III. ÚS 3522/15

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROYAL ADVERTISING s. r. o., sídlem Praha 3 - Žižkov, Žerotínova 1851/62, zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 23b, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 1 Afs 219/2014-52, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014 č. j. 31 Af 144/2012-119, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 7. 2012 č. j. 10685/12-1303-704561 a proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 16. 12. 2010 č. j. 316209/10/288912704603, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností ze dne 24. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2015, se ROYAL ADVERTISING s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci nároku na nadměrný odpočet ve výši 4 167 127 Kč a platebního výměru na daň z přidané hodnoty ve výši 1 085 Kč.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.


Žalobkyně v daňovém přiznání uplatnila nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 4 167 127 Kč za zdaňovací období červenec 2009 za obchodní transakci spočívající v dodání 2 092 553 ks kosmetických tužek v celkové hodnotě plnění 22 599 573 Kč bez DPH ve výši 19 %, odběrateli Robertu Jansenovi se sídlem v Kamerunu.

Dne 16. 12. 2010 platebním výměrem č. j. 316209/10/288912704603 Finanční úřad Brno I (dále jen "správce daně") vyměřil žalobkyni za zdaňovací období červenec 2009 daň z přidané hodnoty ve výši 1 085 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně postupovala s úmyslem získat výhodu vyplývající ze zákona č. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, kterou bylo uplatnění a následné vyplacení nadměrného odpočtu, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 citovaného zákona.

Dne 20. 7. 2012 rozhodnutím č. j. 10685/12-1303-704561 Finanční ředitelství v Brně (jehož působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně) odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru správce daně ze dne 16. 12. 2010 č. j. 316209/10/288912704603 zamítlo a platební výměr potvrdilo.

Dne 22. 10. 2014 rozsudkem č. j. 31 Af 144/2012-119 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem v Brně, resp. proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 7. 2012 č. j. 10685/12-1303-704561, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dne 17. 9. 2015 rozsudkem č. j. 1 Afs 219/2014-52 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 31 Af 144/2012-119 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Ústavní soud připomíná, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Stávající finanční ředitelství zanikla a z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů; nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech), a které se též uvedeným dnem stalo v rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví nástupcem bývalých finančních ředitelství.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadená rozhodnutí zasáhla do jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Popsala skutkový stav věci a řízení před daňovými orgány, jimž vytkla, že v rozporu s § 65 daňového řádu "nezpřístupnily do veřejné části spisu veškeré důkazní prostředky, které při svém rozhodování žalovaný použil." Stěžovatelka polemizovala se způsobem, jakým její věc hodnotil kasační soud, a tvrdila, že zákonné podmínky pro vyplacení nadměrného odpočtu byly splněny a že dosud nebyl proveden důkaz, který by jednoznačně prokázal, jakým způsobem se běžně dováží do Kamerunu. Byla toho názoru, že ze zákona pro ni neplynula jakákoliv povinnost aktivně zjišťovat detailní informace ohledně obchodních činností všech obchodních partnerů, a že důvodnost jejího nároku "byla řádně odtvrzena a prokázána."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující tvrzení již uplatněná v řízeních o správní žalobě a o kasační stížnosti, s nimiž se správní soud i kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, je tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatelky, a to především v otázce, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno ve vztahu k uplatněnému nároku na odpočet daně z přidané hodnoty dle § 72 a násl. výše již citovaného zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro posuzovanou věc.

Stěžovatelka byla toho názoru, že postupovala zcela legálně a na rozdíl od daňových orgánů a soudů ve správním soudnictví byla přesvědčena, že nárok na odpočet DPH jí vznikl v souladu se zákonem.

Správní soud měl ve shodě se žalovaným za to, že žalovaným byla stěžovatelce jednoznačně prokázána existence zneužití objektivního daňového práva, o čemž svědčí jak objektivní, tak i subjektivní kritéria stanovená v ustálené evropské a tuzemské judikatuře. Žalovaný proto oprávněně odepřel nárok na odpočet daně z přidané hodnoty uplatněný stěžovatelkou v předmětném zdaňovacím období.

Kasační soud se ztotožnil s názorem správního soudu a předtím i žalovaného, že bylo shromážděno dostatečné množství důkazů, které prokazují, že obchodní transakce prováděné stěžovatelkou probíhaly za podmínek krajně neobvyklých a nelogických, z čehož dovodily, že v daném případě došlo k pokusu o zneužití práva a byly naplněny objektivní i subjektivní podmínky podvodu na dani ze strany účastníků těchto transakcí.

Ústavní soud konstatuje, že podstatná část stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti spočívá v opakovaném tvrzení skutečností již uplatněných a vypořádaných v řízení před daňovými orgány a následně před správním soudem a kasačním soudem. Zákonnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí daňových orgánů byla řádně přezkoumána (v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny) v systému správního soudnictví, o čemž svědčí napadená rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu, a jejich podrobná odůvodnění.

Ústavní soud však není povolán dále přezkoumávat, zda obecné správní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na odpočet daně z přidané hodnoty" ústavně chráněno není, pak ani případný odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecného soudu, týkající se existence či neexistence podmínek pro aplikaci § 72 a násl. cit. zákona o dani z přidané hodnoty, by nezakládal důvod pro zásah Ústavního soudu.

Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Tvrzení o porušení čl. 11 Listiny stěžovatelka nepodložila jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být nepřiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Ze shromážděných podkladů pak nevyplývá, že by při něm nebyla dodržena spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu chráněnými výše citovaným zákonem dani z přidané hodnoty a ochranou základních práv stěžovatelky. Tato rovnováha by mohla být porušena, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a byl respektován též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení čl. 11 Listiny tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 3522/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies