IV. ÚS 1898/16

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Masarykova 175, 763 26 Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 23. března 2016 č. j. 59 Co 15/2016-243 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. října 2015 č. j. P 271/2013-212, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2016 a doplněné podáním ze dne 1. 7. 2016 napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo na péči o děti (čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4) a právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na respektování rodinného a soukromého života (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Okresní soud ve Zlíně v řízení ve věci péče o nezletilého V. F. rozhodl o návrhu otce na snížení výživného a úpravě styku s nezletilým tak, že se výživné, stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 8. 2014 č. j. P 271/2013-65 snižuje od právní moci rozsudku z částky 3 000,- Kč měsíčně na částku 2 500,- Kč měsíčně (výrok I.). Soud dále upravil rozsah styku nezletilého Víta s otcem (výrok II.).

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně na základě odvolání matky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

III.

Stěžovatelka oběma soudům vytýká, že při rozhodování o návrhu otce na snížení výživného na nezletilého V. a o úpravě styku nevzaly do úvahy veškeré okolnosti projednávané věci a tím porušily rovnost mezi rodiči. V souvislosti s výkonem své osobní péče o nezletilého syna poukazuje na závěry vyplývající z nálezu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 299/06, a to i ohledně nutnosti při rozhodování o výši výživného přihlédnout k hodnotě movitého a nemovitého majetku konkrétního rodiče, způsobu jeho života a k jeho životní úrovni. Oba soudy rovněž prý nezohlednily, že stěžovatelka bydlí v pronajatém bytě a má z tohoto důvodu vyšší náklady na bydlení než otec, hradí rovněž "veškeré výdaje nad rámec výživného" a má další vyživovací povinnost k již zletilé studující dceři.

Stěžovatelka i nadále trvá na tom, že otec není schopen se postarat o nezletilého syna v době jeho pobytu u něj přes noc, neboť tato péče je prý rozsáhlejší s ohledem na řadu zdravotních problémů nezletilého syna. Tato okolnost nebyla podle jejího názoru soudy důkladně zkoumána, neboť ve věci slyšení svědkové "to nedokázali posoudit".

IV.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá na námitce, že obecné soudy vadně, resp. nedostatečně posoudily zjištěné skutečnosti, a proto i nesprávně rozhodly jak o snížení dosavadního výživného, tak i o rozsahu úpravy styku otce s nezletilým synem.

Ústavní soud však nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti mohl vytknout.

V této souvislosti musí předně připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.

O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takovými vadami zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)].

Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva z hlediska jejich smyslu a účelu. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být vždy činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i rozhodování o rozsahu úpravy styku nezletilého dítěte s rodičem, do jehož péče nebylo dítě svěřeno, což má význam také pro řešení případné kolize mezi právy dítěte a právy jednoho z rodičů.

Posouzení konkrétních okolností jednotlivého případu, je-li učiněno s respektem k principům, jež plynou z požadavků ústavnosti, je věcí obecné justice a Ústavní soud není oprávněn do něho zasahovat.

V daném případě je třeba vzít v úvahu ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů, s čímž koresponduje i právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Je-li dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, nic tato skutečnost na existenci práva druhého rodiče (a samozřejmě dítěte) nemění, jen - jak plyne z povahy věci - částečně mění obsah tohoto práva.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v posuzovaném případě dostály svým povinnostem a nedopustily se žádného ústavněprávního pochybení.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1898/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies