IV. ÚS 1789/16

21. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem Pardubice, Mezi Mosty 1793, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 24. 6. 2015 č. j. 14 To 132/2015-801, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 8, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců.

Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 23. 2. 2016 č. j. 7 Tdo 207/2016-38 odmítl.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel sice využil svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 7 Tdo 207/2016-38. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl, Nejvyšší soud nebyl označen ani jako účastník řízení. Protože ani v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak nepolemizuje, Ústavní soud nemohl než posoudit ústavní stížnost jako návrh směřující výhradně proti označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2016


JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1789/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies