II. ÚS 2792/15

26. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 4 Tdo 459/2015-45, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2014 sp. zn. 6 To 48/2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014 č. j. 3 T 8/2013-568, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a D. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v době od 3. 2. 2010 do 20. 5. 2010 na území hl. m. Prahy na základě ústní dohody postupně vylákal od poškozeného D. M. finanční obnos v celkové výši 7 893 700 Kč, který měl poškozený jako advokát v advokátní úschově od různých osob, které poškozeného zmocnily k nakládání s jejich penězi za účelem zhodnocení těchto finančních prostředků. Částka 1 200 000 Kč z této sumy tvoří vlastní finanční prostředky poškozeného a jeho rodiny. Stěžovatel zmiňovaný finanční obnos z poškozeného vylákal pod příslibem zhodnocení svěřených finančních prostředků ve výši 10% i více měsíčně po dobu 6 měsíců investováním prostřednictvím České národní banky, kde měl být stěžovatel dle svého tvrzení zaměstnán (což bylo ovšem soudem prvního stupně vyvráceno). Dle dokazování provedeného soudem prvního stupně stěžovatel zmíněné finance neinvestoval, jak bylo dohodnuto, nýbrž je zčásti využil pro úhradu svých závazků a zčásti je využil k nezjištěnému účelu. Z vylákaných finančních prostředků vrátil po mnoha urgencích pouze 200 000 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen Městským soudem v Praze za pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let do věznice s dozorem. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 1 200 000 Kč, se zbytkem nároku byl poškozený odkázán dle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který jej dle § 256 trestního řádu zamítl. Stěžovatel usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

II. Námitky stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen nespravedlivě a že trestný čin, za nějž byl pravomocně odsouzen, nespáchal. Obecné soudy dle jeho názoru nesprávně zhodnotily konkrétní skutkové okolnosti týkající se zejména výše způsobené škody, nepřihlížely k důkazům ve prospěch stěžovatele, porušily základní zásady trestního řízení, zejména zásadu in dubio pro reo a zásadu materiální pravdy. V důsledku toho stěžovatel uvádí, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem.

4. Stěžovatel namítá, že poškozený v jeho trestní věci, advokát D. M., nevypovídal před nalézacím soudem pravdivě a že na něj bylo jeho klientkou podáno trestní oznámení pro trestný čin zpronevěry peněz z advokátní úschovy, přičemž následně byl M. pravomocně za toto jednání odsouzen. Stěžovatel k tomuto dodává, že v jeho trestní věci bylo nařízeno projednání jeho návrhu na obnovu řízení, jelikož předložil soudu důkaz prokazující skutečnost, že M. nevypovídal v jeho věci před nalézacím soudem pravdu, když tvrdil, že mu stěžovatel nevrátil vylákanou částku ve výši 7 893 700 Kč, neboť na zvukové nahrávce, kterou stěžovatel předkládá jako důkaz, M. údajně hovoří o tom, že mu stěžovatel vrátil zpět "téměř osm milionů korun". Stěžovatel uvádí, že po celou dobu trestního řízení vypovídal, že předmětné finanční prostředky vrátil, nicméně obecné soudy mu neuvěřily a spokojily se toliko s nepravdivými tvrzeními nyní pravomocně odsouzeného M.

5. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec nevyjádřily k tomu, proč neprovedly důkazy, které stěžovatel navrhoval, a to zejména písemné smlouvy o advokátní úschově mezi M. a osobami, které u něj měly své finance v advokátní úschově (svědkyně Kramářová, svědek Bochnovič a svědkyně Janečková). Stěžovatel tedy namítá, že se obecné soudy v této souvislosti dostatečně nezabývaly jednáním M.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. K první námitce stěžovatele spočívající v porušení základních zásad trestního řízení a nespravedlivém odsouzení stěžovatele Ústavní soud uvádí pouze tolik, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že skutkový stav byl nalézacím soudem rozkryt natolik, že bylo možné na základě provedeného dokazování s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou konstatovat, že stěžovatel se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, dopustil. Z rozsudku prvostupňového soudu tedy vyplývá, že byla respektována zejména zásada materiální pravdy, na základě které byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro meritorní rozhodnutí. Z tohoto skutkového stavu potom plyne, že nemohla být uplatněna zásada in dubio pro reo, jak namítá stěžovatel, neboť tato se uplatní pouze, pokud jsou dány důvodné pochybnosti, že žalovaný skutek obviněný nespáchal. Pokud jde o způsob, jakým obecné soudy hodnotily důkazy, Ústavní soud připomíná, že soudy hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je odrazem jejich nezávislosti, neboť obecné soudy, zejména soud nalézací, se za současného dodržení zásad ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti samy seznamují se skutkovým stavem prostřednictvím důkazů ve věci opatřených a je jim dána pravomoc na základě svého vnitřního přesvědčení o věci rozhodnout. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.

10. Pokud jde o námitky stěžovatele k osobě poškozeného M., Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není oprávněn hodnotit důkazy provedené před obecnými soudy, včetně posouzení věrohodnosti svědka M., nýbrž vychází z hodnocení důkazů tak, jak je tyto soudy provedly. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení věrohodnosti svědků.

11. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neprovedly důkazy, které ve věci navrhl a svůj závěr v odůvodnění napadených rozhodnutí ani řádně neodůvodnily. Této námitce nelze přisvědčit, neboť nalézací soud všechny tři svědky, které stěžovatel uvádí, vyslechl a tito potvrdili, že měli své finanční prostředky v advokátní úschově u M. a že taktéž souhlasili s jejich použitím za účelem jejich zhodnocení prostřednictvím stěžovatele. Stěžovatel si zřejmě neuvědomuje, že v dané trestní věci byl obviněným on, nikoliv M., a že tudíž dokazování bylo vedeno za účelem objasnit trestnou činnost stěžovatele, nikoliv M.

12. Ústavní soud cítí potřebu vyjádřit se k tvrzení stěžovatele, že po celou dobu trestního řízení tvrdil, že předmětné finanční prostředky vrátil. Toto tvrzení je zjevně nepravdivé, jak vyplývá z napadených rozhodnutí, zejména pak z rozsudku nalézacího soudu, z něhož je patrno, že se stěžovatel v soudní síni poškozeným (M. a zejména osobám, tj. svědkům, kteří měli u M. v úschově finanční prostředky, jejichž zhodnocení měl stěžovatel zajistit) omluvil za své jednání, čímž tedy připustil, že daný skutek spáchal a navíc uvedl, že se odpovědnosti za způsobenou škodu nezříká. Toto jednání stěžovatele nalézací soud vyhodnotil jako upřímnou lítost, což dle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu významně přispělo k tomu, že soud uložil stěžovateli trest na samé dolní hranici trestní sazby a pro výkon trestu odnětí svobody stěžovatele zařadil do věznice s dozorem, namísto přísnějšího režimu ostrahy.

13. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 2792/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies