III. ÚS 1886/16

26. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti MINING SERVICE LLC, sídlem 3411 Silverside Road, Wilmington, County of New Castle, Delaware, USA, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, sídlem Dlážděná 1586/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2016 č. j. 32 Cdo 4543/2015-164, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2015 č. j. 15 Co 97/2015-137 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. září 2014 č. j. 27 C 182/2011-103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu ručení za závazky privatizovaného státního podniku MEZ Brno. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

3. Vedlejšímu účastníkovi měla dle stěžovatelky vzniknout povinnost k úhradě žalované částky z titulu ručení za závazky privatizovaného podniku dle ustanovení § 477 obchodního zákoníku, obecné soudy však dospěly k závěru, že dle právní úpravy obsažené v zákoně č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, účinné ke dni 1. 9. 1994 (tedy ke dni privatizace předmětného podniku) Fond národního majetku (dále jen "FNM"), jakožto právní předchůdce vedlejšího účastníka, za závazky privatizovaného podniku (již) neručil. Soudy totiž došly k závěru, že ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném od 13. 8. 1993, ručení FNM vylučuje.

II. Námitky stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy zvolená interpretace ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. je "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, odporuje teorii práva a zasahuje do principů právní jistoty a legitimního očekávání". Nerozporuje skutečnost, že ke dni 1. 9. 1994 sporné ustanovení nezakládalo ručení FNM, má však za to, že toto ručení zakládalo obecné ustanovení § 477 obchodního zákoníku, jež je třeba v projednávané věci aplikovat, a to právě proto, že zákon č. 92/1991 Sb., v rozhodném znění, otázku ručení (již) neřeší, a tedy ručení FNM v žádném případě nevylučuje. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že mlčení zákonodárce, jenž v novém znění daného ustanovení vypustí dříve obsažený institut, není možné vykládat tak, že v důsledku vypuštění daného institutu v rámci speciální právní normy dochází současně ("automaticky") k nemožnosti aplikovat obecnou právní normu, jež tento institut nadále obsahuje.

5. Jestliže tedy předmětný státní podnik byl privatizován formou prodeje podniku (nebo jeho části), a tedy nikoliv např. formou veřejné dražby, bylo dle stěžovatelky třeba v projednávané věci aplikovat obecné pravidlo vyplývající z ustanovení § 477 obchodního zákoníku, dle kterého FNM - bez ohledu na tehdejší znění ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. - ručil za závazky (dluhy) privatizovaného státního podniku.

6. Stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., jelikož však tento svůj návrh nevtělila do petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud jej neposuzoval.

III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

10. Jakkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že obecnými soudy přijatý výklad ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., účinného ke dni 1. 9. 1994, ve spojení s ustanovením § 477 obchodního zákoníku, je "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, odporuje teorii práva a zasahuje do principů právní jistoty a legitimního očekávání", nikterak toto své tvrzení argumentačně nerozvádí, tedy jinými slovy - s výjimkou citované námitky - nepřekládá žádný argument, na jehož základě by bylo zřejmé, proč by soudy zvolená interpretace rozhodných právních norem, již stěžovatelka považuje za nesprávnou, měla být (patrně "automaticky") i interpretací ústavně nesouladnou. Jinými slovy, ačkoliv se stěžovatelka dovolává principu právní jistoty a legitimního očekávání, v ústavní stížnosti nepředkládá argumentaci, ze které by bylo zřejmé, proč by stěžovatelce, resp. její právní předchůdkyni mělo vzniknout legitimní očekávání, že stát (resp. FNM) ručí za závazky privatizovaného státního podniku, přestože institut zákonného ručení byl již více než rok před realizací předmětné privatizace ze zákona č. 92/1991 Sb. vyňat.

11. Pro stručnost tak postačí na tomto místě plně odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, na jejichž závěrech neshledává Ústavní soud ústavněprávní deficity, a případně odkázat i na další rozhodnutí, ve kterých byla řešena obdobná právní otázka.

12. Jestliže totiž stěžovatelka projednávanou ústavní stížností otevřela otázku interpretace ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 210/1993 Sb., ve spojení s ustanovením § 477 obchodního zákoníku, domáhá se posouzení právní otázky, kterou Ústavní soud řešil již v usnesení ze dne 12. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 3016/13 a v usnesení ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 878/16 (dostupných na http://nalus.usoud.cz), v nichž nikterak nedospěl k závěru o neústavnosti výkladu, dle kterého novelizací ustanovení § 15 zákona č. 91/1992 Sb., provedenou zákonem č. 210/1993 Sb., došlo k vynětí zákonného ručení státu za závazky privatizovaných státních podniků, a to bez ohledu na znění ustanovení § 477 obchodního zákoníku.

13. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy prokázat nepodařilo.

14. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1886/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies