IV. ÚS 1118/16

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezl. Mojmíra Václava Koláře, zastoupeného zákonnými zástupci Ing. Pavlem Kolářem a Mgr. Yvettou Radimeckou a 2) Pavla Koláře, právně zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL. M., advokátem, se sídlem v Ostravě, Hasičská 551/52, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 2862/2015-947, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015 č. j. 64 Co 184/2014-521 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. února 2014 č. j. 28 C 22/2008-639, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jejich názoru dojít k porušení jejich práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), jakož i k porušení jejich práva podnikat dle článku 26 odst. 1 Listiny. Dále měla být shora uvedenými rozhodnutími porušena zásada legitimního očekávání, zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí a princip právního státu.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé (dále také "žalobci") se žalobou proti České republice - Ministerstvu financí (dále také "žalovaná") domáhali zaplacení částky 1 697 374 Kč s příslušenstvím a 476 742 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že v období od 1. listopadu 2002 do 31. prosince 2006 byli jako podíloví spoluvlastníci omezeni ve výkonu vlastnického práva, neboť v uvedeném období byli nuceni strpět nájemce ve vlastněném domě s tzv. regulovaným nájemným, ačkoliv s přihlédnutím k místu, charakteru bytů s běžným vybavením a srovnatelného stáří mohli požadovat obvyklé nájemné ve výši 77,50 Kč za m2.

V pořadí prvním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. května 2012 č. j. 28 C 22/2008-448 soud vyhověl žalobě co do částky 1 734 698 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 439 400 Kč s příslušenstvím.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013 č. j. 64 Co 5/2013-537 odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a vrátil věc k novému projednání.

V pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. února 2014 č. j. 28 C 22/2008-639 Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl (výrok I). Žalobcům uložil povinnost zaplatit soudu náklady řízení ve výši 25 757 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 293 400,80 Kč.

Proti posledně uvedenému rozsudku soudu prvého stupně podali žalobci odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. ledna 2015 č. j. 64 Co 184/2014-521 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech státu. Ve výroku o náhradě nákladů mezi účastníky prvostupňový rozsudek změnil tak, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Dovolání žalobců odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 2862/2015-947 podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako nepřípustné.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich právům a neumožnily jim domoci se vůči žalované České republice náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Stěžovatelé uplatněný nárok postavili na tom, že jde o náhradu za nucené omezení vlastnického práva, které vzniklo na základě protiústavních právních předpisů, jejichž protiústavnost byla konstatována v judikatuře Ústavního soudu. Nyní mají za to, že pokud jim v tomto důsledku vznikla majetková újma, musí být dána odpovědnost státu za tuto újmu.

Pakliže obecné soudy zkoumaly, zda stěžovatelé neměli ještě další příjem z budovy v jejich vlastnictví a zda tyto příjmy nemohly pokrýt náklady na opravu, údržbu a investice do budovy, včetně přiměřeného zisku, nepovažují stěžovatelé tento postup za správný. Příjmy z nájmu nebytových prostor či z nájmu bytů za tržní nájemné podle nich nijak nesouvisely s regulovaným nájemným a byly pouze výsledkem podnikatelských aktivit a dovedností stěžovatelů. Za porušení svého práva podnikat považují situaci, kdy podle obecných soudů musejí svým podnikatelským úspěchem sanovat neschopnost státu přijmout relevantní právní úpravu k odstranění protiústavního stavu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 plyne, že náhrada za omezení vlastnického práva by primárně měla být přiznávána jako rozdíl mezi nájmem v místě a čase obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným.

Podle názoru stěžovatelů Nejvyšší soud pochybil, pokud stěžovatele nutil, aby předložili důkazy o výnosnosti budovy a o zisku z nájmu nebytových prostor, aniž by to požadovala sama žalovaná strana. Ani soudy nižších stupňů nepostupovaly podle nich správně, pokud své rozhodnutí založily na tvrzení, že stěžovatelé nedoložili důkazy, ze kterých by soud mohl usoudit na intenzitu nuceného omezení vlastnického práva.

Stěžovatelé poukazují na vybranou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, přičemž se domnívají, že cenová regulace nájemného v předmětné době byla nepřiměřená a zasáhla tak do jejich ústavně zaručených práv. Proto jsou přesvědčeni, že mají důvodný nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] se Ústavní soud omezuje toliko na posouzení, zda rozhodnutími orgánu veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.

V projednávané věci stěžovatelé napadají způsob, jakým obecné soudy posoudily jimi tvrzený nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny, přičemž především nesouhlasí s tím, aby byl brán v potaz jejich příjem z nebytových prostor či z bytových prostor s neregulovaným nájemným. Ústavní soud je proto povinen posoudit, zda uvedeným postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů.

Otázkou ústavnosti regulace nájemného, jakož i vzniku nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva se Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně. Jak konstatoval ve stanovisku pléna ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Nucené omezení vlastnického práva, jakož i vyvlastnění podle článku 11 odst. 4 Listiny je podle citovaného stanoviska třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení; náhrada podle citovaného článku Listiny nenáleží za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Obecné soudy naopak musejí v každém konkrétním případě zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do základního práva vlastnit majetek a zda byly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu.

Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že o náhradě lze uvažovat teprve za předpokladu, že jde o omezení natolik intenzivní, že vyloučení jakékoliv náhrady by činilo zásah do vlastnického práva nepřiměřeným, a tudíž ústavně nepřípustným. Především je třeba zvažovat, zda se toto omezení týká určité skupiny vlastníků jako celku, nebo jen její části v závislosti na konkrétních specifických okolnostech [viz nález ze dne 7. června 2016 sp. zn. II. ÚS 3219/15; stanovisko pléna ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09]. Jak konkretizoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012, v případě regulace nájemného je potřebná intenzita omezení vlastnického práva dána zvláště tehdy, nedosahuje-li regulované nájemné po delší dobu ani nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřeného zisku zajišťujícího návratnost vložených investic v rozumné době, přičemž omezení vlastníka není státem kompenzováno. Z pohledu shora citované judikatury Ústavního soudu jde o názor ústavně konformní.

Obecné soudy dospěly k závěru, že v posuzovaném konkrétním případě nedošlo k omezení vlastnického práva stěžovatelů v takové intenzitě, že by to zakládalo nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva. Nalézací soud přihlédl ke skutečnosti, že byty s regulovaným nájemným tvořily celkem 42 % celkové plochy budovy, zatímco zbytek plochy tvořily byty s tržním nájemným a nebytové prostory pronajímané soukromým společnostem. Stěžovatelé navzdory poučení nedoložili výnosnost předmětné budovy jako celku, a nalézací soud proto postrádal skutková tvrzení a jim odpovídající důkazy, z nichž by mohl vyjít při konkrétním zhodnocení intenzity nuceného omezení vlastnického práva. Nalézací soud se zabýval rovněž hlediskem opodstatněnosti a přiměřenosti nákladů vynaložených na údržbu a opravy nemovitosti, které podle něj nasvědčovaly výnosnosti nemovitosti. Odvolací soud uvedené závěry potvrdil a konstatoval, že výnosnost domu s přihlédnutím k nebytovým prostorám a čtyřem bytům nezatíženým regulací nájemného, kterou stěžovatelé odmítli konkretizovat, umožňovala stěžovatelům nejen pokrývat nutnou údržbu a opravy domu, nýbrž financovat i nikoliv nezbytné vybavení domu.

Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah, neboť obecné soudy řádně zdůvodnily své skutkové závěry, které opřely o provedené důkazy, přičemž jejich právní posouzení plně odpovídá shora naznačeným požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu i soudu Nejvyššího. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými soudními rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů.

Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1118/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies