I. ÚS 2270/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Horenského, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/44, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 819/2016-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Dovoláním se stěžovatel bránil proti rozhodnutí odvolacího soudu (Městského soudu v Praze), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4), který vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (podle sídla organizační složky jednající za žalovanou Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti). Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako plně souladné se svou judikaturou, a to usnesením ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1958/2014. V něm konstatoval, že i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle § 87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, je tato možnost z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm; těžiště dokazování je totiž v řízení před tímto soudem a je hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízen probíhalo "na místě samém".

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že podal žalobu na náhradu škody proti České republice za nepřiměřenou délku řízení, a to konkurzního řízení vedeného v prvním stupni u Městského soudu v Praze a ve druhém stupni u Vrchního soudu v Praze, který sídlí v Praze 4. Stěžovatel proto podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4 s tím, že tento je místně příslušným dle § 11 odst. 2 ve spojení s § 87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu jako jeden ze soudů, v jejichž obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí, které potvrzuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4, za excesivní a nelogické a za popření existence odvolacího či dovolacího stádia jakéhokoliv řízení. Odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu, podle nějž při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nejen k době průtahů, a tak podle něj je třeba mít za to, že v těchto případech škoda vzniká všude tam, kde se podle procesních předpisů kauza řeší. Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nepředložil věc k rozhodnutí plénu dovolacího soudu, neboť se odchýlil od dosavadní judikatury, a to rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 117/2011. Závěrem stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4365/12. Svou argumentaci pak stěžovatel doplnil dalším podáním, jímž zdůraznil, že na celkovou délku řízení má vliv i délka odvolacího a dovolacího řízení.

4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V posuzovaném případě ovšem Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí náležitě věnoval námitkám a argumentaci stěžovatele, včetně jeho odkazu na ono rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jež bylo dříve zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí v obdobné věci, v němž se podrobně zabýval posuzováním místní příslušnosti soudu prvního stupně v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. a věnoval se i stěžovatelem tvrzenému rozporu s dřívějším publikovaným rozhodnutím krajského soudu, který však neshledal. Ústavní soud nyní nezjistil, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nějak vykročilo z mezí ústavnosti a zejména porušilo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zákonného soudce, a to jak ve vztahu k určení příslušného soudu prvního stupně, tak ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu (tj. v otázce, zda věc neměla být předložena k rozhodnutí velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu). Ostatně Ústavní soud poukazuje též na své usnesení sp. zn. II. ÚS 2237/15 ze dne 17. 2. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž neshledal neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 a naopak ústavní stížnost obsahující obdobné námitky a argumenty, jako uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti (ostatně nynější a tehdejší stěžovatel jsou zastoupeni totožným právním zástupcem), vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.

8. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2270/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies