III. ÚS 1414/16 - K povinnosti soudu vyžádat si k posouzení otázky nepříčetnosti znalecký posudek z oboru psychiatrie

26. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Posoudí-li soud sám takové skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud případně sám patřičnými odbornými znalostmi disponuje. Taková vada je způsobilá vést k porušení principů spravedlivého procesu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 09.08.2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, sídlem Čáslavská 8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2016 sp. zn. 13 To 59/2016 a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. ledna 2016 sp. zn. 17 T 103/2014, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha - západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2016 sp. zn. 13 To 59/2016 a usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. ledna 2016 sp. zn. 17 T 103/2014 byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2016 sp. zn. 13 To 59/2016 a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. ledna 2016 sp. zn. 17 T 103/2014 se ruší.


Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, z jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že v původním řízení Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 17 T 103/2014 stěžovatele uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že "nejméně v době od 22:00 hodin do 22:05 hodin dne 15. 6. 2014 na pozemní komunikaci II. třídy č. 603, po ulici Budějovická, v katastru obce Jesenice, okres Praha - západ, ve směru jízdy na obec Vestec, řídil osobní automobil tov. zn. Opel Vectra, RZ X, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 3 T 112/2013, který nabyl právní moci dne 4. 6. 2013, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců a trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 3 T 148/2013, který nabyl právní moci dne 13. 8. 2013, mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let".

3. Okresní soud Praha - západ podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej s poukazem na § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a dále mu uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let.

4. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 11 To 8/2015 odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.

5. Následně stěžovatel podal návrh na obnovu řízení (s tvrzením, že v době spáchání skutku trpěl duševní nemocí), o němž Okresní soud Praha - západ shora uvedeným usnesením rozhodl tak, že podle § 283 písm. d) tr. řádu se zamítá, neboť důvody podle § 278 tr. řádu nebyly shledány.

6. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Okresního soudu Praha - západ podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů pochybily, pokud mu v původním řízení nebyl ustanoven obhájce, ačkoli byly dány podmínky pro nutnou obhajobu podle § 36 odst. 2 tr. řádu.

8. Soud prvého stupně v původním řízení svůj závěr o duševním stavu stěžovatele opřel o argument, že stěžovatel vlastní řidičský průkaz, při jehož vydání musel být přezkoumán jeho zdravotní stav. Soud nečinil žádná zjištění ohledně data, ke kterému byl stěžovateli vydán řidičský průkaz, a kdy byl v této souvislosti zkoumán jeho zdravotní stav. Současně soud disponoval opisem z evidence rejstříku trestů, ze kterého je patrné, že stěžovatel měl oprávnění řídit motorová vozidla minimálně již v roce 1992. Soud tedy vycházel z lékařské zprávy, zpracované při žádosti o vydání řidičského průkazu, ke které přístup neměl, neznal její obsah ani datum jejího vydání, tedy argumentoval důkazem, který nebyl v hlavním líčení proveden.

9. Odvolací soud v původním řízení konstatoval, že pokud by stěžovatel trpěl psychickými problémy, jistě by to Policii České republiky při zadržení sdělil, přičemž z výslechu svědků nevyplývá, že by se při zadržení choval nestandardně. Řečeným soud pochybil, když učinil závěr o odborné otázce (příčetnosti stěžovatele), aniž by k posouzení této odborné otázky přibral znalce (§ 105 a násl. tr. řádu).

10. Okresní soud Praha - západ návrh na povolení obnovy řízení zamítl, přičemž uvedl, že v tomto návrhu stěžovatel neoznačil nové skutečnosti ani nové důkazy. Stěžovatel vytýká, že pokud jde o posudky zpracované dříve pro účely jiných trestních řízení, tyto důkazy v hlavním líčení nebyly provedeny a v trestním spisu založeny nejsou. Ve smyslu ustanovení § 278 tr. řádu jde o důkazy nové, tedy soudu dříve neznámé.

11. Předmětné posudky, dovozuje dále stěžovatel, mohly obsahovat a obsahují závěr o tom, že porucha stěžovatele je celoživotní a neléčitelná, a je tedy důvod jeho příčetnost k datu 15. 6. 2014 (kdy se dopustil inkriminovaného jednání) zkoumat. Soudy tedy hodnotily dříve zpracované posudky jako nevýznamné bez toho, že by se seznámily s jejich obsahem. Pokud si soudy tyto posudky nevyžádaly, ačkoli byly dle § 282 tr. řádu povinny provést potřebná šetření, citované ustanovení trestního řádu porušily, čímž způsobily nesprávnost svých usnesení. Konkrétně jde o posudek MUDr. Ivo Procházky a MUDr. Luďka Daneše ze dne 9. 10. 2001, zpracovaný v řízení ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 50/2002, a posudek MUDr. Heleny Malé ze dne 6. 10. 2004, včetně doplňků, zpracovaný ve věci vedené Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 7 pod sp. zn. ZT 197/2004. V prvně jmenovaném řízení bylo stěžovateli uloženo ochranné psychiatrické léčení, v druhé věci bylo řízení státním zástupcem zastaveno z důvodu nepříčetnosti stěžovatele. Dříve zpracované posudky by nutně musely soud vést k pochybnostem o příčetnosti stěžovatele a provedení těchto důkazů by mělo vliv na rozhodování ve věci.

12. Stěžovatel se vyslovuje, že pokud by soud ustanovil znalce tak, jak navrhoval, zjistil by, že byl v důsledku své choroby dne 15. 6. 2014 nepříčetný. Závěr o nepříčetnosti stěžovatele by nejen mohl, ale dokonce musel mít za důsledek změnu rozhodnutí o vině.

III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal procesní spis a v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud Praha - západ a Krajský soud v Praze, jako účastníky řízení, vyzval k podání vyjádření ohledně obsahu ústavní stížnosti.

14. Okresní soud Praha - západ sdělil, že se nevyjadřuje a rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu. Krajský soud v Praze se omezil na souhrnné konstatování, že své usnesení nadále pokládá za věcně správné a poukazoval na jeho odůvodnění.

15. Obě vyjádření soudů obsahově nepřesáhla argumentační rámec napadených rozhodnutí, a proto je Ústavní soud stěžovateli k replice nezaslal.

16. Ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

V. a)
Obecná východiska pro posouzení zásahu

18. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není součástí soustavy soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 13. 1. 1999 sp. zn. I. ÚS 401/98 (N 3/13 SbNU 11); veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz].

19. V projednávané věci bylo třeba přezkoumat postup soudů (a jimi dosažený výsledek řízení) především z pohledu námitky stěžovatele, že v době spáchání jednání, pro něž byl odsouzen, jakož i v průběhu trestního řízení, trpěl kvalifikovanou duševní chorobou, a že rozhodující soudy tuto námitku jako relevantní akceptovat odmítly, aniž by si vyžádaly k posouzení příčetnosti stěžovatele příslušný znalecký posudek.

20. Dle § 278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnovu řízení povolí soud, pokud předchozí řízení skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

21. Ústavní soud si je vědom specifik řízení o povolení obnovy v trestním řízení; srov. nález ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27), nález ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281) a nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673), dále usnesení ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1103/07, usnesení ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2125/07, a usnesení ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 789/10. Meritem tohoto řízení není otázka viny trestným činem [srov. čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, resp. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) odst. 41, či z nedávné doby nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14], ani otázka dočasného zbavení osobní svobody [srov. čl. 5 odst. 3 Úmluvy, čl. 8 odst. 3 in fine Listiny], nýbrž posouzení charakteru důkazů a skutečností jako "nových", tj. z hledisek uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 věty první tr. řádu.

22. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [srov. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 20. 7. 2004 ve věci Nikitin v. Rusko, stížnost č. 50178/99, odst. 56].

23. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že již s ohledem na čl. 4 Ústavy nelze ani v řízení o mimořádných opravných prostředcích [např. nálezy ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293), ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 374/04 (N 191/43 SbNU 171), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 648/05 (N 37/40 SbNU 311), ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811), srov. nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08 (N 240/55 SbNU 325), včetně řízení o povolení obnovy (srov. nálezy ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 350/98 (N 56/14 SbNU 23), ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27), ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 389/09 (N 40/56 SbNU 461), ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1537/09 (N 9/56 SbNU 91), ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193)], rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož jsou práva uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny, případně v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, zvláštními aspekty [srov. nález z 11. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03 (N 142/35 SbNU 21), resp. rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další v. Nizozemsko stížnosti č. 21363/93; 21364/93; 21427/93; 22056/93]. Že i v řízení o povolení obnovy řízení je nevyhnutelné dbát principů kontradiktornosti a rovnosti "zbraní", Ústavní soud konstatoval výslovně v nálezu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513); ty se promítají do rovnoprávného postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného) co do možnosti skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, jakož i nabízet odpovídající důkazy.

24. Jinak řečeno, byť v obnovovacím řízení nejde o meritum trestního řízení (o vinu a trest), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673), odst. 13; či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)], a i v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), odst. 39].

25. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Jde tedy o posouzení otázky, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je na místě rozhodnout o povolení obnovy. Znalecký posudek, který obsahuje nové skutečnosti, anebo využívá nové vědecké metody, které vedou k jinému skutkovému závěru, je k tomu vhodným důkazním prostředkem [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) a nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193)].

26. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci [usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)]. Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Je však nutno jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)].

27. Jak Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny konvenuje, že procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost [obdobně srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) a ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231) a řadu dalších].

28. Lze též připomenout, že podle § 2 odst. 5 in fine tr. řádu právo obviněného na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

V. b)
Nepříčetnost coby okolnost vylučující trestní odpovědnost

29. Podle § 26 tr. zákoníku platí, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

30. Nepříčetností coby okolností vylučující trestní odpovědnost se tedy rozumí stav, v němž někdo pro duševní poruchu přítomnou v době spáchání činu nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je protiprávní, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností; samotná duševní porucha, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, důvodem nepříčetnosti není.

31. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Co však je podstatné - a pro danou věc určující - je, že povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v § 105 odst. 1 a § 116 tr. řádu; je tomu tak proto, že platí (a to vůbec), že soudu - z mnoha nepochybných důvodů - nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "posouzením" vlastním, což na druhé straně není v kolizi s požadavkem, aby trestní soudce měl alespoň elementární znalosti těch disciplín, které se nejčastěji ve znalectví uplatňují, jako je kriminalistika, soudní lékařství, soudní psychiatrie a soudní psychologie (v odborné literatuře srov. Musil, J.: Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika. roč. 2010, č. 3, dostupné z http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx), a ani nezbavuje soudce odpovědnosti za vedení soudního řízení (viz Dwyer, D.: The Judicial Assessment of Expert Evidence. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2008, str. 197). Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených výše k principům tzv. spravedlivého procesu) se uplatní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž není podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje. Tomu neodporuje okolnost, že znalecký posudek zpravidla představuje jen jeden z pramenů (byť zásadní) pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti, který musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi, jež jsou z tohoto hlediska relevantní (k tomu rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr., resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1474/2009).

32. Zjištění, zda je dán stav duševní poruchy vylučující trestní neodpovědnost či nikoli, nestačí dovodit ani jen z vyjádření ošetřujícího lékaře (srov. již kupř. rozhodnutí č. 14/1979 Sb. rozh. tr.), nýbrž musí být - jak je výše uvedeno - založeno na znaleckém posudku znalce psychiatra (viz § 105 odst. 1 a § 116 odst. 1 tr. řádu).

V. c)
Obnova řízení v projednávané věci

33. Vyloženým ústavněprávním zásadám soudy v dané věci nedostály.

34. Důvodem pro obnovu řízení měly podle stěžovatele být nové informace o jeho nepříčetnosti coby okolnosti vylučující trestní odpovědnost, přičemž oba soudy dospěly k závěru, že touto otázkou se zabývaly již v původním řízení. Ústavní soud tak zaměřil svou pozornost na otázku, na základě jakých skutečností a důkazů byla posouzena otázka příčetnosti stěžovatele v původním řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 4 Tz 111/2006, podle něhož zjištění soudu rozhodujícího o návrhu na povolení obnovy řízení, zda existence nových skutečností či nových důkazů je způsobilá odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí ve věci, nelze provést jiným procesním postupem, než porovnáním dosud vykonaných důkazů s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově provedených důkazů).

35. Okresní soud Praha - západ v rozsudku ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 17 T 103/2014 konstatoval, že: "nelze přecenit tvrzení obžalovaného v tom smyslu, že byl psychicky rozrušen, neboť je evidentní, že vlastní řidičský průkaz, k jehož vydání je třeba též lékařská zpráva a dosud v tomto oprávnění nebyl ze zdravotních důvodů omezen. Proto nelze, než považovat takové tvrzení za účelové, vedené snahou vzbudit lítost a vyhnout se odpovědnosti za vlastní pochybení."

36. Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. 11 To 8/2015 uvedl, že: "Jestliže se obžalovaný v rámci veřejného zasedání u soudu II. stupně domáhal zrušení rozsudku prvého soudu a doplnění dokazování o znalecký posudek týkající se jeho zdravotního stavu, je tento návrh na doplnění dokazování nadbytečný. Odvolatel přitom argumentuje svým údajně špatným psychickým stavem, avšak všechny listiny, které odvolacímu soudu předložil, si vyžádal a začal zařizovat až poté, co byl prvým soudem nepravomocně odsouzen a svoji obhajobu založenou na špatném duševním stavu uplatnil až v rámci hlavního líčení před soudem I. stupně. Bezprostředně po svém zadržení policií, poté, co se odvolatel trestného jednání dopustil, se v rámci výslechu podezřelého o shora uvedených problémech nezmínil. Soud druhého stupně tedy nezpochybňuje právo osoby, která je podezřelá ze spáchání trestného činu, výpověď odmítnout, je však třeba poukázat na to, že pokud by obžalovaný skutečně trpěl takovými psychickými problémy, že by to ovlivňovalo svobodu jeho rozhodování v době spáchání trestné činnosti, jistě by to policii při zadržení sdělil. Z výslechu obou svědků policistů Jana Berana a Miroslava Vojty nevyplývá, že by se obžalovaný po svém zadržení choval nestandardně, že by na něm byly patrny nějaké psychické indispozice v podobě duševní poruchy nebo choroby. Sám odvolatel připustil, že automobil řídil za situace, kdy nechtěl jet do Štiřína veřejnou hromadnou dopravou, protože by to pro něj znamenalo velké fyzické obtíže s tím spojené. Obžalovaný tedy udává naprosto racionální důvod, proč použil k cestě za svými dětmi automobil, nepopřel ani to, že si byl vědom uloženého zákazu řízení motorových vozidel."

37. Z uvedeného plyne, že nepříčetnost coby okolnost vylučující trestní odpovědnost, byla v původním řízení zjišťována s negativním závěrem. Novotou ve smyslu § 278 tr. řádu přitom mohou být i změněné skutečnosti, které sice byly v původním řízení dokazovány, ale se zcela jiným výsledkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 5 Tz 100/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 8 Tz 33/2013). Novou skutečnost je třeba většinou prokázat důkazy. Nové důkazy se mohou týkat jak nových skutečností, tak i skutečností, na které obviněný poukazoval již v předcházejícím řízení, pro které však v původním řízení nebyly předloženy žádné důkazy, anebo sice určité důkazy předloženy byly, ale vyzněly zcela nebo v podstatných skutečnostech jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 4 Tz 101/2006, či ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 4 Tz 111/2006). Novým důkazem je tedy v tomto smyslu i nový znalecký posudek o rozhodné skutkové okolnosti pro posouzení viny, pokud znalec na základě nových dříve neznámých skutkových okolností učiní jiné znalecké závěry, které mají podstatný význam pro posouzení viny obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193 aj.) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 5 Tz 100/2007].

38. Lékařská zpráva Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Sexuologického ústavu, autorizovaná MUDr. Luďkem Danešem, CSc. a MUDr. Evou Štefkovou, ze dne 16. 3. 2015 (procesní spis, č. l. 113 p. v.) uvádí, že MUDr. Luděk Daneš s MUDr. Procházkou ve vztahu ke stěžovateli vypracovali znalecký posudek, kterým diagnostikovali maniodepresivní psychózu s poruchou osobnosti. S maniodepresivní psychózou se stěžovatel již předtím léčil na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Stěžovateli byla nařízena ústavní psychiatrická ochranná léčba, které se podrobil v Psychiatrické léčebně Bohnice, přičemž v roce 2007 mu byla změněna na ambulantní psychiatrickou léčbu, kterou vykonával v rámci Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Sexuologického ústavu.

39. Z lékařské zprávy ze dne 23. 10. 2015 (procesní spis, č. l. 114) vyhotovené MUDr. Ladislavem Hnídkem se podává závěr, že stěžovatel trpí bipolární poruchou v remisi, suspektní je porucha osobnosti.

40. Tyto lékařské zprávy předložené stěžovatelem pro účely obnovy řízení je tedy třeba považovat za nové důkazy, které potenciálně vypovídají o skutečnostech soudu dříve neznámých. Na tom nic nemění, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen ve vztahu k určitému - časově identifikovatelnému - činu. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda tyto zprávy společně s dalšími materiály, které stěžovatel v řízení o obnově předložil, mohou být způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu.

41. Povaze a významu stěžovatelem uplatněné argumentace ani obecně ani v konkrétních souvislostech, na které se soudy odvolávaly, neodpovídá, jestliže k ustanovení znalce nepřistoupily a - v obnovovacím řízení - se opětovně soustředily k úvahám - z vyložených ústavněprávních hledisek neudržitelným - dovozujícím trestní odpovědnost stěžovatele (a potažmo - zde však především - absenci rozhodné "nové skutečnosti") převážně z charakteru jednání, pro něž došlo k jeho odsouzení (ze stěžovatelova sdělení, že vozidlo řídil za situace, kdy nechtěl jet do Štiřína veřejnou hromadnou dopravou, protože "by to pro něj znamenalo velké fyzické obtíže" s tím spojené, tedy "udal naprosto racionální důvod, proč použil k cestě za svými dětmi automobil, a nepopřel ani to, že si byl vědom uloženého zákazu řízení motorových vozidel), případně i z jen "logické" - interpretace určitých lékařských zpráv (upozorňující na "anxiózně depresivní syndrom a poruchu přizpůsobení"), které měly v původním řízení k dispozici.

42. Stěžovatelem vzpomínané lékařské zprávy (procesní spis, č. l. 113 p. v. a 114) tedy prima facie zpochybňují vypovídací hodnotu důkazů, na nichž soudy v původním řízení založily svůj závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele. Lékařská vyjádření, na která se odvolával stěžovatel, tedy svým obsahem představovala očividně natolik relevantní informaci, že zkoumání znalecké zde bylo vskutku opodstatněné.

43. Z hlediska předpokladů pro obnovu řízení podle § 278 odst. 1 tr. řádu je třeba uvést, že výše konkretizované lékařské zprávy jsou novým důkazem i přesto, že soudy již v původním řízení disponovaly údajem, že "jedno z dříve vedených trestních stíhání, ..., bylo v roce 2005 zastaveno pro nepříčetnost odsouzeného", přičemž "k zastavení stíhání z důvodů nepříčetnosti dochází výlučně na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie". Že je nevyhnutelné nařídit vyhotovení znaleckého posudku, mohly, resp. měly, soudy objektivně dovodit již na základě informací, které jim v řízení byly dostupné. Pakliže soudy bez relevantního odůvodnění stěžovateli, který znalecké dokazování navrhl, nevyhověly, založily i stav existence tzv. opomenutého důkazu, jehož ústavněprávní konsekvence byly shora rovněž vyloženy.

44. Pokud jde o stěžovatelem dovozované porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, které mělo nastat tím, že mu v původním řízení bylo upřeno právo na pomoc obhájce, Ústavní soud námitku v daných souvislostech nepovažuje za bezprostředně uplatnitelnou z hlediska posuzování předpokladů pro obnovu řízení podle § 278 odst. 1 tr. řádu (srov. kupř. usnesení ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. II. ÚS 957/09).

V. d)
Závěry

45. Není úkolem Ústavního soudu, aby soudům určoval, jak mají důkazy hodnotit, tedy zda by uvedené nové důkazy směřující k prokázání nových skutečností mohly vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele. Z rozhodnutí napadených ústavní stížností však neplyne, proč by tyto novoty k jinému rozhodnutí v trestní věci stěžovatele vést nemohly. Pokud by totiž byla prokázána skutková verze stěžovatele, tedy že byl v rozhodné době nepříčetný, původní řízení neposkytuje oporu pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Mohlo by dojít k jinému rozhodnutí o vině, tak případně o trestu (§ 40 tr. zákoníku).

46. Na řízení, jakož i na obě napadená rozhodnutí, jež z něj vzešla, je tudíž nutno hledět jako na rozporná se zárukami uvedenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy [v intencích nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05 (N 109/41 SbNU 357), ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 988/08 (N 177/54 SbNU 225), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 973/09 (N 212/55 SbNU 3), ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09 (N 28/56 SbNU 315), ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a dalších].

47. S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávané věci nebyla úprava obnovy řízení uplatněna v souladu s požadavky plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud proto postupoval dle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. 13 To 59/2016 a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. 17 T 103/2014 zrušil.

48. Bude na soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle § 314h a násl. tr. řádu. Otevírá se tím prostor též pro eventuální doplnění dokazování a možnost nového hodnocení důkazů. Okresní soud v dalším řízení musí podrobněji vyložit, proč není dán předpoklad jiného rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele s ohledem na vypovídací hodnotu zejména výše uvedených důkazů a skutečností (a to jak těch nových samostatně, tak ve spojení s těmi dříve známými). Je přitom vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), nemůže tak mimo jiné vycházet z toho, že otázka příčetnosti stěžovatele byla již v původním řízení vyřešena, a není novotou ve smyslu § 278 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies