IV. ÚS 3133/15

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti O. S., t. č. ve věznici v Kuřimi, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2015, č. j. 4 Tdo 820/2015-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2015, č. j. 8 To 527/2014-805, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. října 2014, č. j. 12 T 136/2014-739, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odstavce 1 písmeno b), odstavce 2 a odstavce 4 písmen a) a c) trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odstavce 1 trestního zákoníku, obojí ve formě spolupachatelství podle § 24 odstavce 1 písmene c) trestního zákoníku (bod 3), a přečinu krádeže podle § 205 odstavce 1 písmeno a) a odstavce 2 trestního zákoníku (bod 4), za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. května 2014, sp. zn. 1 T 55/2014, z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. září 2013, sp. zn. 1 T 128/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovateli byla společně s dalším odsouzeným také uložena povinnost nahradit v rozsudku uvedeným poškozeným škodu ve stanovené výši, případně byli poškození zčásti nebo zcela odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel považuje za zásah do svých zaručených práv fakt, že odvolací i dovolací soud konstatovaly, že hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, a proto do něj nezasahovaly. Stěžejní pro rozhodnutí byla výpověď spoluobžalovaného, který ji však několikrát změnil, případně odmítl vypovídat vůbec, a z těchto několika verzí soudy vybraly tu pro stěžovatele nejméně příznivou. Dovolací soud konstatoval, že výpověď spoluobžalovaného je potvrzena pachovými stopami, které však nebyly nalezeny na místě činu, kde stěžovatel podle rozsudku nikdy nebyl; pachová stopa je přitom důkaz nepřímý. Žádný soud nereagoval na informaci, kterou spoluobžalovaný poskytl obhájci stěžovatele, v níž uvedl, že byl policisty přinucen "hodit" vinu právě na stěžovatele. Stěžovatel má za to, že v řízení se vyskytla natolik závažná pochybení orgánů činných v trestním řízení, jimiž došlo ke zkrácení základních práv stěžovatele, který věřil ve spravedlivý proces.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 136/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, kterému přísluší hodnotit, zda napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na osobní svobodu a zásady nulla crimen sine lege, jeho argumentace se však zaměřuje na nesprávné vyhodnocení provedených důkazů.

Jak je z výroku rozsudku patrné, stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody, neboť stěžovatel byl odsouzen za výše uvedené jednání a sbíhající se přečin krádeže, dvojnásobný přečin poškození cizí věci, dvojnásobný přečin porušování domovní svobody, dvojnásobný přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku, dvojnásobný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, zločin krádeže (Okresní soud Brno-venkov sp. zn. 1 T 55/2014), přečin ohrožení pod vlivem návykové látky (Okresní soud Brno-venkov, sp. zn. 1 T 98/2013) a přečiny neoprávněného užívání cizí věci a maření výkonu úředního rozhodnutí (Okresní soud ve Znojmě sp. zn. 1 T 128/2013).

Jednání, kterého se stěžovatel dopustil v projednávaném případě pod bodem 3, nalézací soud popsal jako okrajové a pro spáchání trestné činnosti s omezeným významem. K jednání pod bodem 4 se pak stěžovatel doznal a předmět krádeže byl navrácen. Z odůvodnění rozhodnutí i ze spisu je zjevné, že soud prvního stupně se věcí zabýval důkladně a výrok o trestu je výrazně modifikován právě dříve uloženým trestem v trvání čtyř roků.

Odvolací i dovolacího soudu se zabývaly přiměřeně postupem nalézacího soudu; pokud nehodnotily nově důkazy, učinily tak s odkazem na správnost jejich hodnocení prvostupňovým soudem. Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil jako přehlédnuté či nevyslyšené, byly předmětem přezkumu odvolacího a dovolacího soudu. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud sice konstatovaly jistá pochybení, která však nebyla natolik závažná, aby byla způsobilá omezit stěžovatele v jeho právech na spravedlivý proces a aby mohla přivést změnu výroku v rozsudku.

Ani Ústavní soud neshledal ve věci stěžovatelem namítaná pochybení a tvrzený zásah do jeho práv, a to ani ze strany nalézacího soudu, ani ze strany soudu odvolacího a dovolacího. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá nic, co by svědčilo o jeho nepřípustném zbavení osobní svobody (čl. 8 Listiny) ani to, že jednání, kterého se dopustil, nebylo trestným činem (čl. 39 Listiny). Projevil pouze nespokojenost s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a faktem, že ani řízení o opravných prostředcích na tom nic nezměnilo. Samotný nesouhlas se závěry obecných soudů v konkrétní věci není možno považovat ani za zkrácení v právu na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), a proto sama stěžovatelova polemika s napadenými rozhodnutími nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Soudy se věcí důkladně zabývaly, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3133/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies