I. ÚS 2115/16

20. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Borise Periče, zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 57, 150 00 Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1422/2016-528 ze dne 27. 5. 2016, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 477/2015-499 ze dne 21. 1. 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 8 C 37/2004-490 ze dne 16. 4. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 7 nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a současně mu dle § 138 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") odňal dosavadní osvobození od soudních poplatků v rozsahu tří čtvrtin, původně přiznané stěžovateli usnesením téhož soudu č. j. 8 C 37/2004-15 ze dne 27. 10. 2004. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil ve znění, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením dle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy se odmítaly zabývat žalobními důvody, pod kterými stěžovatel žalobu vede, jako nadbytečnými s tím, že se jedná o náhradu škody, způsobenou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti státu za škodu dle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), jedná se o škodu objektivní a ničím dalším není třeba se zabývat. Podle názoru stěžovatele tento přístup soudů není udržitelný, neboť znevýhodňuje poškozeného, a obecné soudy by měly v dané situaci zohlednit stav, kdy státní orgán záměrně zneužije krizové situace k dosažení nelegálního účelu. Jestliže jsou zde dle názoru stěžovatele skutečnosti prokazující, že ke škodě došlo nesprávným úředním postupem krizového orgánu, je namístě použití analogie zákona dle § 11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, s tím, že jde o řízení věcně od soudního poplatku osvobozené, případně je alespoň třeba stěžovatele od úhrady vysokého soudního poplatku osvobodit, když jsou zde zároveň i jiné skutečnosti uvedené výše, které takový postup soudu odůvodňují. Tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli hlubší ústavní rozměr a představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry soudů stran jejich hodnocení majetku stěžovatele zjištěného pro účely posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od poplatkové povinnosti, na nichž však Ústavní soud nic zásadně nespravedlivého nezjistil. Předně nelze přehlédnout, že stěžovatel při vyplnění dotazníku (formulář vz. 060 o. s. ř.) neuvedl všechna svá majetková aktiva, která soud posléze zjistil výpisem z obchodního rejstříku, dle něhož je stěžovatel společníkem v řadě obchodních společností podnikajících v oblasti pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor a ubytovacích služeb. Ústavní soud přitom již v minulosti judikoval, že soudy nepostupují ústavně nekonformním způsobem, pakliže nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků za situace, kdy žadatel své majetkové poměry nedoložil úplným způsobem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2944/13 ze dne 23. 10. 2013, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). I zde nalézací soud rozhodující o osvobození stěžovatele od soudního poplatku za odvolací řízení tedy oprávněně očekával, že stěžovatel ve vzpomínaném prohlášení uvede všechny údaje potřebné k rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků. Neučinil-li tak (a v ústavní stížnosti tuto skutečnost ani nijak nezpochybňuje), sám se vystavil riziku negativního rozhodnutí soudu o jím podané žádosti, k čemuž také z těchto důvodů následně došlo. Ani závěr soudů o tom, že stěžovatel byl ve skutečnosti schopen zaplatit soudní poplatky z částky 10 448 000 Kč vyplacené mu státem na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 8 C 37/2004-441 ze dne 10. 9. 2014, nelze pokládat za jakkoli nesprávný či snad excesivní.

Námitky stěžovatele vztahující se k charakteru jím uplatněného nároku u soudu ve spojitosti se zákonným osvobozením od poplatkové povinnosti dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (tj. v řízeních o náhradě škody či jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření či nesprávným úředním postupem) již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jehož odůvodnění Ústavní soud nemůže ničeho vytknout. Soudy nepostupovaly v rozporu se zákonem o soudních poplatcích, pakliže stěžovatel uplatnil žalobou právo na náhradu škody, která však neměla být způsobena nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, nýbrž měla nastat v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle zvláštní odpovědnosti státu předvídané ustanovením § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů. K tomu je třeba poznamenat, že je zásadně na zákonodárci, která řízení z poplatkové povinnosti vyjme a která nikoli. Výčet těchto výjimek je vyčerpávající a nelze jej rozšiřovat či zužovat. Jinou otázkou je, zda by bylo či nebylo vhodné rozšířit seznam řízení osvobozených od poplatkové povinnosti o řízení vycházejících z výše citovaného zákonného ustanovení. Takové posouzení však Ústavnímu soudu s ohledem na jeho postavení a pravomoci nepřísluší.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. července 2016

David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2115/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies