I. ÚS 2283/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Studničky, zastoupeného Mgr. Ondřejem Dlouhým, advokátem, se sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016 č. j. 20 Co 89/2016-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 10. 2015 č. j. 7 C 132/2015-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jimiž měly být porušeny jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zásady právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky a jeho právo na bydlení.

2. V řízení před obecnými soudy se žalobce vůči stěžovateli jako žalovanému domáhal zaplacení částky 17.122 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného z nájmu bytu. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení žalobce; městský soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci. Obecné soudy shledaly žalovaný nárok oprávněným, neboť výše nájemného byla dříve určena (zvýšena) rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 10 sp. zn. 35 C 30/2013 částkou 4.850 Kč měsíčně, a to i na podkladě znaleckého posudku, jemuž předcházelo místní šetření v bytě samém. Stěžovatel přitom od července 2014 do ledna 2015 nehradil nájemné ve výši stanovené soudem, ale ve výši nižší, a tak žalobci dlužil sedm měsíčních nedoplatků ve výši 2.446 Kč. Obecné soudy zdůraznily, že v projednávané věci již stěžovatel není oprávněn zpochybňovat pravomocné soudní rozhodnutí, kterým byla určena výše nájemného. Nemohl obstát ani stěžovatelem tvrzený nárok na slevu z nájemného s ohledem na nedostatky bytu (špatný stav oken, výskyt plísní), ježto ty byly zohledněny již při soudním určení výše nájemného (ve znaleckém posudku).

3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, přičemž zásah do svých základních práv spatřuje zejména v jednostranném zvýšení nájemného o více než 100 % původní částky, jakož i v následném uplatňování nároku na placení takto zvýšeného nájemného. Stěžovatel proto nadále platí nájemné ve výši platně ujednané mezi stranami před rozhodnutím soudu (ve výši 2.404 Kč měsíčně). Domnívá se, že soudní rozhodnutí, jimiž byla určena vyšší částka nájemného, jsou v rozporu s právní úpravou i vyššími právními principy a jsou vadná i proto, že se nevypořádaly se všemi námitkami a argumenty stěžovatele. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou pak vadná proto, že při posouzení všech okolností případu (zejména toho, že žalobce je v prodlení s odstraněním vad, pročež stěžovatel vůči němu uplatnil slevu z nájemného) nekorigovala zjevnou nesprávnost a nespravedlnost.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V posuzovaném případě ovšem Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto náležitě vypořádaly. Ústavní soud ve shodě s nimi připomíná, že stěžovatel nemůže nyní v řízení o zaplacení nedoplatků na nájemném brojit proti soudním rozhodnutím, jimiž byla určena výše nájemného; ta jsou pro stěžovatele i žalobce závazná. Proti stanovení nové výše nájemného měl stěžovatel možnost bránit se v rámci předchozího řízení ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 35 C 30/2013 procesními prostředky, které mu zákon dává k dispozici, včetně například ústavní stížnosti, kteroužto ovšem, jak Ústavní soud zjistil ze své činnosti, stěžovatel nepodal.

8. Ústavní soud tedy shrnuje, že podaná ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní relevance, neboť vůbec neobsahuje námitky a skutečnosti svědčící o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016

David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2283/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies