III. ÚS 1129/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 3 Tdo 1314/2015-23, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. června 2015 č. j. 31 To 57/2015-941 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. prosince 2014 č. j. 6 T 223/2013-914, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přečinu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že v sedmi případech převzal od nezjištěné osoby kradený automobil, kterému posléze nechal neoprávněně pozměnit identifikační číslo, a takto upravené automobily poté buď sám užíval, anebo je prodal dalším osobám. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. V dané věci šlo již o druhý odsuzující rozsudek okresního soudu. První rozsudek, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu tří let, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 25. července 2014 č. j. 31 To 166/2014-875 a věc byla okresnímu soudu vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu bylo dostatečné nevyvrácení stěžovatelovy obhajoby a neprokázaná tvrzení soudu prvního stupně. V druhém rozsudku dospěl okresní soud k závěru o stěžovatelově vině na základě doplněného dokazování, zejména listinných důkazů, a to odborných vyjádření, znaleckého posudku a dokladů k vozidlům, jakož i výslechů svědků.

3. Druhé stěžovatelovo odvolání zamítl krajský soud napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl zejména k závěru, že změnou výrokové části rozsudku nalézacího soudu z původní formulace "neoprávněně pozměnil" na text "neoprávněně nechal pozměnit" nedošlo k porušení ustanovení § 264 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zakotvující zásadu zákazu změny k horšímu (prohibitio reformationis in peius) pro znovuotevřené nalézací řízení. Dle odvolacího soudu toto ustanovení nebrání tomu, aby byl popis rozhodných skutečností v novém rozsudku doplněn nebo změněn. Takový postup totiž neznamená bez dalšího zhoršení postavení obžalovaného, pokud mají oba texty stejný význam a nemění-li se rozsah skutku, přísnost jeho posouzení, možnost uložení trestu nebo povinnost náhrady škody. V dané věci šlo o změnu ve prospěch obžalovaného, neboť novou formulací jeho jednání došlo ke snížení jeho podílu na trestné činnosti. Pochybení odůvodnění odsuzujícího rozsudku v oblasti hodnocení důkazů pak napravil sám odvolací soud.

4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatel dle dovolacího soudu neuplatnil v dovolání žádné námitky spadající pod tzv. dovolací důvody. V hodnocení důkazů ze strany soudů nebyl shledán tzv. extrémní rozpor a v otázce porušení zásady zákazu reformatio in peius odkázal Nejvyšší soud na závěry soudu odvolacího.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že v jeho trestní věci byla porušena zásada zákazu reformationis in peius, neboť v důsledku vrácení věci k novému projednání došlo ke změně popisu skutku tak, že se celkové postavení stěžovatele zhoršilo. Dle stěžovatele pak odvolací soud naopak dospěl k absurdnímu závěru, když tuto změnu označil za změnu ve prospěch stěžovatele. Tuto chybu nenapravil ani dovolací soud, který se s danou námitkou vypořádal příliš stručně. Závěry obecných soudů v dané věci odporují judikatuře Ústavního soudu, která se věnuje aplikaci dané zásady a jejího promítnutí do principů spravedlivého procesu. Soudy dle stěžovatele zúžily podmínky pro aplikaci zásady zákazu reformationis in peius. Ta se v trestním řízení aplikuje nejširším možným způsobem. Vztahuje se tedy nejen na výrok o trestu, ale i na všechny ostatní obsahové náležitosti nového rozhodnutí. Nemůže tedy dojít ke změně jakékoliv části rozhodnutí v neprospěch stěžovatele. Měl-li zákonodárce na mysli jakékoliv omezení této zásady (např. pouze na výrok o trestu), pak by jej dle stěžovatele do zákona uvedl. Je tedy nepřípustné, aby docházelo k omezování tohoto základního lidského práva obecnými soudy, když ze znění zákona ani úmyslu zákonodárce toto omezení není možné vyvodit. Změnu rozhodnutí v dané věci považuje stěžovatel za změnu v jeho neprospěch, a to bez ohledu na skutečnost, že fakticky touto změnou došlo k přidání "jakési polehčující okolnosti" v porovnání s jednáním, pro které byla podána obžaloba, podle níž nešlo stěžovatele odsoudit. Je zcela zásadní rozdíl, jestli je stěžovatel zproštěn obžaloby z důvodů uvedených v § 226 trestního řádu nebo odsouzen ke stejnému trestu, jak tomu bylo v původním rozsudku před vrácením věci k novému projednání, byť údajně za mírnější jednání, než za jaké byl odsouzen původním rozsudkem. Zásah do práv stěžovatele, jak jej sám stěžovatel subjektivně pociťuje, je tak v důsledku toho intenzivnější, než kdyby k oné "změně ve prospěch" v podobě zmírnění formulace nedošlo. V důsledku této změny se postavení stěžovatele totiž významně zhoršilo, neboť to byl stěžovatel, který poukazoval na nedostatky v řízení a zpochybňoval naplnění formálních znaků přečinu, kterým byl původně uznán vinným. Stěžovatel tak vlastně nese trest za pochybení nalézacího soudu, resp. státního zástupce, jenž proti odsuzujícímu rozsudku nepodal odvolání. Nesprávnost postupu soudů lze dle stěžovatele dovodit i z odborné literatury. Za předpokladu, že trestní řád aplikuje zproštění obžaloby v případě, že stěžovateli nebylo prokázáno jednání v rozsahu podané obžaloby, nelze dle stěžovatele primárně připustit, aby po vrácení věci k novému projednání z podnětu stěžovatelova odvolání došlo ke zhoršení jeho postavení. Neopodstatněné zúžení zásady zákazu reformationis in peius, tak jak to bylo učiněno v dané trestní věci, je tak dle mínění stěžovatele nepřípustné. Pravě s ohledem na tuto zásadu bylo totiž odvolání stěžovatele podáno, přičemž stěžovatel se spoléhal na její řádnou aplikaci. Z důvodu zajištění ochrany právní jistoty všech účastníků trestního řízení by měla být tato zásada uplatňována v co nejširším možném rozsahu. Připuštění takovéhoto popření zásady zákazu reformationis in peius činí z trestního řízení pouze formální akt, při kterém není nutno využívat jakékoliv opravné prostředky, ani uplatňovat obhajobu.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Stěžovatel se dovolává zásady zákazu reformationis in peius, která představuje jednu ze základních zásad spravedlivého trestního řízení, která odsouzeným osobám zaručuje, že se jejich postavení nemůže zhoršit pouze z důvodu využití některého opravného prostředku. Při posuzování jejího dodržení proto dochází k poměřování stěžovatelova právního postavení před podáním opravného prostředku (tedy typicky v situaci nepravomocného odsouzení) s právním postavením po vyřízení tohoto opravného prostředku. Obvykle tedy dochází ke srovnávání aktuálně vydaného rozhodnutí s rozhodnutím, které bylo v minulosti vydáno, nikoliv s rozhodnutím, které snad dle stěžovatele mělo být v minulosti vydáno. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že míru zhoršení postavení odsouzené osoby je třeba odvozovat zejména ze subjektivního vnímání samotného odsouzeného [srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127)]. To však není jediným kritériem a soudy pochopitelně nemusí brát v potaz zcela zjevně nerozumné vnímání vlastního postavení ze strany odsouzené osoby. Taková situace by nastala kupř. tehdy, pokud by odsouzený vnímal jako zhoršení svého postavení uložení stejného druhu trestu za stejné jednání, avšak v kratší výměře. K podobné situaci došlo dle Ústavního soudu i v projednávaném případě, neboť porovnáním obou rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že později vydané rozhodnutí je ve všech právních důsledcích (tedy zejména závažností potrestaného jednání a přísností trestu) pro stěžovatele méně zatěžující než rozhodnutí původní. K porušení zásady zákazu reformationis in peius tak nedošlo.

9. Ačkoliv se Ústavní soud nemohl ztotožnit se stěžovatelovým pojetím zásady zákazu reformationis in peius, vázán pouze petitem návrhu vyhodnotil obsah stěžovatelovy argumentace jako faktické uplatnění námitky porušení zásady totožnosti skutku (srov. ustanovení § 220 odst. 1 trestního řádu), která se uplatní i v odvolacím a znovuotevřeném nalézacím řízení. Stěžovatel totiž fakticky soudům vytýká, že jej odsoudily teprve poté, co změnily, z důvodu pochybení nalézacího soudu, popis jednání, pro nějž byl obžalován. Ani porušení této zásady však Ústavní soud neshledal. Trestněprávní teorie a praxe totiž nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v obžalobě a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku. Totožnost skutku bude rovněž zachována, jestliže je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání (viz např. Šámal, P. et al. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2722). V podrobnostech lze odkázat rovněž na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, které se této otázce přiléhavě věnuje.

10. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzovaném trestním řízení neshledal porušení žádné zásady spravedlivého trestního řízení, ani stěžovatelových hmotných ústavních práv. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1129/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies