IV. ÚS 2100/15

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Global Holding, a. s., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, 110 00 Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, 158 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 72/2015-30 ze dne 4. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud obdržel kasační stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 č. j. 9 A 43/2015-107 a usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2015 č. j. 10 A 7/2015-34, č. j. 10 A 8/2015-31, č. j. 10 A 9/2015-32 a č. j. 10 A 10/2015-33, tedy jedinou kasační stížností napadla pět samostatných rozhodnutí. Soudní poplatek, splatný podáním kasační stížnosti, zaplatila pouze jednou ve výši 5.000,- Kč pod variabilním symbolem 9090104313; tuto platbu následně Nejvyšší správní soud přiřadil k věci vedené pod sp. zn. 2 Afs 78/2015. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve věci vedené pod sp. zn. 3 Afs 72/2015 soudní poplatek za kasační stížnost nezaplatila, vyzval ji Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 4. 2015 č. j. 3 Afs 72/2015-15 ke splnění poplatkové povinnosti a stanovil jí k tomu přiměřenou lhůtu. Stěžovatelka soudní poplatek za kasační stížnost zaplatila dne 20. 4. 2015, současně s tím však Nejvyššímu správnímu soudu podle § 12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, navrhla zrušení výroku I. zmíněného usnesení ze dne 15. 4. 2015 o výzvě k úhradě soudního poplatku, majíc za to, že je toto usnesení nesprávné. O tomto návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným usnesením tak, že jej jako nedůvodný zamítl.

Proti rozhodnutí kasačního soudu o zamítnutí návrhu na zrušení výzvy ke splnění poplatkové povinnosti brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka uvedla, že zákon výslovně neřeší situaci, kdy je jednou kasační stížností napadeno vícero rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že pokud podala jednu kasační stížnost, vznikla jí povinnost uhradit jen jediný soudní poplatek, bez ohledu na počet rozhodnutí, které touto kasační stížností napadla, protože poplatkový zákon spojuje vznik poplatkové povinnosti s počtem kasačních stížností. Stěžovatelka podáním jediné kasační stížnosti proti pěti rozhodnutím, z nichž čtyři jsou typově shodná, tak dle svých slov využila svého dispozičního práva, když zákon takovouto dispozici nezakazuje. Poplatkový zákon dle jejího názoru pamatuje na situaci, kdy žalobce napadne jednou žalobou vícero rozhodnutí v § 6 odst. 9 (s účinností od 1. 9. 2011). Pak vzniká soudní poplatek za každé žalobou napadené rozhodnutí. Obdobně se postupuje v případě návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Stěžovatelka má za to, že když zákon zná a řeší situaci v případě žaloby, pak nezbytně platí, že v jiných případech stejná konstrukce (vznik soudního poplatku podle počtu napadených rozhodnutí) neplatí. Zákonodárce tak dle ní svoji vůli vyjádřil zcela jasně. Zákonem č. 218/2011 Sb., kterým novelizoval poplatkový zákon, totiž reagoval na interpretační nejasnosti, které byly předmětem řízení též před Ústavním soudem. Opačný výklad je dle stěžovatelky nepřípustnou analogií ve veřejném právu hmotném k tíži jednotlivce. K tomu dodala, že interpretace poplatkového zákona provedená v daném případě Nejvyšším správním soudem (nerespektování textu zákona a dispoziční volnosti) je též v rozporu se závěrem Ústavního soudu vyjádřeným kupř. v nálezu sp. zn. II. ÚS 745/06 ze dne 17. 5. 2007. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se již Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Především je třeba poukázat na skutečnost, že v případě stěžovatelky jde o zanedbatelnou částku, kterou je ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní, přičemž v posuzované věci nejde o případ disproporčního následku, kdy by celková výše soudního poplatku dosáhla téměř poloviční výše původního předmětu správního řízení, jak má na mysli stěžovatelkou rovněž vzpomínaný nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547). Na tuto skutečnost ostatně kasační soud v nyní napadeném usnesení také poukázal, když uvedl, že v posuzované věci k tomuto nepoměru nedochází, neboť soudní poplatek za kasační stížnost činí 5.000,- Kč, kdežto rozhodnutí žalovaného o povinnosti vrátit úrok z přeplatku na dani z přidané hodnoty od 1. 1. 2013 do dne zaplacení částky 1.105.374,- Kč, jehož vydání se stěžovatelka domáhá, by znělo na nepochybně násobně vyšší částku.

Za neústavní pak nelze pokládat ani přiléhavý závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že ze systematického výkladu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 102 soudního řádu správního naopak jednoznačně vyplývá, že předmětem poplatkové povinnosti je návrh stěžovatele na zrušení (jednoho) rozhodnutí krajského soudu. Tento výklad je podle názoru Nejvyššího správního soudu současně i logický, protože zde není objektivní důvod pro to, aby byl poplatek pro stěžovatele příznivější, pokud více rozhodnutí krajského soudu napadne jediným návrhem (byť k takové situaci nedochází často s ohledem na poměrně krátkou lhůtu k podání kasační stížnosti - pozn. ÚS), než kdyby je napadl více kasačními stížnostmi samostatně. Též na závěru kasačního soudu o tom, že poplatková povinnost je spojena s podáním každé samostatné kasační stížnosti, a proto eventuální spojení více řízení o jednotlivých kasačních stížnostech na celkovou výši poplatkové povinnosti za všechna tato řízení nemůže mít vliv, Ústavní soud nic protiústavního či zásadně nespravedlivého neshledal.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud musil přikročit k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. července 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2100/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies