I. ÚS 2174/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Víta Kropjoka, zastoupeného Mgr. Petrem Psotkou, advokátem, se sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016 č. j. 30 Co 77/2016-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 12. 2015 č. j. 9 C 171/2015-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, kterými mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o zrušení vyživovací povinnosti vůči stěžovateli, jako žalovanému, ze strany jeho otce, jako žalobce. Obvodním soud ve svém napadeném rozhodnutí určil, že vyživovací povinnost žalobce ke stěžovateli (stanovená naposledy v roce 2004 ve výši 4.200 Kč měsíčně) se počínaje dnem 30. 5. 2014 zrušuje, a dále stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení žalobce ve výši 14.754,55 Kč. Městský soud pak k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatele zavázal nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9.595,90 Kč. Podle obecných soudů stěžovatel nabyl schopnost samostatně se živit již ukončením vysokoškolského studia (v oboru právo), k němuž došlo dne 29. 5. 2014, a tedy k tomuto datu zanikla vyživovací povinnost jeho otce - nikoliv až v měsíci září, kdy stěžovatel obdržel první výplatu ze zaměstnání, do něhož nastoupil v srpnu 2014. Již ukončením studia totiž stěžovatel mohl vykonávat podnikání, zaměstnání, případně se mohl zaevidovat na úřadu práce; navíc tento okamžik byl pro něj předvídatelný. Nebyla zjištěna žádná mimořádná okolnost, která by mohla odůvodnit, aby byl stěžovatel ještě po ukončení studia po nějakou dobu hájen a měl vůči rodičům nadále nárok na výživné za účelem hledání zaměstnání. Městský soud přitom odkázal také na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2155/09, sp. zn. II. ÚS 2646/13, sp. zn. I. ÚS 3334/14 a sp. zn. III. ÚS 1319/13). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení městský soud výslovně uvedl, že neshledal důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řízení, neboť dané řízení bylo mimo jiné vyvoláno návrhem stěžovatele na exekuci, který byl podán čtyři měsíce před tím, než žalobce podal návrh na zrušení své vyživovací povinnosti za měsíce červen a červenec, přičemž po zahájení daného řízení stěžovatel po šesti měsících podal návrh na exekuci na výživné za měsíc srpen 2014, ačkoli si musel být současně vědom toho, že otázka jeho nároku na výživné v tomto měsíci je soudem přezkoumávána a dosud nebyla s konečnou platností rozhodnuta. Městský soud rovněž nárok žalobce na náhradu nákladů řízení neshledal ani rozporným s dobrými mravy.

3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Předně s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3113/10, sp. zn. II. ÚS 2121/14, sp. zn. I. ÚS 2306/12 a sp. zn. IV. ÚS 1247/13) zdůrazňuje, že vyživovací povinnost není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, ale pouze schopností sám se živit, což musí soud vždy vyložit dle specifik konkrétního případu. V daném případě stěžovatel tuto schopnost nemohl nabýt již ukončením studia, neboť s ohledem na své mimořádné studijní aktivity i náročnou přípravu na řádné ukončení studia vlivem změn právní úpravy měl jen velmi omezenou možnost pracovat či hledat si práci ještě před ukončením studia. Rovněž bezprostředně po ukončení studia neměl nárok na žádné dávky či příspěvky od státu. Dále stěžovatel vytýká nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, který se podle něj jednak náležitě nevypořádal s odvolacími námitkami, jednak je jeho rozhodnutí nelogické a vnitřně rozporné a jednak jeho odkazy na judikaturu Ústavního soudu jsou v posuzovaném případě irelevantní, respektive jejich relevance není vysvětlena. V neposlední řadě pak stěžovatel brojil také proti rozhodnutí městského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatele totiž náklady jeho otce - žalobce v řízení nebyly účelně vynaložené, a to jak jeho náklady na právní zastoupení (jen o pár měsíců dříve byl totiž úspěšný, bez právního zastoupení, v obdobném řízení o vyživovací povinnosti vůči bratru stěžovatele), tak jeho náklady na dopravu, neboť pro účast na jednání soudu zvolil tu nejnákladnější variantu dopravy (autem), a to aniž by pro to byly rozumné důvody, tudíž se jednalo o účelově navyšované náklady.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel sice poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, ovšem Ústavní soud v závěrech obecných soudů, včetně městského soudu, nespatřuje žádné odchýlení se od této judikatury či dokonce rozpor s ní. Lze souhlasit se stěžovatelem, že vyživovací povinnost nezaniká automaticky dosažením určitého věku či ukončením určitého stupně vzdělání, ale je vždy třeba posuzovat schopnost dítěte samo se živit s ohledem na okolnosti konkrétního případu. To však podle Ústavního soudu učinily i obecné soudy ve stěžovatelově případě, přičemž své závěry odůvodnily zcela srozumitelně, logicky a přesvědčivě. Ústavní soud upozorňuje, že jako ochránce ústavnosti není oprávněn hodnotit nebo dokonce přehodnocovat zákonnost napadených rozhodnutí, nýbrž je toliko oprávněn k přezkumu jejich ústavnosti. Z mezí ústavnosti však napadená rozhodnutí nevykročila. Městský soud rovněž reagoval na odvolací námitky stěžovatele, včetně jeho argumentace právní úpravou v oblasti sociálního zabezpečení, a Ústavní soud celkově neshledal, že by se odůvodnění jeho rozhodnutí vymykalo požadavkům spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. Mimo rozhodnutí ve věci samé stěžovatel napadl i rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. K tomu Ústavní soud předně připomíná, že k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení podrobuje jen omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z příslušných procesních pravidel, což nastává například v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Nic takového ovšem Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil, a to ani ve vztahu k hodnocení účelnosti nákladů vynaložených žalobcem (na právní zastoupení i na dopravu), ani ve vztahu k hodnocení možnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu.

9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížností nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu (spravedlivý proces). Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2174/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies