II. ÚS 3335/15

26. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Bohutínského, soudního exekutora, sídlem Ječná 479, Trutnov, zastoupeného Mgr. Martinem Hamplem, advokátem, sídlem Palackého 741, Dvůr Králové nad Labem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. srpna 2015 č. j. 28 C 106/2015-41, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena ustanovení čl. 9 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 7 865 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, ke kterému mělo dojít chybným vyznačením doložky právní moci na rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2012 č. j. 14 C 169/2011-35. Jelikož tento rozsudek měl představovat (nevykonatelný) exekuční titul, musela být exekuce vedená exekutorským úřadem stěžovatele pod sp. zn. 43 EXE 1163/2013 zastavena. Právě ve ztrátě náhrady nákladů této exekuce přitom stěžovatel spatřoval škodu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 2. Obvodní soud však žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že inkriminovaný postup není nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž ani následné usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2013 č. j. 43 EXE 1163/2013-19, kterým byla předmětná exekuce zastavena, nelze kvalifikovat jako nezákonné rozhodnutí, neboť bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2013 č. j. 8 Co 1821/2013-39 jako věcně správné potvrzeno.

II. Námitky stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že ve své žalobě nenamítal vznik škody v důsledku nezákonného rozhodnutí exekučního soudu o zastavení exekuce, nýbrž vznik škody v důsledku nesprávného úředního postupu nalézacího soudu, jenž nesprávně vyznačil doložku právní moci. Vyznačil-li nalézací soud chybně doložku právní moci, dle názoru stěžovatele rovněž zapříčinil vadu předmětného exekučního titulu, neboť pokud by exekuční titul nebyl zatížen žádnou vadou, stěžovateli by žádná škoda nevznikla. Závěrem ústavní stížnosti se potom stěžovatel pozastavuje nad skutečností, že o jeho žalobě rozhodoval soud, jenž měl škodu, jejíž náhradu si stěžovatel nárokoval, způsobit; to dle názoru stěžovatele zakládá důvodné pochybnosti o nestrannosti posuzujícího soudu.

4. Jelikož stěžovateli nebyla přiznána náhrada hotových výdajů zmařené exekuce, přičemž důvody jejího zastavení mu nelze jakkoli přičítat, má stěžovatel za to, že v důsledku napadeného soudního rozhodnutí bylo vedle práva na spravedlivý proces rovněž porušeno ústavně garantované právo, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (odvolání proti napadenému rozhodnutí není dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné).

IV. Průběh řízení o ústavní stížnosti

6. Ústavní soud zaslal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 stěžovatelovu ústavní stížnost k vyjádření; k eventuálnímu vyjádření zaslal ústavní stížnost rovněž vedlejšímu účastníkovi.

7. Obvodní soud pro Prahu 2, ani Ministerstvo spravedlnosti se k výzvě Ústavního soudu v poskytnuté lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřili.

V. Vlastní posouzení věci

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

10. Ve vztahu k povaze projednávané věci především není možné neuvést, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních sporů přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází do úvahy jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení vskutku esenciální (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Implicitním předpokladem opodstatněné ústavní stížnosti proto je, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do dovolávaných základních práv způsobena.

11. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

12. Ústavní soud nicméně nemůže zcela přehlédnout, že obvodní soud v souzené věci dospěl k přinejmenším kontroverznímu právnímu závěru, pokud konstatoval, že nesprávné vyznačení doložky právní moci nemůže být nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Takový závěr je totiž v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo 923/2007; obdobně již Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 8. 7. 1997 sp. zn. 6 Co 704/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1998 pod č. 42, došel k závěru, že nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné).

13. I kdyby však obvodní soud postupoval podle ustálené relevantní judikatury Nejvyššího soudu, k zásahu do stěžovatelových základních práv dle názoru Ústavního soudu z dále pojednaných důvodů nedošlo.

14. Stěžovatelem nárokovaná náhrada škody se má odvíjet od výše částky, jež mu v důsledku zmařené exekuce nebyla vyplacena jako náhrada nákladů exekuce dle příslušných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, sestávající se z minimální odměny soudního exekutora ve výši 3 000 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, zvýšených o daň z přidané hodnoty ve výši 21%.

15. Je tedy zřejmé, že se stěžovatel nedomáhá náhrady skutečně mu vzniklé škody, nýbrž fakticky pouze ušlého zisku (tedy částky, o niž se jeho majetek v důsledku zastavení exekuce nezvětšil). Taková "škoda" však není dle názoru Ústavního soudu ve vztahu k osobě soudního exekutora v režimu zákona č. 82/1998 Sb. z dále uvedených důvodů jakkoli reparovatelná.

16. Ústavní soud v minulosti opakovaně akcentoval skutečnost, že postavení soudního exekutora je značně specifické v tom smyslu, že soudní exekutor sice vykonává funkce orgánu veřejné moci, současně je však podnikatelským subjektem, což v sobě - z hlediska otázky odměny za odvedenou práci - rovněž zahrnuje podnikatelské riziko, že v určitých případech nebude za provádění exekuce nikterak honorován [srov. usnesení ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 118/05 (U 15/37 SbNU 767), body 5. a 8. odůvodnění stanoviska ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), dále též bod 31. odůvodnění nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a usnesení ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 51/05 (U 4/52 SbNU 773)].

17. V nálezu ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125) potom Ústavní soud konstatoval, že v případě "dobrovolného" plnění povinným po zahájení exekuce, kdy soudní exekutor již nemohl vymoci nic, a proto je základem pro určení jeho odměny částka nulová - tedy za srovnatelné situace jako v projednávané věci, je nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které soudnímu exekutorovi skutečně vznikly (a současně dodal: není-li možno soudnímu exekutorovi přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp. 1 500 Kč, tím spíše mu není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč).

18. V projednávané věci tak stěžovateli mohla vzniknout "škoda", již by bylo nutno odškodnit v režimu zákona č. 82/1998 Sb. toliko ve výši mu prokazatelně vzniklých hotových výdajů. Takové výdaje však stěžovateli v inkriminovaném případě nevznikly, resp. žádná jejich konkrétní výše (ani) z ústavní stížnosti nevyplývá.

19. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovateli žádné jeho základní právo - efektivně - porušeno nebylo, a to i přes to, že obvodní soud zjevně dospěl k právnímu závěru, jenž sám o sobě vykazuje jisté znaky svévole potud, že je v příkrém rozporu s relevantní rozhodovací praxí.

20. Obvodní soud pro Prahu 2 tak - s výhradou výše řečeného - neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, a (nepřímo) ani jím rovněž dovolávané ustanovení čl. 9 odst. 1 Listiny (a to právě proto - viz výše, že za určitých okolností nemusí soudnímu exekutorovi náležet žádná odměna ani paušální náhrada hotových výdajů, a tato skutečnost současně nepředstavuje zákaz nucených prací). Pouze pro úplnost je pak v této souvislosti možné ještě poznamenat, že v souzené věci by patrně ustanovení čl. 9 odst. 1 Listiny nebylo vůbec "ve hře" a porušeno by tak mohlo být hypoteticky toliko ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny; škodu, již by bylo lze odškodnit dle zákona č. 82/1998 Sb., však stěžovatel v řízení nikterak nedoložil.

21. Konečně stěžovatelovu námitku, že v projednávané věci rozhodoval tentýž soud, jenž se měl dopustit vytýkaného nesprávného úředního postupu, pročež jsou zde důvodné pochybnosti o nestrannosti daného soudu (soudce), nelze v řízení o ústavní stížnosti považovat za případnou, neboť z ústavní stížnosti a jejích příloh nevyplývá, že by ji stěžovatel již v předchozím řízení uplatnil.

22. Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Projednávaná ústavní stížnost totiž bez jakýchkoliv pochybností představuje návrh, který z hlediska svého obsahu zjevně nesplňuje samotný smysl řízení před Ústavním soudem.

23. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 3335/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies