I. ÚS 2229/16

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, č. j. 7 Tdo 7/2016-75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Listiny.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 54 T 8/2013 byl stěžovatel odsouzen pro zvlášť závažný zločin obecného ohrožení k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a společně s obžalovaným Š. K. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozeným. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací v celém rozsahu svým rozsudkem ze dne 20. 7. 2015, č. j. 3 To 34/2015-2148 rozsudek krajského soudu zrušil a nově uznal stěžovatele vinným ze zvlášť závažného zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítnul. Stěžovatel byl odsouzen za to, že prodal obviněnému Š. K. alkohol nejasného původu v objemu celkem 120 litrů, který opatřil v rámci neoficiální a nelegální distribuce alkoholu jinými osobami, přičemž jej distribuoval jako nezávadný, přestože neznal jeho chemické složení a jeho zdravotní nezávadnost nijak neověřil, v důsledku čehož později, po úpravě části tohoto alkoholu, tzv. "studenou cestou" Š. K. a jeho prodejem konečným zákazníkům došlo k zdravotním problémům a úmrtím konzumentů. Stěžovatel tedy v rozporu se zákonem jinému opatřil potraviny, jejichž použití je nebezpečné lidskému zdraví a způsobil tím smrt nejméně dvou osob. K námitce stěžovatele o tzv. nejednotnosti skutku mezi obžalobou, rozsudkem soudu prvního stupně a rozsudkem soudu druhého stupně Nejvyšší soud vysvětlil, že totožnost skutku je zachována tehdy, je-li totožná podstata skutku, tj. je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku. V této věci přitom nedošlo k žádné zásadní změně na straně jednání ani na straně následku, byla pouze změněna právní kvalifikace, což nezakládá porušení totožnosti skutku. K závěru o úmyslné formě trestného činu podle Nejvyššího soudu postačí, jestliže úmysl, byť nepřímý, zahrnoval v obecné rovině nebezpečnost lidskému zdraví jako znak příslušné skutkové podstaty. Vědění, jako složka zavinění, totiž nemusí objektivní realitě odpovídat přesně. Postačilo tedy srozumění obviněných s jakoukoliv, třeba i nižší, nebezpečností alkoholu, aniž by se srozumění muselo vztahovat na to, že v alkoholu je obsažen metanol či jiné život ohrožující látky. Vrchní soud v Olomouci podle Nejvyššího soudu přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatel jednal formou nepřímého úmyslu, neboť ve svém rozhodnutí uvedl, že bylo "prokázáno, že obžalovaný J.P. v rozporu s jiným právním předpisem (ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), písm. d) zák. č. 11/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích) jinému opatřil (obžalovanému Š. K.) potraviny, konkrétně alkohol, jehož požití bylo nebezpečné lidskému draví a způsobil tím smrt nejméně dvou osob. S ohledem na původ alkoholu totiž musel být srozuměn s tím, že nejde o alkohol, který prošel příslušným řízením, zejména přes orgány hygieny či orgány celní, a proto může být zdravotně závadný, kdy na druhé straně nebylo prokázáno, že by měl pozitivní vědomost o tom, že alkohol obsahuje zvýšené množství metylalkoholu."

3. Stěžovatel s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí a vytýká mu stručnost odůvodnění tohoto rozhodnutí, dále opakuje svou argumentaci o nepřípustnosti změny kvalifikace jeho skutku a o nedostatečném prokázání úmyslu. Stěžovatel též namítá, že v rozsudku "v hlavní větvi" metanolové kauzy v soudních řízeních vedených u Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín (sp. zn. 61 T 1/2014) a Vrchního soudu v Olomouci (sp. zn. 3 To 96/2014) byly uloženy nižší tresty odnětí svobody při výrazně větším škodlivém následku. Stěžovatel též namítá, že před obecnými soudy nebyl proveden jím navržený důkaz, a to porovnání jednotlivých vzorků alkoholů nalezených u poškozených, jimiž mělo být prokázáno, že nelegální líh distribuovaný spoluobžalovaným Š. K. pocházel z různých zdrojů.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pouze pokračuje s polemikou se závěry obecných soudů, které však byly řádně odůvodněny. Není zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele ani to, že Nejvyšší soud převzal závěry vrchního soudu, ani to, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, pokud soudy vysvětlily, proč je neprovedly. Rovněž stanovený trest odpovídá zákonné sazbě a byl dostatečně odůvodněn.

8. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížností nedosahovaly ústavního rozměru a napadeným rozhodnutím nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2229/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies