III. ÚS 951/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Martince, zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem, sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2016 č. j. 5 Afs 15/2015-38 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2015 č. j. 62 Af 58/2013-93, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad v Uherském Brodě (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 9. 1. 2012 č. j. 841/12/338911707119 stěžovateli doměřil na základě výsledků daňové kontroly daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 215 040 Kč spolu s penále ve výši 43 008 Kč. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "odvolací správní orgán") změnilo uvedené rozhodnutí správce daně rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013 č. j. 13493/13/5000-14102-702767 pouze v části týkající se bankovního spojení, jinak jej ponechalo beze změny.

3. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Nepřisvědčil stěžovateli, že v případě částky 1 343 940 Kč šlo o příjem osvobozený od daně z příjmů a potvrdil závěry správních orgánů, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno s kvalifikací předmětného příjmu jako tzv. ostatního příjmu dle § 10 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Krajský soud neshledal důvodnými ani ostatní námitky stěžovatele (nezákonné zahájení daňové kontroly, nesprávné přenesení důkazního břemene aj.). Kasační stížnost stěžovatele pak Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť ji neshledal důvodnou; závěry krajského soudu v zásadě potvrdil.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve poukázal na nezákonnost provedené daňové kontroly, když v jeho případě byla kontrola zahájena na základě poznatků z kontrol jiných daňových subjektů z důvodu zjevných pochybení správce daně v jednom řízení a s předpojatým závěrem o nutnosti pochybení napravit a vyměřit stěžovateli daň za částku odpovídající kupní ceně za techniku dle kupní smlouvy uzavřené mezi společnostmi DATO-FOREST s. r. o. a RM FOREST lesní společnost s. r. o. Stěžovatel se domnívá, že i s přihlédnutím ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. Pl. ÚS st.-33/11 (č. 368/2011 Sb., ST 33/63 SbNU 567) je třeba se v každém konkrétním případě zabývat tím, zda daňová kontrola nebyla zřejmě nesprávným a nedůvodným postupem správce daně, resp. zda nebyl porušen princip proporcionality. Odkazované stanovisko pléna nelze podle jeho názoru vykládat tak, že každá daňová kontrola, z jakýchkoliv důvodů a za jakýchkoliv okolností, je v souladu se zákonem. Okolnosti daňové kontroly v jeho případě byly vyvolány nesprávnými postupy a závěry správce daně při kontrole společnosti DATO FOREST s. r. o. a jejich smyslem bylo napravit toto pochybení kontrolou a zdaněním jeho osoby; tento postup považuje za rozporný s nálezem ze dne 18. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1835/07 (N 196/51 SbNU 375).

5. Stěžovatel dále namítá, že správní soudy nesprávně vyhodnotily důkazní povinnost stěžovatele v daňovém řízení. Částku 1 343 940 Kč, kterou stěžovatel přijal dne 25. 11. 2007, v daňovém přiznání neuvedl, neboť nebyla příjmem podléhajícím dani z příjmu. Bylo pak povinností správce daně prokázat tvrzení, že uváděný příjem podléhá dani z příjmu. Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na tom, že částka 1 343 940 Kč, kterou dne 25. 11. 2007 převzal od společnosti RM FOREST lesní společnost s. r. o., nebyla zdanitelným příjmem, ale vrácením plnění (půjčky), které dříve stěžovatel za tuto společnosti uhradil. Dále stěžovatel rozporuje, že by kdy tvrdil, že předmětná částka je částkou za převod obchodního podílu. Závěry správních orgánů a soudů považuje za naprosto nesprávné a neodpovídající důkazům a daňovým tvrzením.

6. Porušení svých základních procesních práv stěžovatel spatřuje dále v tom, že mu nebyl jasný důvod daňové kontroly, neustále byl dotazován na vše možné, byl podrobován výzvám k prokázání svých tvrzení, která však byla vyvolána nezákonným postupem správce daně. Tímto postupem správce daně, který soudy v napadených rozhodnutích akceptovaly, došlo dle stěžovatele ke zjevnému porušení rovnosti stran v řízení před soudy.

7. Za pochybení správce daně stěžovatel rovněž považuje skutečnost, že byla "diskvalifikována" jako svědkyně jeho manželka. Dále má být nepravdivý závěr krajského soudu o tom, že společnost DATO FOREST s. r. o. zaúčtovala prodej techniky v účetnictví, ač vůbec nebyl proveden tímto spisem důkaz, což stěžovatel navrhoval. Stěžovatel se domnívá, že právě účetnictví a daňová kontrola u této společnosti by potvrdily pravdivost jeho tvrzení o okolnostech financování převodu obchodního podílu. V ostatním stěžovatel odkázal na správní žalobu.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

11. Žaloba stěžovatele byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene k jeho tvrzení ohledně původu částky ve výši 1 343 940 Kč, kterou - což nebylo sporné - přijal od společnosti RM FOREST lesní společnost s. r. o. K argumentu o důkazní nouzi stěžovatele v daňovém řízení Ústavní soud poukazuje na to, že pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů, v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů (resp. přezkum takového hodnocení provedeného příslušným správním orgánem), a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval. Jakkoli stěžovatel nyní v ústavní stížnosti tvrdí, že nikdy neoznačil předmětnou částku za převod obchodního podílu a že vždy tvrdil, že jde o vrácení plnění (půjčky), které dříve za uvedenou společnost uhradil, v předcházejícím řízení zjevně uváděl, že uvedená částka byla jeho příjmem z prodeje obchodního podílu ve společnosti DATO-FOREST s. r. o. Nejvyšší správní soud, stejně jako předtím krajský soud, poukázaly na protichůdná tvrzení stěžovatele ohledně skutkového stavu, která stěžovatel neprokázal. Co se týče verze, kterou rovněž uváděl v kasační stížnosti, ohledně ní správní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že smlouvu o půjčce uzavřel, resp. že uhradil cenu za vozidla (techniku), na níž měly být tyto finanční prostředky určeny.

12. Ústavní soud konstatuje, že se všemi stěžovatelem namítanými procesními pochybeními správních orgánů, na něž stěžovatel opakovaně poukazuje v ústavní stížnosti (otázka přenesení důkazního břemene v daňovém řízení, relevance důkazu výpovědí manželky stěžovatele), se Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; v podrobnostech tak lze odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť vyhovuje ústavněprávnímu požadavku na jeho řádné, srozumitelné a logické odůvodnění.

13. K namítané nezákonnosti provedené daňové kontroly lze nadto uvést, že stěžovatel odkazuje na nález ze dne 18. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1835/07 (N 196/51 SbNU 375), který byl částečně překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. Pl. ÚS st.-33/11 (368/2011 Sb., ST 33/63 SbNU 567). Plénum Ústavního soudu zde aprobovalo ústavnost provádění daňové kontroly jako "institutu s preventivním významem", aniž by v daném konkrétním případě existovalo podložené podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost. Ochranu jednotlivce přitom "při realizaci daňové kontroly správcem daně je nutno posuzovat z hlediska principu přiměřenosti v každém konkrétním případě tak, aby byl vyloučen svévolný postup správce daně". Stěžovatel poukazuje na to, že v jeho případě byla prováděna daňová kontrola na základě poznatků z kontrol jiných daňových subjektů, což jistě samo o sobě nelze považovat za předpojatost ze strany správce daně. Tvrzenou předpojatost přístupu správce daně v rámci prováděné daňové kontroly pak nelze zaměňovat s cílem tohoto institutu, jímž je zjištění okolností rozhodných pro správné stanovení daně u daňového subjektu (viz § 16 odst. 1 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, který se zde aplikoval).

14. Poukazuje-li stěžovatel na porušení rovného postavení účastníků v řízení před soudy (čl. 37 odst. 3 Listiny), nerovnost vyvozuje ze skutečnosti, že mu nebyl jasný důvod daňové kontroly, když byl "neustále dotazován na vše možné" a "podrobován výzvám k prokázání svých tvrzení". Nutno konstatovat, že taková tvrzení stěžovatele nevzbuzují pochybnosti o zachování principu rovnosti účastníků v soudním řízení správním v tom smyslu, že by bylo stěžovateli jakkoli upíráno jeho právo procesně působit na rozhodující orgán, tj. soud, resp. že by byla možnost uplatnění tohoto práva ztížena či potlačena ve prospěch protistrany. Ústavní soud v argumentaci stěžovatele neshledává relevantní indicie, jež by mohly být v tomto ohledu podkladem pro jeho zásah.

15. Konečně k námitce pochybení krajského soudu stran zjištění k závěru o řádném zaúčtování transakce u společnosti DATO FOREST s. r. o. nutno uvést, že je uznal i Nejvyšší správní soud, avšak bez vlivu na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel má za to, že účetnictví a daňová kontrola této společnosti by potvrdily pravdivost jeho tvrzení o okolnostech financování převodu obchodního podílu. S tím však zjevně nekoresponduje tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že částka 1 343 940 Kč, o jejíž kvalifikaci v dané věci šlo, měla být vrácením plnění (půjčky podle tvrzení stěžovatele - blíže sub 5) stěžovateli společností RM FOREST lesní společnost s. r. o.

16. Tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nepřisvědčil. Napadená soudní rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 951/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies