III. ÚS 3842/15 #2

26. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech Ing. Františka Míši, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 29 ICdo 62/2015-82, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2015 č. j. 104 VSPH 472/2014-62, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 10. dubna 2014 č. j. 44 ICm 1811/2013-41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 ICdo 41/2015-98, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2015 č. j. 104 VSPH 473/2014-74, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 10. dubna 2014 č. j. 44 ICm 1517/2013-53, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice, jako účastníků řízení, a 1) společnosti BANKRUPCY TRUSTEES, v. o. s., sídlem Svatokřížská 57, Ronov nad Doubravou, a 2) Davida Kubatky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2015 stěžovatel žádal o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 29 ICdo 62/2015-82, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 3. 2015 č. j. 104 VSPH 472/2014-62 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 4. 2014 č. j. 44 ICm 1811/2013-41, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mělo být zasaženo do jeho vlastnického práva a tak došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod (pozn. správně má být "Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod"). Ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka III. ÚS 3842/15.

2. K věci uvedl, že proti němu podal vedlejší účastník č. 1), jako insolvenční správce, incidenční žalobu o neplatnost jím přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení úpadce, kterým je vedlejší účastník č. 2), na zaplacení plnění ze směnky (jistina 80 000 Kč). Krajský soud žalobě vyhověl co do částky 59 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Na základě stěžovatelova odvolání do vyhovujícího výroku rozhodoval ve věci vrchní soud, který rozsudek krajského soudu potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.

3. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2016 stěžovatel navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 41/2015-98, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2015 č. j. 104 VSPH 473/2014-74 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 10. 4. 2014 č. j. 44 ICm 1517/2013-53, též pro údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a zásah do jeho vlastnického práva, kterým k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka II. ÚS 1068/16.

4. Ke druhé věci uvedl, že proti němu podal vedlejší účastník č. 2), jako insolvenční dlužník, incidenční žalobu o neplatnost jím přihlášené pohledávky na zaplacení směnky (jistina 80 000 Kč). Krajský soud žalobě vyhověl co do částky 59 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Na základě stěžovatelova odvolání do vyhovujícího výroku rozhodoval ve věci vrchní soud, který rozsudek krajského soudu potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.

II.
Spojení věcí ke společnému řízení

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 1. 4. 2016 doplnil, že v pořadí druhou ústavní stížnost podal ve věci, ve které obecné soudy rozhodovaly o incidenční žalobě insolvenčního dlužníka (vedlejší účastník č. 2). Vedle něj byl aktivně legitimovaný k podání obdobné žaloby jeho insolvenční správce (vedlejší účastník č. 1), který ji využil a podal též incidenční žalobu, přičemž stěžovatel se v této věci obrátil na Ústavní soud předchozí ústavní stížností. Z těchto důvodů navrhl spojení obou ústavních stížností.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že obě věci spolu skutkově úzce souvisejí, procesnímu návrhu stěžovatele vyhověl a usnesením ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 3842/15, II. ÚS 1068/16 rozhodl o spojení obou ústavních stížností a o tom, že nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 3842/15.

III.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatelova argumentace je v obou věcech obsahově zcela totožná.

8. Obě usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za formalistická, s tím, že dovolací soud začíná uplatňovat právní názor o přípustnosti dovolání, který ve svém důsledku vede k nemožnosti splnit ve většině jím posuzovaných věcí podmínku přípustnosti.

9. K meritu věci dodává, že obecné soudy v každé z projednávaných věcí došly k závěru, že ve věci je nesporné, že směnka vlastní vystavená na stěžovatelův řad, jejíž zaplacení avaloval vedlejší účastník č. 2) "má souvislost" s půjčkou, o které bylo rozhodnuto platebním rozkazem Okresního soudu ve Svitavách. Tuto nespornost obecné soudy dovodily z nešťastného stěžovatelova procesního vyjádření učiněného v insolvenčním řízení. Stěžovatel prokázal, že má vůči výstavci směnky i jinou pravomocně přiznanou pohledávku. Obecné soudy podle stěžovatele rezignovaly na unesení břemena tvrzení a především břemena důkazního ze strany obou žalobců a bylo rozhodnuto v rozporu se směnečným právem.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhů

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že obě ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavních stížnosti

11. Za účelem posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavních stížností si Ústavní soud vyžádal spisy krajského soudu sp. zn. 44 ICm 1811/2013 a sp. zn. 44 ICm 1517/2013. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (body 12. - 16.), a ve vztahu k rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu (bod 17.).

12. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 44 ICm 1811/2013 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu ze dne 2. 3. 2015 č. j. 104 VSPH 472/2014-62 dovolání (č. l. 70 - 71). Kromě jiného v něm napsal, že přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu, které ocitoval. Následně uvedl, že napadenému rozsudku vytýká nesprávná posouzení otázek hmotného a procesního práva:
- rozhodnutí věci v extrémním rozporu s procesní zásadou unesení břemena tvrzení a důkazního,
- rozhodnutí věci bez zjištění skutkového stavu věci,
- rozhodnutí věci v rozporu se zásadami a právní úpravou směnečného práva.
V další pasáži dovolání popsal především skutkové závěry krajského a vrchního soudu, k nimž zaujal vlastní stanoviska. Žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, neformuloval.

13. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 44 ICm 1517/2013 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu ze dne 2. 3. 2015 č. j. 104 VSPH 473/2014-74 dovolání (č. l. 86 - 88), obsahově z větší části shodné s dovoláním v předchozí věci. Také v tomto dovolání napsal, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu, které ocitoval. Poté uvedl, že napadenému rozsudku vytýká nesprávná posouzení otázek hmotného a procesního práva:
- rozhodnutí věci v rozporu s procesním poučením daným nalézacím soudem účastníkům,
- rozhodnutí věci v extrémním rozporu s procesní zásadou unesení břemena tvrzení a důkazního,
- rozhodnutí věci bez zjištění skutkového stavu věci,
- rozhodnutí věci v rozporu se zásadami a právní úpravou směnečného práva.
Poté také popsal především skutkové závěry krajského a vrchního soudu, k nimž doplnil vlastní stanoviska. Ani v tomto dovolání stěžovatel žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, neformuloval.

14. Obě stěžovatelova dovolání byla odmítnuta proto, že neobsahovala náležité vymezení předpokladů (předpokladu) přípustnosti dovolání. V odůvodnění obou usnesení Nejvyšší soud odkázal na svoji dřívější judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu, jejíž závěry byly v době sepisu stěžovatelových dovolání odborné veřejnosti dostatečně známy. Přitom z ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu plyne, že jde o podstatnou náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud tedy dovolání tuto obligatorní část neobsahovala, nelze na postup dovolacího soudu, jenž je z tohoto důvodu odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný.

15. Ústavní stížnost proti oběma usnesením Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale zjevně neopodstatněná.

16. Odmítnutí dovolání pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavních stížností v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu.

17. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž každé z obou stěžovatelových dovolání řádně odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ani jednu z ústavních stížností - v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu - považovat za přípustnou.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení každou z ústavních stížností zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 3842/15 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies