IV. ÚS 1561/16

25. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Elišky Stránské, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2013 č. j. 10 C 38/2012-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013 č. j. 11 Co 280/2013-68 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016 č. j. 30 Cdo 1057/2014-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, konkrétně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadené rozsudky porušují její základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka uvádí zásah do práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem dle ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny.

Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatelka dne 17. 12. 1992 uplatnila u Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích nárok na zemědělský majetek podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pozemkový úřad dne 22. 1. 1993 vyzval stěžovatelku k doplnění dokladu o přechodu vlastnictví na stát. Stěžovatelka dne 17. 3. 1993 pozemkovému úřadu sdělila, že takový doklad nemá. Dne 20. 6. 1994 se stěžovatelka na pozemkový úřad obrátila s dotazem na stav řízení a ten jí dopisem ze dne 6. 9. 1994 (doručen dne 8. 9. 1994) sdělil, že správní řízení nezahájil, neboť zemědělský majetek dle jeho názoru nepřešel na stát, případně jinou povinnou osobu, a proto nemá pravomoc nařídit fyzickým osobám, aby zemědělský majetek vydaly. Následně dne 8. 1. 2010 stěžovatelka požádala ministerstvo zemědělství, aby bylo ve věci vydáno rozhodnutí. Dne 4. 2. 2010 Okresní pozemkový úřad ve Strakonicích rozhodl tak, že stěžovatelka není vlastníkem žádaných nemovitostí.

Stěžovatelka dne 31. 3. 2010 podala žalobu o nahrazení rozhodnutí správního orgánu a Okresní soud ve Strakonicích dne 31. 8. 2010 zrušil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích. Poté Krajský soud v Českých Budějovicích dne 15. 2. 2011 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žaloba byla zamítnuta. Dne 14. 9. 2011 Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání zamítl. Jí podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3618/11 odmítl.

Poté podala stěžovatelka k obvodnímu soudu žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). Žalobou se domáhala, aby byla České republice - ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost zaplatit jí 425 000 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení jako náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení před pozemkovým úřadem, které započalo dne 17. 12. 1992 a trvalo do 1. 4. 2010. Dále se domáhala, aby České republice - ministerstvu zemědělství byla uložena povinnost zaplatit jí 50 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení před obecnými soudy, které trvalo od 1. 4. 2010 do 12. 1. 2012.

Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se nejprve soustředil na řízení vedené před obecnými soudy. K tomu konstatoval, že řízení trvalo dva roky, což je dle jeho názoru doba přiměřená, neboť řízení dospělo až k Ústavnímu soudu. Proto uzavřel, že v tomto případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Dále se zaměřil na řízení vedené před pozemkovým úřadem. V tomto případě konstatoval, že délka správního řízení byla nepřiměřeně dlouhá, čímž k nesprávnímu úřednímu postupu došlo. Současně však uvedl, že tímto postupem nemohla stěžovatelce vzniknout nemajetková újma. Obvodní soud uvedl, že účelem odškodnění je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený (stěžovatelka) v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Stěžovatelka však dle jeho mínění nebyla ve stavu nejistoty udržována, o řízení se nijak nezajímala, nemajetková újma jí nevznikla, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se plně ztotožnil se závěry vyslovenými soudem prvního stupně. Dle jeho názoru se jedná o dvě nespojitelná řízená, tj. řízení vedené před správními orgány (pozemkovým úřadem) a řízení vedené před soudy. V případě soudního řízení i městský soud konstatoval, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. V případě řízení vedeného před správními orgány pak rovněž konstatoval nesprávný úřední postup a rovněž konstatoval, že stěžovatelce nevznikla imateriální újma. Dle jeho názoru se žalovaným (České republice) podařilo úspěšně vznik nemajetkové újmy popřít. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání v části, kterou bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237 a § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odmítl. Ve zbývající části dovolání dle ustanovení § 243c o. s. ř. zamítl, neboť považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Nejvyšší soud uvedl, že považuje závěr o vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy stěžovatelky jako důsledku nepřiměřené délky řízení za správný.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že poškozenému účastníkovi ve smyslu ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, náleží přiměřené zadostiučinění vždy. Byť by se mělo jednat pouze o omluvu. V tom se stěžovatelka odvolává na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 [tento rozsudek byl Ústavním soudem zrušen - viz nález sp. zn. II. ÚS 1667/12 ze dne 11. 3. 2014 (N 30/72 SbNU 347); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz; pozn. ÚS]. Stěžovatelka uvádí, že navzdory tvrzení obecných soudů žila v nejistotě, neboť předpokládala, že se právní názor pozemkového úřadu může změnit. Takový závěr soudů, tedy, že se nezajímala o rozhodnutí, které pro ni zřejmě mělo zanedbatelný význam, bylo podle ní založeno pouze na domněnkách a spekulacích, a nikoli na řádném důkazu. Vyslovený závěr o tom, že jí nevznikla žádná újma, proto považuje nesprávný a v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Naopak se domnívá, že jí vznikla újma spočívající v nejistotě, která - připouští - mohla trvat kratší dobu, než byla celková doba řízení. Domnívá se však, že to na podstatě věci nic nemění. Zásah do svých ústavních práv spatřuje stěžovatelka také v tom, že Nejvyšší soud nenapravil pochybení obvodního a městského soudu a také on posuzoval řízení nikoli jako jeden celek a jeden nárok, ale jako více nároků, které stěžovatelka rozdělila pouze pro přehlednost. Proto stěžovatelka uzavírá, že tímto postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83, čl. 87 a čl. 90 Ústavy České republiky). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavního pořádku. S tímto vědomím je nutné přezkoumat i ústavní stížnost stěžovatelky. Pochybení, která stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud připomíná, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem a Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze ve zcela výjimečných případech [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)]. Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, která je vedena v rovině práva podústavního. Ústavní soud však nemá pravomoc podrobit napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. V posuzovaném případě soudy nijak nevykročily z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky. Jejich rozhodnutí jsou odůvodněná a nelze v nich najít stopy svévole, které by ospravedlňovaly zásah Ústavního soudu. Pokud se stěžovatelka odvolává na závěry Nejvyššího soudu, pak ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1667/12 Ústavní soud jasně konstatoval, že stěžovatelům nelze přičítat k tíži podání opravných prostředků, tedy jakési domnělé prodlužování řízení. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není. Stěžovatelka nevyvíjela žádnou aktivitu a obecné soudy jasně vyložily, proč posoudily její nečinnost, v souvislosti s dalšími důkazy, jako důvod pro závěr o chybějícím pocitu nejistoty a tedy důvod pro závěr o chybějící nemajetkové újmě. K takovému hodnocení mají obecné soudy pravomoc a Ústavní soud nemůže jejich hodnocení nahrazovat svým vlastním.

Ústavní soud dále shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu se závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 číslo stížnosti 64890/01, ve kterém soud konstatoval existenci vyvratitelné (byť pevné) domněnky, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Je tedy na soudech, aby jednak posoudily, jak se podařilo žalovanému tuto domněnku vyvrátit a také, aby posoudily, zda vzniklá morální újma není nulová (viz odst. 93 rozsudku). V posuzovaném případě Ústavní soud považuje rozhodnutí obecných soudů za dostatečně podložená, transparentně zobrazující důvody rozhodnutí a rekapitulující všechny rozhodné skutečnosti, a tedy souladná s ústavním pořádkem České republiky.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1561/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies