II. ÚS 873/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., t. č. Věznice Jiřice, Ruská cesta 404, Jiřice, zastoupeného Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 5 Tdo 1432/2015-23, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 č. j. 9 To 146/2015-163 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 1. 2015 č. j. 4 T 97/2014-118, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2016, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí pro zásah do jeho základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňoval závěry obecných soudů a předestřel zde obdobnou argumentaci, která byla již obsahem uplatněných opravných prostředků, a tvrdil, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 5 Listiny. Vyslovil přesvědčení, že došlo mj. i k porušení principu ne bis in idem.

3. Dle přesvědčení stěžovatele byl nespravedlivě uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku. Uvedené trestné činy spáchal obviněný podle skutkových zjištění soudu blíže popsaným jednáním, aniž by byly splněny zákonné předpoklady. Stěžovatel namítal, že právní kvalifikace je nesprávná a nedůvodná, čímž je v podstatě dvakrát (resp. přísněji) trestán za totožné jednání, přičemž druhý trestný čin zapříčinil stěžovateli velmi citelný nepodmíněný trest odnětí svobody.

4. Stěžovatel tak polemizuje zejména se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu (zejm. nedostatečně posouzená otázka padělku, provádění důkazů a jejich hodnocení), i se způsobem, jakým právně kvalifikovaly předmětné skutky jako trestné činy, ačkoliv znaky trestných činů nenaplňovaly a závěrem navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil

5. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 4 T 97/2014 a vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, jen stručně rekapituluje.

6. Obviněný stěžovatel se trestné činnosti dopustil blíže popsaným jednáním v rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 29. 1. 2015 (4 T 97/2014), zjednodušeně řečeno tím, že v úmyslu neoprávněně se obohatit vědomě udal jako pravou padělanou bankovku v nominální hodnotě 5 000 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku v souběhu s přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015 (9 To 146/2015-163) předchozí rozsudek částečně zrušil a změnil ve výroku o trestu, kdy uložil stěžovateli nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2015 (5 Tdo 1432/2015-23) odmítl dovolání z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [viz nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) či nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

9. Stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v rámci své obhajoby a v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Navzdory svému tvrzení o znalosti postavení Ústavního soudu, stěžovatel tímto staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

10. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). V tomto směru soud I. stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám a souvislostem. Vzal v úvahu i osobu stěžovatele se sklonem k páchání trestné činnosti, sníženou možnost nápravy a závažnost spáchaných trestných činů. Odvolací soud napadený rozsudek částečně zrušil a změnil ve výroku o trestu, kdy uložil stěžovateli nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odpovídá ustanovení § 125 tr. řádu, kdy trestní soudy podrobně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly.

11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že trestní soudy v projednávaném případě provedené důkazy zvlášť pečlivě hodnotily a posuzovaly proč, v čem a do jaké míry je možné jednotlivé výpovědi svědků považovat za věrohodné (viz hodnocení výpovědí zejm. svědků a poškozené). Dle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a popsaných skutkových zjištění obviněný stěžovatel v nočních hodinách dne 26. 12. 2012 předal servírce obsluhující ve slabě osvětleném baru restaurace U Černého koně napodobeninu pravé bankovky, která tvarově, barvou i celkovým vzhledem odpovídala bankovce pravé v nominální hodnotě 5 000 Kč, smotanou do ruličky tak, aby nebyl patrný nápis "tato bankovka je imitace", kterým byla tato napodobenina označena. Po servírce přitom požadoval, aby mu za ni vydala bankovky nižší nominální hodnoty, což ona bez zdráhání učinila. Skutečnost, že jí byl předán padělek, totiž zjistila až poté, co bankovku rozložila. Ihned se rozhlížela po obviněném, volala na něj, ale on v mezičase z baru utekl, čímž dal jasně najevo, že očekával rozpoznání svého podvodného jednání, nicméně učinil vše pro to, aby získal reálné peníze v hodnotě předaného padělku. O tom, že obviněným udaná napodobenina bankovky v posuzovaném případě naopak reálně splnila funkci platebního prostředku, ostatně nejlépe vypovídá právě ta skutečnost, že servírka za ni obviněnému vydala pravé bankovky, tj. došlo k předisponování padělku.

12. Námitka obviněného, že jeho jednání mělo být s ohledem na kvalitu napodobeniny bankovky právně kvalifikováno jen jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli také jako zločin padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, nemůže obstát. Ústavní soud připomíná obhajobu stěžovatele, že předmětnou bankovku dostal jako odměnu za blíže nespecifikovanou brigádu, a protože bylo navečer, nepoznal, že se jedná o bankovku padělanou. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na tom, že se jedná o naprosto "neumělý" padělek, který nemůže plnit funkci oběživa za žádných podmínek, sám si protiřečí a vyvrací svá původní tvrzení, jimiž argumentoval v rámci vlastní obhajoby v průběhu trestního stíhání.

13. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele se sice opírá o deklarovaný dovolací důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale je neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).

14. Na základě výše uvedené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo (ustanovení § 2 tr. řádu). V trestním řízení vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů, detailně zdůvodnily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení provedených důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a o jaké důkazy opřely svá rozhodnutí.

15. Ústavní soud proto polemiku stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů i při právní kvalifikaci předmětných skutků, neshledal opodstatněnou a neztotožnil se tak s ryze účelovou argumentací stěžovatele, v níž svá tvrzení odůvodňující jiné právní posouzení stíhaných skutků založil na zcela odlišných (v jeho prospěch svědčících) skutečnostech, než jaké se staly podkladem odsuzujících, ústavní stížností napadených rozhodnutí, a kdy Ústavnímu soudu předložil vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům i vlastní verzi skutkového stavu věci, což ovšem odmítl již Nejvyšší soud. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

16. Napadená rozhodnutí tak neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 873/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies