III. ÚS 2905/15

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti A. S. K., spol. s r. o., IČ: 25108557, se sídlem Nad Primaskou 25, 100 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28/559, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2015 č. j. 23 Cdo 4988/2014-75, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2014 č. j. 4 Cmo 37/2014-705 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2013 č. j. 19 Cm 160/2001-676, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti BENNET a. s., se sídlem Praha 5, Na Hřebenkách 815/130 , jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obchodní společnost A. S. K., spol. s r. o. (dále rovněž "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") projednávanou ústavní stížností napadá v petitu explicite toliko rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2014 č. j. 4 Cmo 37/2014-705; z odůvodnění ústavní stížnosti je však patrno, že její námitky míří rovněž proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2013 č. j. 19 Cm 160/2001-676 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2015 č. j. 23 Cdo 4988/2014-75. Ústavní soud proto podrobil svému přezkumu všechna tato rozhodnutí.

Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její ústavně zaručená práva, uvedená v čl. 9 odst. 1, v čl. 10 odst. 2, v čl. 11 odst. 1, odst. 4, v čl. 26 odst. 1, odst. 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z napadených rozhodnutí a z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje:

Městský "soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ve věci žalobkyně proti žalovanému BENNET a. s. (dále jen "žalovaný") v řízení o zaplacení 1 267 491,- Kč s příslušenstvím a o zaplacení 1 731 477,- Kč s příslušenstvím uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni 245 092,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. ode dne 5. 10. 2001 do zaplacení (výrok I), zatímco ohledně částky 2 753 865,50 Kč a příslušných úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok II).

Vrchní soud v Praze na základě odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek městského soudu v bodech II, III a IV výroku a dále rozhodl o nákladech řízení. Součástí rozsudku odvolacího soudu bylo poučení o možnosti podat dovolání.

Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, o němž bylo rozhodnuto odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2015 č. j. 23 Cdo 4988/2014-75 tak, že dovolání bylo odmítnuto z důvodu uvedeného v ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. Dovolací soud zdůraznil, že žalobkyně zpochybnila ve svém dovolání skutková zjištění, k nimž dospěly oba obecné soudy, což nepředstavuje přípustný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

III.

V ústavní stížnosti ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že s žalovaným jako objednatelem uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce hotelu Savoy - vedlejší objekt WESTEND ve Špindlerově Mlýně.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obou obecných soudů ohledně posouzení platného odstoupení od smlouvy žalovaným.

Sporným činí stěžovatelka právní názor odvolacího soudu ohledně povinnosti soudu poskytnout účastníkům řízení poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabýval jejími odvolacími důvody do výroku rozsudku městského soudu pod bodem I.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že ve sporu uplatnila námitku, že jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť za práce provedené stěžovatelkou v listopadu a v prosinci 2000 a za materiál nezaplatil, čímž se prý stěžovatelka dostala do druhotné platební neschopnosti. Ta údajně vedla k tomu, že neodstranila závady a nedodělky na prováděné rekonstrukci. Tuto námitku prý obecné soudy vyhodnotily vadně.

IV.

Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí obecných soudů a námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.

Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je § 122 o. s. ř. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (veškerá judikatura je dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a neshledal v nich žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se vypořádávají s veškerými důkazy, které jsou pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obecných soudů. Důkazní závěry jsou založeny na důkladném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jsou postaveny na logických argumentech, plynule na sebe navazujících.

Ke stěžovatelčině polemice s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Nad rámec řečeného Ústavní soud ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí:

V průběhu obchodního sporu bylo stěžejním zjištění (podle pokynů zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze), zda odstoupení žalovaného od smlouvy o dílo, uzavřené mezi stranami, bylo platné či nikoliv a následně pak bylo nutné postupovat podle výsledku takového zjištění s tím, že výsledky zkoumání byly podkladem i pro posouzení uplatněného nároku na náhradu škody a na smluvní pokutu.

Soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování, jehož cílem bylo, mimo jiné, na základě znaleckých posudků zjistit rozsah a hodnotu prací včetně materiálu na zhotovovaném díle, při zohlednění jeho vad a nedodělků.

Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací po provedeném dokazování dospěly k závěru, že rekonstrukce ve stanoveném (ani v prodlouženém) termínu hotova nebyla, přičemž v novém roce 2001 žalobce již své povinnosti vyplývající ze smlouvy fakticky neplnil. Odstoupení od smlouvy žalovaným dne 10. 1. 2001 (doručené stěžovatelce dne 15. 1. 2011) tak oba soudy vyhodnotily jako platné, přičemž se zabývaly i důvodností nároků žalovaného. Výsledná částka, kterou uložil soud prvního stupně zaplatit žalovanému, tak koresponduje s výsledky provedeného dokazování. Soudy výslovně uvedly, že na závěry vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Motyčky, zpracovaného mimo řízení na návrh stěžovatelky, nebraly při svém rozhodování zřetel, neboť tato zjištění byla v příkrém rozporu se zjištěními znalců ustanovených soudem.

Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že se odvolací soud nezabýval jejími odvolacími důvody. Odvolací soud zčásti zopakoval důkazy provedené již soudem nalézacím, pokud dospěl k závěru, že z nich lze vyvodit i další zjištění, k nimž soud nižšího stupně nedospěl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud logicky, přehledně a podrobně vysvětlil, jaké skutkové závěry z provedených důkazů vyvodil a o která ustanovení obchodního zákoníku opřel svůj právní názor; zabýval se podrobně i námitkou stěžovatelky o povinnosti soudu poskytnout poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí, není pro opodstatněnost jejího tvrzení o údajném porušení ústavně zaručených práv určující.

Stěžovatelka v procesním postavení žalobce byla povinna nejen přednést svá tvrzení, ale především tato tvrzení prokázat. To se jí však nepodařilo.

K námitce stěžovatelky, týkající se údajně vadného posouzení rozporu jednání žalovaného s dobrými mravy, resp. rozporu s poctivým obchodním stykem podle § 265 obchodního zákoníku, Ústavní soud uvádí:

Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil k pojmu "dobré mravy" (viz např. usnesení II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998) s tím, že otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska konkrétního případu v daném čase a na daném místě, a to ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přitom přísluší výhradně obecným soudům; s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána široká možnost uvážení. Ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy. Analogické závěry se uplatní rovněž ve vztahu k pojmu "rozpor s poctivým obchodním stykem".

V posuzovaném případě Ústavní soud v závěrech obecných soudů o výkonu práva odporujícímu dobrým mravům, resp. poctivému obchodnímu styku, nic protiústavního neshledal.

Ústavní soud z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 2905/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies