III. ÚS 3497/15

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti Františka Čouky, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2015 č. j. 30 Cdo 1277/2015-268 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. ledna 2015 č. j. 1 Co 47/2012-239, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a za účasti A) Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a B) Jiřího Petřeka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

František Čouka (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalovaný") v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2015 a doplněné podáním ze dne 30. 11. 2015 a ze dne 9. 12. 2015, napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu slova, projevu a vyjadřování názorů ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušen měl být dále článek 22 Listiny, garantující ochranu svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti, článek 36 Listiny a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i článek 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), garantující soudní ochranu a článek 95 odst. 1 Ústavy, garantující vázanost soudce při jeho rozhodování zákonem.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

V občanskoprávním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, probíhá pod sp. zn. 74 C 36/2011 již po řadu let spor na ochranu osobnosti mezi žalobcem Jiřím Petřekem a žalovaným Františkem Čoukou (stěžovatelem v řízení před Ústavním soudem). Předmětem sporu jsou znevažující výroky, zveřejněné v obecních tiskovinách a na webových stránkách obce Bohuňovice.

Úporný soudní spor prošel již několika peripetiemi.

V pořadí prvním rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2012 č. j. 74 C 36/2011-115 byla žaloba zamítnuta v těch částech, v nichž se žalobce domáhal zveřejnění omluvy v obecní tiskovině a náhrady nemajetkové újmy v částce 150.000 Kč; v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se písemných či slovních tvrzení o zneužívání funkce starosty obce Bohuňovice a výroků znevažujících a zesměšňujících žalobcovu lidskou důstojnost, bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastaveno.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č. j. 1 Co 47/2012-137 změnil zamítavý výrok soudu prvého stupně; v části, požadující zveřejnění omluvy na webových stránkách www.bohunovice.org, bylo odvolací řízení pro částečné zpětvzetí odvolání zastaveno. Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalovaný.

Toto dovolání žalovaného bylo zamítnuto v pořadí prvním usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 č. j. 30 Cdo 3193/2012-184.

Žalovaný podal proti shora uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1511/2013 tak, že napadená rozhodnutí zrušil.

Ve věci poté znovu rozhodoval Vrchní soud v Olomouci. Odvolací soud se v tomto řízení již zabýval jen výroky žalovaného na adresu žalobce, které Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13 označil za nepřiměřené, zjevně překračující meze slušnosti.

V pořadí druhým rozsudkem ze dne 7. ledna 2015 č. j. 1 Co 47/2012-239 rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že odvolací řízení proti části odstavce II. výroku rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I), ve zbývající napadené části odstavce II. výroku rozsudek krajského soudu změnil s tím, že žalovanému uložil povinnost na svůj náklad zveřejnit v regionální publikaci "Bohuňovický zpravodaj" omluvu ve výroku II. blíže specifikovaného znění. Odvolací soud zdůraznil, že "o věcnou kritiku nejde tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. Pokud je hodnotící úsudek znevažující, není možné z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby".

Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že posuzované výroky žalovaného jsou hodnotícími úsudky žalovaného, kterými byly překročeny meze věcné a konkrétní kritiky. Daná kritika vybočila z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle, neboť výroky žalovaného působí jako osobní, samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti.

Nejvyšší soud ČR dovolání obou účastníků řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2015 č. j. 1 Co 47/2012-239 odmítl jako nepřípustná (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním závěrem vysloveným v pořadí druhém rozsudku odvolacího soudu, že by se svými výroky, uvedenými v článku, dopustil protiprávního chování a zásahu do osobnostních práv žalobce a tvrdí, že předmětné výroky byly odvolacím soudem při jejich zkoumání "vytrženy z kontextu a souvislostí", přičemž prý šlo o běžnou hodnotící kritiku žalobce jako starosty obce a politika, uveřejněnou v "politické tiskovině" oblastního významu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ke zveřejnění textu jeho příspěvku v regionální publikaci vydávané obcí Bohuňovice prý došlo aktivním jednáním vydavatele, tedy obce, neboť stěžovatel mu zaslal "jen písemnou nabídku ke zveřejnění svého textu". Jestliže v té době byl žalobce starostou obce, "zveřejnil si prý tak předmětný článek proti sobě sám". Za této situace stěžovatel spatřuje veškerou odpovědnost za protiprávní chování a za zásah do práva na ochranu osobnosti na straně vydavatele, který prý měl sám posoudit obsah zmíněného článku a nezveřejnit jej. Stěžovatel dále namítá, že jeho článek byl pouhou reakcí na dříve zveřejněný článek žalobce, kterým prý byla nevybíravým způsobem napadena celá řada lidí, včetně stěžovatele, což však odvolací soud nevzal v úvahu. Stěžovatel současně připomíná, že zveřejněním uložené omluvy je vlastně poškozen, neboť se musí omlouvat opakovaně za totéž pochybení. Stěžovatel namítá, že prý je napadenými rozhodnutími obecných soudů "trestán" za to, že se dříve obrátil na Ústavní soud, který mu vyhověl.

Stěžovatel sice nynější ústavní stížností napadl i v pořadí druhé usnesení dovolacího soudu, avšak vůči tomuto rozhodnutí žádné konkrétní výhrady v ústavní stížnosti nevznáší.

IV.

Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím obou soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že jeho úkolem v řízení o ústavních stížnostech je ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva; výjimečně tak může učinit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva nebo svobody.

V projednávané věci bylo především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci zvážily, zda při kolizi dvou základních práv (práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jména a soukromí na jedné straně a svobodou projevu a právem na informace na straně druhé), stojících na stejné ústavní úrovni, nebyla bezdůvodně dána přednost jednomu právu před druhým. Význam každého z kolidujících ústavních práv je determinován skutkovými okolnostmi případu.

Podle zjištění Ústavního soudu k takové nerovnováze hodnocení kolize dvou základních práv ze strany obecných soudů v projednávané věci nedošlo.

V judikatuře Ústavního soudu, případně též v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, již byla kolize svobody projevu a osobnostních práv opakovaně řešena. Základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno se vyjadřovat k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou je tedy nepochybně i činnost politiků místních i celostátních. Tyto veřejné věci mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti, vykonávané veřejně působícími osobami, platí z hlediska ústavního presumpce v tom smyslu, že zásadně jde o kritiku dovolenou (viz nález ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS.23/05; všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS, viz http://nalus.usoud.cz).

Jakkoli v projednávané věci jde o případ politika, tedy osoby, u níž jsou akceptovatelné širší limity kritiky, než je tomu u soukromých osob, ani v takovém případě však veřejně šířená stanoviska a názory (např. prostřednictvím regionálních tiskovin či periodik) zásadně nemohou vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti. Očividně urážlivé výroky, postrádající charakter korektního úsudku či komentáře, se ocitají mimo meze ústavní ochrany (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96).

Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelově námitce, že nynější ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nerespektovala závěry, vyslovené v nálezu ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1511/13, jímž Ústavní soud vyhověl předchozí ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil jím napadená předcházející rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky. Tato námitka je založena na stěžovatelově mylné interpretaci citovaného nálezu.

Vyhovujícím nálezem sp. zn. IV. ÚS 1511/13 byla skutečně zrušena tehdy napadená rozhodnutí obecných soudů. Je třeba ovšem konstatovat, že ke zrušení došlo proto, že obecné soudy tehdy nesprávně posoudily některé sporné výroky stěžovatele, za které byl povinen se žalobci omluvit, a "pod rozsah soudně nařízené omluvy zahrnuly též takové hodnotící soudy (názory), které by měly být bez omezení běžnou součástí kritiky politického života, resp. kritiky politických představitelů" (viz bod 51 citovaného nálezu). V tomto pochybení obecných soudů spatřovat tehdy Ústavní soud porušení práva stěžovatele na svobodu projevu, konkrétně právo vyjadřovat své názory, garantované článkem 17 Listiny. Ústavní soud konstatoval, že "zásah obecných soudů do svobody projevu stěžovatele byl sice z pohledu limitů článku 17 odst. 4 Listiny stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl (tedy ochranu subjektivních práv vedlejšího účastníka), ovšem nebyl ... zásahem v demokratické společnosti nezbytným, a to z hlediska rozsahu soudem nařízené omluvy" (bod 50 odůvodnění nálezu).

Zároveň je však třeba připomenout, že v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13 bylo vysloveno, že veřejně činná osoba "není povinna strpět bezdůvodné častování vulgarismy jen proto, že jde o veřejně činnou osobu" (bod 48 odůvodnění nálezu).

V bodě 46 odůvodnění citovaného nálezu se rovněž konstatuje: "Naopak u výroků stěžovatele, kdy na adresu vedlejšího účastníka, resp. jeho publikovaného článku uvedl, že se jedná o "moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec", resp. že "starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado", nelze závěry obecných soudů, že jde o zjevné překročení mezí slušnosti, považovat za ústavně problematické. Výroky stěžovatele v uvedeném případě již působí jako osobní samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti."

Nezbývá tedy než v nyní posuzované věci konstatovat, že obecné soudy se při svém rozhodování řídily závěry Ústavního soudu, uvedenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13; těmto soudním rozhodnutím nelze vytknout žádné protiústavní deficity.

K obsahu dalších jednotlivých námitek stěžovatele je nutné poznamenat, že jsou z valné většiny jen opakováním těch tvrzení, jimiž se zabýval a vypořádal Ústavní soud již ve zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a nepřinášejí tedy z hlediska ústavně relevantních tvrzení a námitek žádné nové skutečnosti. Také obecné soudy se těmito námitkami zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.

Ústavněprávní relevanci nemá ani poukaz stěžovatele na konečný procesní výsledek sporu, který je z jeho pohledu negativní, jestliže sice prostřednictvím ústavní stížnosti, vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1511/13, dosáhl zrušení napadených rozhodnutí obou soudů, ale v konečném důsledku se byl nucen "omlouvat žalobci dvakrát, byť vždy v omluvě jiného znění a rozsahu". Taková námitka je irelevantní již proto, že předmětem prvního řízení před Ústavním soudem byla jiná rozhodnutí obecných soudů, než je tomu v nynějším řízení a také skutkový a právní základ posuzovaný obecnými soudy byl odlišný.

Článek 36 Listiny nezaručuje účastníku řízení výsledek podle jeho představ, ale přístup k soudu a spravedlivý proces. K porušení tohoto základního práva v posuzované věci nedošlo.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k protiústavnímu zásahu do stěžovatelových základních práv. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 3497/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies