IV. ÚS 367/16

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti I. J., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. září 2015 č. j. 5 Tdo 946/2015-47, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2013 sp. zn. 4 To 321/2013 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2013 č. j. 91 T 154/2012-1690, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina").

II.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2013 č. j. 91 T 154/2012-1690 byl stěžovatel (dále také "obviněný") společně s M. B. a J. Z. uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku.

Trestného jednání se měli obvinění dopustit (stručně řečeno) tím, že obviněný Janulík jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o., která byla registrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty, a obviněná B. jako jednatelka společnosti DEFAL, s. r. o., která byla registrovaná jako plátce daně z přidané hodnoty, za aktivní účasti obviněné Z., podnikající jako fyzická osoba - účetní poradce, po předchozí dohodě s cílem snížit daňový základ pro výpočet daně z přidané hodnoty a daně z příjmů u daňového subjektu obchodní společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o., zahrnuli v době od června do září 2010 do účetnictví obou společností dvanáct fiktivních faktur o dodávce neexistujícího zboží, konkrétně náhradních dílů k automobilům, jehož dodavatelem měla být společnost DEFAL, s. r. o., a odběratelem společnost JAPO - autodoprava, s. r. o. Následně podali daňová přiznání příslušnému správci daně a neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti JAPO - autodoprava, s. r. o. o 732 260 Kč na dani z příjmů a o 770 797 Kč na dani z přidané hodnoty.

O odvolání obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. října 2013 sp. zn. 4 To 321/2013 tak, že podle § 256 trestního řádu odvolání obviněných zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali jmenovaní obvinění dovolání, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. září 2015 č. j. 5 Tdo 946/2015-47 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

III.
Stěžovatel brojí proti závěrům soudů o trestnosti popisovaného jednání. Má za to, že soudy nezjistily, že výše daně přiznaná společností JAPO - autodoprava, s. r. o. byla nesprávná. Orgány činné v trestním řízení totiž podle něj neověřily, zda údaje v předmětných daňových přiznáních skutečně zahrnují i 12 faktur, které soudy označily za fiktivní. Stěžovatel opakovaně namítá, že uvedené faktury nesouvisejí s obsahem zkoumaných daňových přiznání, a nesprávnost přiznané daně proto nebyla prokázána. Trestní soudy tak podle něj nepřípustně překročily zákonem vymezený rámec skutkové podstaty trestného činu dle § 240 trestního zákoníku. Zařazení daných faktur do účetnictví jmenované společnosti může být navíc podle stěžovatele hodnoceno pouze jako příprava ke stíhanému trestnému činu, nikoliv jako jeho dokonání.

Daň z přidané hodnoty byla podle názoru stěžovatele následkem přenosu daňové povinnosti řádně přiznána a zaplacena. Bez ohledu na reálnost plnění dle předmětných faktur byl celkový výnos státu stejný, neboť daňová povinnost byla pouze přenesena z odběratele zboží na jeho dodavatele. Předmětem zájmu trestního práva podle stěžovatele není to, zda došlo k plnění ze závazku, z něhož je daň hrazena. Stěžovatel považuje za ústavně nekonformní závěr Nejvyššího soudu, podle nějž "nelze přijmout hypotézu dovolatele, že by plnění vznikající ze smluvních vztahů mohlo být z hlediska určení výše daně smluvních subjektů přenášeno...". Podle stěžovatele trestní soudy pochybily, pokud aplikovaly normy trestního práva chránící primárně fiskální zájmy státu na jednání, kterým nedošlo k reálnému umenšení daňového příjmu státu.

IV.
Poté, co Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je včasná, podána osobou oprávněnou a splňuje také další formální náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si od Městského soudu v Brně kopie napadených rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.

Po posouzení projednávané ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel Ústavní soud žádá o přehodnocení skutkových a právních závěrů trestních soudů, přičemž převážně opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v předcházejícím řízení. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, která mu však, jak bylo výše uvedeno, nenáleží.

Namítá-li stěžovatel vadná skutková zjištění obecných soudů stran nesprávné výše přiznané daně, Ústavní soud zdůrazňuje, že přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání zásadně není jeho úkolem. Provedené důkazy by Ústavní soud mohl hodnotit odchylně v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, jen pokud by důkazy sám provedl znovu. Výjimkou z uvedených maxim jsou případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vybočí z mezí daných rámcem ústavně garantovaných lidských práv. Takovým by byl v souvislosti s hodnocením důkazů v trestním řízení případ, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by je z nich nebylo možné žádnou interpretací dovodit, neboť takový postup obecných soudů by byl v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jakož i s článkem 1 Ústavy (srov. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94).

K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť trestní soudy zcela přiléhavě a logicky zdůvodnily, na základě jakých důkazů přijaly verzi skutkového děje popsanou v rozsudku nalézacího soudu. Jak v reakci na námitky stěžovatele konstatoval Nejvyšší soud, obvinění od samého počátku trestního stíhání tvrdili, že ke zdanitelným plněním, jichž se týkaly sporné faktury, reálně došlo, proto je zcela logický závěr o tom, že tyto faktury byly součástí nejen účetní evidence obou společností, ale i předmětných daňových přiznání (str. 8). Námitky, kterými se stěžovatel snažil zpochybnit závěry o nesprávné výši přiznané daně, proto před obecnými soudy neobstály, což bylo zcela adekvátně zdůvodněno v textu napadených rozhodnutí. Z toho důvodu ani Ústavní soud neshledal důvod pro přehodnocení skutkových zjištění těchto soudů a s těmito námitkami se neztotožnil.

Ústavní soud nepřisvědčil ani další argumentaci, v níž stěžovatel tvrdil, že popsané jednání nemělo být kvalifikováno jako trestné za situace, kdy daňová povinnost byla pouze přenesena z jednoho daňového subjektu na druhý. Také s tímto argumentem se Nejvyšší soud vypořádal, přičemž zdůraznil, že každý daňový subjekt musí plnit svoji povinnost v rozsahu, který mu zákon určuje, a to na podkladě správně vedených a úplných účetních podkladů. Každý povinný musí podle dovolacího soudu přiznat a odvést příslušnou daň ve výši odpovídající jeho hospodářskému výsledku, a nelze tak čistě matematicky tvrdit, že pokud jeden subjekt neodvede daň řádně, může druhý subjekt takové pochybení napravit tím, že odvede daň v souladu se zákonnými pravidly. Ústavní soud má za to, že shora uvedený právní názor formulovaný Nejvyšším soudem je ústavně konformní a ve svém důsledku nevede k nepřípustnému zásahu do základních práv stěžovatele.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 367/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies