I. ÚS 930/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Kateřinou Kuncovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 219/2015-772 ze dne 22. 12. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem č. j. 58 Co 219/2015-767 ze dne 10. 12. 2015 Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně a výživné otce na dceru stěžovatelky zvýšil do 30. 6. 2014 na 24 000 Kč měsíčně a od 1. 7. 2014 na 20 000 Kč měsíčně s tím, že 10 000 Kč jsou splatné k rukám matky a zbylých 14 000 Kč, respektive 10 000 Kč na účet nezletilé dcery. Na účet nezletilé dcery měl také otec splatit dlužné výživné ve výši 478 000 Kč. Rozsudek byl vyhlášen ústně dne 10. 12. 2015. Ze soudního spisu, jehož přeložení si Ústavní soud vyžádal, plyne, že písemné vyhotovení rozsudku bylo však účastníkům rozesláno až 27. 1. 2016 a tentýž den bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatelky. Ostatním účastníkům den následující.

Napadeným usnesením ze dne 22. 12. 2015 městský soud upravil výrok svého rozsudku ze dne 10. 12. 2015 tak, že výživné otce do 30. 6. 2014 se zvyšuje pouze na 17 000 Kč měsíčně a od 1. 7. 2014 na 15 000 Kč měsíčně s tím, že však částky splatné k rukám matky zůstávají nedotčeny. Nedoplatek výživného podle opravného usnesení činí pouze 239 000 Kč. Toto opravné usnesení městský soud odůvodnil tím, že došlo k chybě při výpočtu měsíčního příjmu otce, který byl základem určení výše výživného. Příjem otce z pronájmu nemovitostí ve výši 80 000 Kč byl chybně započítán jako příjem měsíční, i když správně šlo o příjem roční. Usnesení bylo účastníkům řízení rozesláno 21. 1. 2016 a tentýž den jim bylo i doručeno.

II. Argumentace stěžovatelky

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené opravné usnesení porušuje její právo na spravedlivý proces. Zásadně nesouhlasí s tím, že by obsahem usnesení byla oprava zjevné početní chyby, jak předpokládá § 164 občanského soudního řádu. Napadené usnesení bylo pro stěžovatelku naprosto překvapující a nepředvídatelné. Podle ní se jedná o nové rozhodnutí ve věci samé. Rovněž namítá, že napadené usnesení bylo přijato pouze předsedkyní senátu, a nikoliv celým senátem.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Než Ústavní soud přistoupí k projednání věcné stránky ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu. V této věci vyvstává zejména otázka, zda ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas s výší výživného, které má platit otec dceři stěžovatelky. Ústavní stížnost byla však podána pouze jménem stěžovatelky a nikoliv její dcery.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v některých případech, ve kterých bylo namítáno, že výše výživného je nedostatečná, Ústavní soud akceptoval stížnost podanou pouze jménem rodiče, který vyšší výživné v řízení před obecnými soudy požadoval (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2723/15 ze dne 31. 5. 2016; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3585/15 ze dne 22. 3. 2016; či usnesení sp. zn. III. ÚS 1847/15 ze dne 15. 3. 2016). V jiných případech týkajících se snížení výživného ústavní stížnost podávají pouze nezletilé děti svým jménem a Ústavní soud takové stížnosti akceptuje jako podané osobou oprávněnou (usnesení sp. zn. III. ÚS 1993/14 ze dne 13. 8. 2015, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1245/15 ze dne 23. 6. 2015). V dalších případech podával ústavní stížnost rodič i dítě a i tyto ústavní stížnosti Ústavní soud akceptuje ve vztahu k oběma stěžovatelům (usnesení sp. zn. I. ÚS 2085/15 ze dne 18. 8. 2015; usnesení sp. zn. III. ÚS 1279/13 ze dne 12. 6. 2014). Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud akceptuje ústavní stížnosti jako podané osobou oprávněnou, pokud je podává samo nezletilé dítě, pro jehož potřeby výživné slouží, tak ale i pokud je podává rodič, který má dítě v péči, byl účastníkem původního řízení a jehož návrhu na výši výživného nebylo vyhověno.

Pro posouzení otázky, kdo má být ve věcech výživného pro nezletilé děti stěžovatelem před Ústavním soudem, je třeba zohlednit, že v případě návrhu na určení výše výživného pro nezletilé dítě může být sice navrhovatelem rodič, který má dítě v péči, ale osobou, o jejíž právech je v řízení jednáno, je samo nezletilé dítě. Výživné pro nezletilé dítě je totiž určeno pro uspokojení potřeb dítěte. Vyživovací povinnost je obligační vztah mezi osobou povinnou (v tomto případě rodiče) a osobou oprávněnou (v tomto případě dítětem) - blíže viz Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1035. Proto pokud není dítěti přiznána požadovaná výše výživného, je potenciálně poškozeným samotné dítě, a nikoliv rodič, v jehož péči dítě je.

V nyní posuzovaném případě napadené usnesení v důsledku snížilo výživné, které otec má platit dceři. Není tedy jasné, jakým způsobem se toto rozhodnutí může negativně projevit v právech stěžovatelky. Přitom ústavní stížnost je oprávněna podat pouze osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Skutečnost, že stěžovatelem v této stížnosti je pouze matka a nikoliv dítě je v tomto případě ještě méně pochopitelná, pokud uvážíme, že napadené usnesení nijak nezměnilo tu část výživného, kterou má otec platit k rukám stěžovatelky, ale snížilo pouze tu část výživného, kterou má otec platit přímo na účet dcery. Ústavní soud je tedy toho názoru, že v této situaci jsou napadeným usnesením dotčena pouze práva dcery stěžovatelky, a tedy ústavní stížnost měla být podána jménem dcery stěžovatelky.

Ústavní soud však nepřistoupil k odmítnutí stížnosti jako podané osobou k tomu neoprávněnou, neboť si je vědom své výše zmíněné judikatury, podle které i ústavní stížnosti podané rodiči akceptoval jako podané osobou oprávněnou. Na základě této judikatury mohla stěžovatelka dojít k závěru, že je oprávněnou osobou k podání této ústavní stížnosti. Odmítnutí stížnosti z tohoto důvodu by tedy bylo vůči stěžovatelce, respektive její dceři příliš příkré (obdobně srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014, bod 28). Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení věcné stránky ústavní stížnost, kterou však i přesto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že napadené usnesení nenapravuje chybu v počtech ve smyslu § 164 občanského soudního řádu. Chyba totiž nastala v hodnocení důkazu, z kterého městský soud původně dovodil, že příjmy otce z pronájmu nemovitostí byly ve výši 80 000 Kč měsíčně, i když správně byly ve výši 80 000 Kč ročně. Ústavní soud se však již ve své judikatuře několikrát zabýval otázkou, zda je porušením nějakého základního práva, pokud soud vydá opravné usnesení podle § 164 občanského soudního řádu i za situace, kdy nejsou plně naplněny podmínky jeho aplikace.

Z této judikatury vyplývá, že pochybnosti o správnosti postupu obecného soudu při aplikaci § 164 občanského soudního řádu ještě nevytvářejí prostor pro zásah Ústavního soudu. Není totiž jeho úkolem, aby perfekcionisticky "předělával" řízení před obecnými soudy, a to i kdyby k dílčím procesním úkonům měl výhrady. Úkolem Ústavního soudu je ochraňovat ústavnost (nikoliv "pouhou" zákonnost) řízení před obecnými soudy. Proto je povinností Ústavního soudu rozlišovat mezi případy, kdy procesní postup příčící se zákonu zároveň vyústí v protiústavnost a nespravedlivost řízení jako celku, a případy, kdy určitý procesní postup - byť by jej bylo možno osamoceně hodnotit, a to výlučně z formálního pohledu, jako postup contra legem - protiústavnost řízení nezaloží. Z hlediska ústavněprávního je přípustná náprava vady původního rozhodnutí cestou opravného usnesení i tam, kde se z formálního hlediska nejedná o opravu chyby v počtech, či zjevné nesprávnosti, v případě, že řízení jako celek je možno po vydání takového usnesení hodnotit jako spravedlivé a souladné s hlavou pátou Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 2956/07 ze dne 12. 3. 2009 (N 54/52 SbNU 539), body 31-35 a nález sp. zn. III. ÚS 796/08 ze dne 26. 6. 2008 (N 116/49 SbNU 645)].

V nyní posuzovaném případě je na místě naznačené procesní pochybení Městskému soudu v Praze nepochybně vytknout. Ústavní soud však dospěl k závěru, že toto pochybení nezaložilo porušení základních práv stěžovatelky, respektive její dcery.

Napadeným opravným usnesením byla napravena vada spočívající v nesprávném stanovení výše výživného v jeho předchozím rozhodnutí (v důsledku zjevného pochybení v interpretaci jednoho z důkazů). Kdyby Ústavní soud v souladu s požadavkem stěžovatelky přistoupil ke zrušení napadeného opravného usnesení, byl by účinný a vykonatelný rozsudek městského soudu ze dne 10. 12. 2015 ve svém původním znění, podle kterého by otec platil chybně vypočítané výživné. Otec by tak byl poškozen chybným a nespravedlivým rozhodnutím. Ústavní soud tu tedy musí vážit na jedné straně porušení principu právní jistoty a na druhé straně oprávněné zájmy otce na věcně správném a spravedlivém rozhodnutí.

Princip právní jistoty je jedním ze základních principů právního státu, přičemž jeho imanentní součástí je i zásada neměnnosti pravomocných soudních rozhodnutí mimo rámec mimořádných opravných prostředků. V nyní posuzované věci je však třeba zejména zohlednit, že opravné usnesení bylo stěžovatelce doručeno dříve než písemné vyhotovení rozsudku. Čili rozsudek v původním chybném znění nikdy nenabyl právní moci, neboť podle § 159 občanského soudního řádu je v právní moci teprve rozsudek doručený.

Ústavní soud nicméně nepominul, že proti rozsudku, který byl ústně vyhlášen již dne 10. 12. 2015, nebylo odvolání a ani dovolání přípustné a stěžovatelka, respektive její dcera mohla mít legitimní očekávání, že vyhlášená podoba rozsudku je již konečná. Je však také nutno vzít v potaz, že opravné usnesení bylo vydáno pouhých dvanáct dní po vyhlášení rozsudku a doručeno po cca měsíci a půl od ústního vyhlášení rozsudku. Legitimní očekávání stěžovatelky, respektive její dcery, že jí bylo přiznáno výživné v určité výši, která byla poté snížena, trvalo tedy maximálně měsíc a půl.

Ústavní soud dále zohlednil, že v dané věci bylo rozhodnuto o výši výživného. Takové rozhodnutí není rozhodnutí nezvratné a neměnné. Podle § 923 odst. 1 občanského zákoníku změní-li se poměry, může soud rozhodnutí o výživném změnit, a to i zpětně. Otec by tedy měl možnost podat návrh na snížení výživného minimálně od data vydání rozsudku městského soudu (bude-li Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky předpokládat, že výživné do 10. 12. 2015 mohlo být již res judicata), s odkazem na to, že jeho momentální výše výdělků je nižší než ta, která byla (chybně) vypočtena v rozsudku městského soudu. Tato okolnost dále snižuje intenzitu zásahu do legitimního očekávání stěžovatelky, respektive její dcery. Nemohla totiž mít legitimní očekávání, že bude i v budoucnu dostávat výživné od otce ve výši vyhlášeném krajským soudem dne 10. 12. 2015.

Při zohlednění všech výše uvedených okolností Ústavní soud konstatuje, že zásah do práv stěžovatelky, respektive její dcery, není takové intenzity, aby převážil zájem otce na spravedlivě stanovené výši výživného. K porušení základních práv stěžovatelky, respektive její dcery tedy v daném případě vydáním napadeného usnesení nedošlo.

Lze dodat, že ani námitka, že napadené usnesení bylo přijato pouze předsedkyní senátu, jeho protiústavnost nezakládá. Tento postup byl v souladu s § 164 občanského soudního řádu, podle kterého usnesení vydává předseda senátu. Pokud Ústavní soud výše neshledal porušení práva na spravedlivý proces samotným obsahem napadeného usnesení, nemůže jeho protiústavnost založit ani proces jeho přijetí, který je pro daný procesní úkon předvídán zákonem.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 930/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies