I. ÚS 1832/16

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou se sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 5 To 372/2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 6 Tdo 172/2016-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 1 věta první a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, ke kterým mělo dojít shora označenými rozhodnutími obecných soudů, a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 67 T 6/2015 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka nad obžalovaným. Tímto rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 17 T 6/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 12 To 290/2013, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku.

3. Na základě odvolání státního zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 67 T/2015 o věci rozhodoval Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 5 To 372/2015 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil toliko ve výroku o trestu, a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Sbíhajícími trestnými činy, za které Městský soud v Praze souhrnný trest uložil, byly dle výroku o trestu zločin podplácení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku a dále přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Zároveň byl Městským soudem v Praze zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 17 T 6/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 12 To 290/2013.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 16. 2. 2016 č. j. 6 Tdo 172/2016-36 odmítl.

5. Stěžovatel ústavní stížností vytýká Městskému soudu v Praze, že jako soud druhého stupně nesprávně hmotně právně posoudil podmínky pro uložení souhrnného trestu, v důsledku čehož byl stěžovateli uložen nezákonný trest. Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud při ukládání trestu přihlédnout k již vykonanému trestu (resp. jeho části) podmíněného odnětí svobody, a ve smyslu § 92 odst. 3 trestního zákoníku tuto již vykonanou část trestu zohlednit při vyměřování trestu nového. Stěžovatel taktéž nesouhlasí se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání, kteréžto bylo odmítnuto jako dovolání, jehož projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (stěžovatele). Stěžovatel je přesvědčen, že odmítnutím věcného projednání dovolání mu byla odepřena spravedlnost, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.

6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).

9. K námitce stěžovatele týkající se uložení souhrnného trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem se vyjádřil již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 2. 2016 č. j. 6 Tdo 172/2016-36. Jak je uvedeno na str. 7 napadeného usnesení, je zcela nepochybné, že již soud prvního stupně (a následně i soud odvolací) nepostupovaly při ukládání trestu správně. Při ukládání souhrnného trestu za sbíhající se trestné činy platí zásady uvedené v § 43 odst. 1 trestního zákoníku, tedy trest se ukládá podle ustanovení, které se vztahuje na ten ze sbíhajících se trestných činů, který je nejpřísněji trestný. Jak Obvodní soud pro Prahu 1, tak Městský soud v Praze určily jako nejpřísnější trestný čin podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku, přestože stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, což je patrno z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (str. 10). Podle pravidel pro ukládání trestu mu tedy byl trest fakticky vyměřován v rozmezí od jednoho do šesti let, přestože ve výroku o vině napadeného rozsudku je uveden pouze § 332 odst. 1 trestního zákoníku, za který trestní zákoník umožňuje uložit trest v maximální délce dvou let. Uložený trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se tak jeví jako skutečně uložený mimo zákonnou mez, nicméně již Nejvyšší soud ve svém usnesení na str. 7 toto pochybení (překlep) Městského soudu v Praze napravil, resp. uvedl na pravou míru, podle kterého ustanovení byl trest skutečně vyměřen.

10. Nejvyšší soud poukazuje i na další pochybení obou soudů nižší instance, neboť sbíhající se trestný čin, za který byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-západ dne 28. 5. 2013 sp. zn. 17 T 6/2013, byl sice přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, nicméně tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 12 To 290/2013 v celém rozsahu a stěžovatel byl uznán vinným trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku. Tuto skutečnost Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze zcela přehlédly. Souhrnný trest měl být tedy správně uložen podle § 175 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku, tedy v rozmezí od dvou do osmi let.

11. Stěžovatelově námitce, že obecné soudy při ukládání trestu nepřihlédly k již z části vykonanému trestu z předchozího odsouzení, nelze dát zapravdu. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že tuto skutečnost vzal Městský soud v Praze jako soud odvolací na vědomí (str. 10 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 5 To 372/2015), stejně jako vzal na vědomí další okolnosti (osobu pachatele, míru jeho zavinění, vliv předchozího odsouzení na jeho další chování, atd.).

12. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. článek 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13). K tomu však v projednávaném případě nedošlo, neboť odvolací soud stěžovateli fakticky uložil trest v rámci zákonné trestní sazby, a to dokonce na její spodní hranici. Nedostatky spočívající v nepřesnosti písemného vyhotovení rozsudku pak svým usnesením zcela reparoval Nejvyšší soud, který řádně odůvodnil a zhodnotil všechny relevantní okolnosti vztahující se k okolnostem případu a osobě stěžovatele.

13. V řízení před obecnými soudy došlo k určitým vadám, což ostatně připustil i dovolací soud. Z pohledu Ústavního soudu však mohou být podstatné jen takové vady, které by ve svých důsledcích mohly představovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. K takovým vadám však v posuzovaném případě nedošlo, předmětné trestní řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, a to včetně postupu obecných soudů při ukládání trestu.

14. Vzhledem k výše uvedenému je dále třeba odmítnout i námitku stěžovatele, dle které Nejvyšší soud zcela bezdůvodně (nezákonně) dovolání stěžovatele odmítl. Dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud v napadeném usnesení přesvědčivě odůvodnil naplnění kumulativních podmínek ust. § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, dávající mu relativně velký prostor pro nezávislou diskreci, kterou Ústavní soud z hlediska ústavního vymezení svých kompetencí respektuje (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 140/06). V rámci této diskrece Nejvyšší soud usoudil, že projednání dovolání by vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, (stejně jako při nutnosti respektovat zásadu zákazu reformace in peius) nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

15. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

16. Pokud jde návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, stíhá tento akcesorický návrh osud ústavní stížnosti, a proto, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, byl tím odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1832/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies