský zákoník se zde přitom neuplatní ani subsidiárně. Podle vedlejší účastnice tomu brání jednak skutečnost, že v době úmrtí otce stěžovatelů stále platil § 4 zákoníku práce, který užití občanského zákoníku vylučoval (k jeho zrušení nálezem Ústavního soudu došlo až později), jednak existence zvláštní úpravy v zákoníku práce, v jejímž důsledku se subsidiarita občanského zákoníku beztak nemohla uplatnit. Pro závěr, že záměrem zákonodárce bylo omezení povinnosti zaměstnavatele hradit jednorázové odškodnění jen ve vztahu k osobám uvedeným v § 378 zákoníku práce, svědčí i historický vývoj předmětné právní úpravy, který vedlejší účastnice podrobně shrnuje.

17. Nárok na jednorázové odškodnění není podle vedlejší účastnice prostředkem, který by měl směřovat primárně k ochraně osobnosti pozůstalých. Jeho účelem je paušální kompenzace jejich nemajetkové újmy (reparační funkce), zatímco prostředkem k ochraně osobnosti byl § 13 odst. 2 občanského zákoníku (včetně její funkce represivní a preventivní). Rozdílnost obou těchto prostředků proto nemá ústavní rozměr ve smyslu obsahu čl. 10 odst. 2 Listiny. Nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 nijak nerozšířil právní kategorii náhrady škody o možnost uplatnit v rámci ní i nárok na satisfakci za újmu vzniklou na osobnostních právech. V případě každého z těchto nároků soud zkoumá rozdílné podmínky pro jejich přiznání. Paušální limity stanovené v § 444 odst. 3 občanského zákoníku lze nicméně využít jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy ve sporech na ochranu osobnosti, přičemž právě (a jen) v těchto sporech lze náhradu v mimořádných případech navýšit. K tomu by ale museli stěžovatelé uplatňovat právě nárok na zadostiučinění podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku a v tomto směru také tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto prokazovat, což však neučinili. Za situace, kdy jim § 378 odst. 1 zákoníku práce nepřiznává nárok na jednorázové odškodnění, bylo právě zadostiučinění podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku prostředkem ochrany jejich osobnostních práv. Zda jim tento nárok skutečně vznikl, by pak záviselo na konkrétních okolnostech věci, včetně zavinění poškozeného zaměstnance. Vedlejší účastnice navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta.

18. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelům, kteří využili možnosti na ně ve stanovené lhůtě reagovat. Ve své replice ze dne 30. května 2016 setrvali na původní argumentaci a ústavní stížnost nadále považují za důvodnou.

V.
Vlastní posouzení

19. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud proto - v rozsahu uplatněných námitek - přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

20. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci "podústavního" práva či jiné nesprávnosti.

21. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

22. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu vychází z právního názoru, že § 378 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2007, obsahoval úplnou úpravu jednorázového odškodnění, které měl zaměstnavatel povinnost zaplatit pozůstalým zaměstnance, jenž zemřel v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Je zřejmé, že podle tohoto ustanovení nepříslušel předmětný nárok jeho zletilým zaopatřeným dětem, o čemž mezi účastníky řízení nebylo sporu. Subsidiární použití § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku pak bylo - bez ohledu na časové účinky zrušení § 4 zákoníku práce nálezem sp. zn. Pl. ÚS 83/06 - vyloučeno právě s ohledem na úplnost právní úpravy obsažené v zákoníku práce. Jinými slovy, zákonodárce jednoznačně stanovil, že povinnost zaměstnavatele k úhradě jednorázového odškodnění bude dána jen v případech, které jsou uvedeny v § 378 zákoníku práce. Tato úprava se jako celek uplatnila před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku.

23. Ústavní soud shledává takovýto výklad ústavně konformním, neboť odpovídá obecně akceptovaným interpretačním postupům a nelze v něm spatřovat jakýkoliv prvek libovůle či jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Pakliže tito v této souvislosti namítají, že jim byla v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny odepřena ochrana jejich osobnostních práv, ani tomuto jejich názoru nelze přisvědčit. Ustanovení § 375 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 378 zákoníku práce nevylučovalo, aby se stěžovatelé domáhali ochrany těchto práv uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. V tomto případě by se však již jednalo o jiný nárok, k jehož uplatnění by museli tvrdit jiná skutková tvrzení než ta, která byla podstatná z hlediska posouzení nároku na jednorázové odškodnění. Odlišnost obou nároků, jež je dána i navzdory tomu, že se jejich účel zčásti překrývá (jednorázové odškodnění nepochybně alespoň částečně zahrnuje i nemajetkovou újmu na osobnostních právech), je i důvodem, pro který Ústavní soud v minulosti připustil možnost uplatnění nároku na satisfakci podle § 13 občanského zákoníku nad rámec jednorázového odškodnění podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04).

24. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stejným způsobem rozhodl i o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž se stal v důsledku odmítnutí ústavní stížnosti bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 353/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies