III. ÚS 500/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 sp. zn. 4 Tdo 1157/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2015 sp. zn. 5 To 44/2012 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2012 sp. zn. 16 T 15/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele (vedle konkretizovaných spoluobviněných) uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsoudil jej podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Označené poškozené podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s uplatněnými a soudem nepřiznanými nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodoval dvakrát. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 5 To 44/2012, který Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1445/2013 zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Podruhé rozhodl Vrchní soud v Praze nadepsaným rozsudkem tak, že k odvolání specifikované poškozené společnosti napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku, jímž byla tato společnost podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele podle § 228 odst. 1 tr. řádu zavázal k povinnosti zaplatit rukou společnou a nerozdílnou s již odsouzenou spoluobviněnou na náhradě škody této společnosti určenou peněžní částku. V ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a odvolání stěžovatele bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy se nevypořádaly řádně s jeho obhajobou odvíjející se z tvrzení, že učinil ručitelské prohlášení, jímž úhradu předmětných pohledávek zajistil. Dovozuje, že existence ručitelského prohlášení, které je způsobilé garantovat platbu, představuje v obvyklé soudní trestní praxi skutečnost, která vyvrací předpoklad úmyslu pohledávku neuhradit.

6. Soudy tomuto předpokladu v obecné rovině přisvědčily, avšak soud prvního stupně chybně hodnotil důkazy (zatímco hmotné právo vyložil správně), a soud druhého stupně tento rozpor překlenul nesprávným výkladem práva. Postup obou soudů ve svém souhrnu zakládá další ústavněprávní deficity, které představují nepředvídatelnost výkladu práva a překvapivost rozhodnutí.

7. Soud prvního stupně význam ručitelského prohlášení pro trestní řízení popřel konstatováním, že stěžovatel jej nepředložil již na počátku předmětného řízení. Tento závěr však vyslovil až v rozsudku, v důsledku čehož stěžovatel uvedený názor soudu nemohl znát, a tedy mu oponovat v řízení před soudem prvého stupně. Jde přitom o argument neudržitelný, protože ručitelské prohlášení založil do procesního spisu poškozený. Je tedy zjevné, že předvídanou funkci plnilo, naopak stěžovatel jím během řízení disponovat nemohl.

8. Vrchní soud v Praze na stěžovatelovu kritiku včleněnou do odvolání reagoval tím, že zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedeným důkazem oslabil novým a odlišným právním hodnocením, podle kterého se věřitel k obsahu prohlášení nevyjádřil, ačkoliv jeho souhlas je pro zajištění pohledávky ručením nezbytný. S tímto právním názorem, který je v úplném, zjevném a neodstranitelném rozporu s úpravou zakotvenou v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obch. zák.") zejména § 303, pod nějž daný právní vztah soudy podřadily, se stěžovatel setkal až v okamžiku, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán.

9. Dále stěžovatel vytýká, že soudy porušily zásadu speciality zakládající subjektivní právo předané osoby nebýt stíhána nebo zbavena osobní svobody pro trestný čin, pro který předána nebyla. Podle stěžovatele nelze ani odhlédnout od okolnosti, že v případě, kdy extradiční proces neumožňuje trestní stíhání, je možné tuto vadu zhojit komunikací obou států, protože takový postup předpokládá čl. 27 odst. 4 rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Dožadující stát by se měl v případě, kdy extradiční rozhodnutí obsahuje překážku stíhání, obrátit na předávající stát a dožádat si rozhodnutí, které toto stíhání umožní, popřípadě tuto otázku zcela vyjasní; soudy tak neučinily, čímž založily překážku stíhání. Skutečnost, že stíhání v rozporu se zásadou speciality má značný ústavněprávní rozměr, dokládá nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 111/12 (N 203/71 SbNU 399).

10. Jak soud odvolací, tak i soud dovolací interpretovaly normy práva Evropské unie, přičemž druhý z nich byl povinen podat žádost Soudnímu dvoru Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce. Jestliže této povinnosti Nejvyšší soud nedostál, upřel stěžovateli právo na zákonného soudce.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

18. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že ručení podle § 303 obch. zák. vzniklo na základě jednostranného písemného úkonu (prohlášení) určité osoby, který byl adresován věřiteli, a v němž tato osoba prohlašovala, že uspokojí věřitelovu pohledávku pro případ, že dlužník ve vztahu k němu svůj závazek nesplní. Doručením (předáním) prohlášení věřiteli vznikl mezi věřitelem a ručitelem právní vztah, jehož obsahem byla povinnost ručitele uspokojit věřitelovu zajištěnou pohledávku, nesplní-li ji dlužník. Z řečeného vyplývá, že souhlas věřitele nebo dlužníka s ručitelským prohlášením nebyl vyžadován, resp. nebylo třeba uzavřít dohodu o zajištění pohledávky ručením.

19. Dále však Vrchní soud v Praze konstatoval, že podle čl. I. předmětného ručitelského prohlášení byly předmětem zajištění závazky vzniklé dlužníkovi (Autodoprava Hanzalík s. r. o.) vůči věřiteli (AUTOSPOL s. r. o.) jako neuhrazená kupní cena za dodávku pohonných látek prostřednictvím platebních karet OMV s funkcí ROUTEX, které je věřitel oprávněn používat na základě Smlouvy o zřízení platební karty OMV s funkcí ROUTEX č. 03/546 uzavřené dne 25. 11. 2003. Podle soudu se ručitelské prohlášení vztahuje na závazky, které vznikly do dne vzniku ručení, tedy do 16. 8. 2005, v tomto období však ještě k úhradě pohonných hmot docházelo; první nezaplacená pohledávka je až ze dne 2. 9. 2005 (splatnost dne 16. 9. 2005).

20. Ústavní soud považuje za určující, že přestože Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku rozvinul ohledně otázky souhlasu věřitele s ručitelským prohlášením úvahu nesprávnou, resp. zavádějící, je současně zjevné, že v další části své argumentace v rozhodném směru uplatnil názory standardní, které jsou samy o sobě způsobilé zajistit věcnou udržitelnost soudem přijatého závěru.

21. Dlužno konstatovat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nezabýval relevantně otázkou vlivu zajišťovacích institutů (ručení, zástavní právo apod.) na trestní odpovědnost podle § 209 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. 8 Tdo 51/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 6 Tdo 13/2014, resp. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 653/04) a ani neobjasnil, jaký měla existence ručitelského prohlášení vliv na výši škody.

22. Pokud jde o námitky ohledně porušení zásady speciality, stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí Krajského soudu v Lublani ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. Ks 26876/2014 obsahuje poučení, že soudní orgány České republiky jej nesmí stíhat nebo mu uložit výkon trestu pro trestnou činnost, které se dopustil před předáním. Stěžovatel tak tvrdí, že slovinský soud jej v posuzované věci sice předal k trestnímu stíhání do České republiky, ale současně rozhodl, že ani v předávané věci jej Česká republika nesmí trestně stíhat.

23. Ústavní soud z procesního spisu zjistil, že dne 27. 6. 2014 byl v posuzované věci vydán na osobu obviněného evropský zatýkací rozkaz, na základě kterého byl na území Slovinské republiky zadržen a následně rozhodnutím slovinského soudu předán k trestnímu stíhání zpět na území České republiky.

24. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (434/2006 Sb.,
N 93/41 SbNU 195) v odst. 58 dovodil, že ačkoli citovaný čl. 34 Smlouvy o Evropské unii výslovně stanoví, že rámcová rozhodnutí nemají přímý účinek, v rozhodnutí ve věci Maria Pupino ESD konstatoval, že Smlouva o Evropské unii obsahuje princip loajální spolupráce, analogický tomu, který je stanoven v čl. 10 Smlouvy o ES. V důsledku tohoto principu mají rámcová rozhodnutí nepřímý účinek (viz rozsudek ze dne 16. 6. 2005 ve věci C-105/03, Maria Pupino, odst. 42 - 43, česky na internetové adrese http://www.curia.eu.int). To znamená, že národní soudy jsou povinny "v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který rámcové rozhodnutí sleduje a dosažen tak soulad s čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU" (tamtéž, odst. 43).

25. Podstatou institutu evropského zatýkacího rozkazu je zejména zajištění obviněného nebo odsouzeného na území dožádaného státu Evropské unie a jeho následné předání k trestnímu stíhání či k výkonu trestu odnětí svobody na území vyžadujícího členského státu. Za základní zásadu, kterou je tento institut ovládán, lze považovat zásadu speciality [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 111/12 (N 203/71 SbNU 399)], kdy podle § 198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") platí, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody, nemůže být proti ní vedeno trestní stíhání, ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána.

26. Lze přisvědčit soudům, že stěžovatelova interpretace rozhodnutí Krajského soudu v Lublani popírá smysl institutu evropského zatýkacího rozkazu a předávacího řízení, a postrádá základ jak v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, tak v rámcovém rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009. Soudy v této souvislosti dovodily, že stěžovatel byl příslušnými orgány Slovinské republiky předán na území České republiky k trestnímu stíhání v posuzované věci.

27. Není tudíž přesvědčivé opory pro úsudek, že závěry soudů nejsou věcně udržitelné a stojí v kolizi s výše konkretizovanou judikaturou Ústavního soudu, týkající se dodržení zásady speciality ve smyslu zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a citovaného rámcového rozhodnutí, resp. otázky práva na zákonného soudce.

28. Stojí za zdůraznění, že povinnost souladné (eurokonformní) interpretace a její meze Ústavní soud v souvislosti s týmž rámcovým rozhodnutím ozřejmil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 66/04, a to zejména v odst. 81 až 83; srov. usnesení ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3763/15, resp. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-388/08 PPU, Artur Leymann, Aleksei Pustovarov.

29. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.

30. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

31. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 500/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies