III. ÚS 2086/16

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele T. L., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem, sídlem Čelkovická 445, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. února 2016 č. j. 3 To 669/2015-1527 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2015 č. j. 1 T 2/2015-1455, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno jeho ústavní právo na zákonného soudce.

2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady pro projednání takového návrhu zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti avizuje, že souběžně s ústavní stížností podal proti napadeným rozhodnutím rovněž dovolání, byť z jiného důvodu, neboť nesprávná místní příslušnost soudů není dle stěžovatele dovolacím důvodem.
4. Ústavní soud se přitom otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve svém stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (40/2014 Sb.)]. Na jeho závěry lze pro podrobnosti odkázat. Vyplývá z nich, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že dle stěžovatele není otázka správně určené místní příslušnosti dovolacím důvodem. Napadená rozhodnutí mohou být přesto zrušena, byť z jiných důvodů, v rámci soustavy trestních soudů, a případný zásah Ústavního soudu by tak byl předčasný. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost proto nepředstavuje pro stěžovatele v budoucnu nepřekonatelnou překážku pro přezkum ústavnosti rozsudků shora uvedených, či rozhodnutí nově soudy učiněných poté, co budou stěžovatelem zákonné procesní prostředky vyčerpány, tak jak to požaduje zákon o Ústavním soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2725/15 a v jeho odůvodnění uvedená další rozhodnutí - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 2086/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies