III. ÚS 1086/16

26. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, sídlem Purkyňova 10, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2016 č. j. 61 Co 75/2016-39, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a G. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 2. 2016 č. j. 13 Nc 21/2016-18 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, jenž byl podán proti stěžovateli (manželu vedlejší účastnice). K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 2. 2016 č. j. 61 Co 75/2016-39 tak, že prvostupňové usnesení změnil a návrhu vedlejší účastnice vyhověl, tedy podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), nařídil předběžné opatření, jímž uložil stěžovateli povinnost, aby po dobu jednoho měsíce opustil společné obydlí i bezprostřední okolí, nezdržoval se a nevstupoval do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí, zdržel se setkávání s vedlejší účastnicí, nepřibližoval se do jejího bezprostředního okolí a zdržel se jejího sledování a obtěžování.

II.
Argumentace stěžovatele

2. Ústavní stížností ze dne 1. 4. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, a to z důvodu porušení jeho práva na osobní svobodu, na zachování jeho důstojnosti a profesní cti, na nedotknutelnost obydlí, na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení podle čl. 8, čl. 10, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z důvodu výkonu státní moci krajským soudem v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.

3. Podle stěžovatele nebyl v návrhu vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření popis žádného konkrétního jednání stěžovatele, které by bylo možno objektivně a jednoznačně podřadit pod pojem "duševní násilí"; byla v něm pouze obecná tvrzení o údajném "psychickém násilí" a "manipulačních technikách" stěžovatele. Návrh neobsahoval ani žádné skutečnosti nasvědčující "objektivní nesnesitelnosti společného soužití". Soud má přitom vycházet při rozhodování z objektivních skutečností (z podkladů), a nikoliv jen ze subjektivních sdělení údajné oběti (zde vedlejší účastnice). Jediným důkazem k tíži stěžovatele byla při rozhodování o odvolání zpráva psychiatričky, podle které je vedlejší účastnice ve špatném psychickém stavu. Z této zprávy však nejsou patrny žádné konkrétní skutečnosti (jež by i vedlejší účastnice uvedla psychiatričce), které by nasvědčovaly psychickému násilí ze strany stěžovatele; ve zprávě je konstatována jediná konkrétní obava vedlejší účastnice, že jí "stěžovatel odebere děti". Ze zprávy není dále nijak patrno, že by psychiatrička byla seznámena s celou rodinnou situací a jejím možným vlivem na psychiku vedlejší účastnice (zejména s aktuálním řešením rozvodu, s faktem dlouhodobé nezaměstnanosti vedlejší účastnice), ani se z ní nepodávají specifika osobnosti vedlejší účastnice. Nadto je faktem, že psychiatr ve svém hodnocení vychází především ze subjektivních tvrzení pacienta (zde vedlejší účastnice).

4. Stěžovatel dále uvedl, že mu nebylo zasláno odvolání vedlejší účastnice k vyjádření. Z ustanovení § 210 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, sice lze dovodit, že odvolání proti zamítavému rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření nebude zpravidla doručováno odpůrci v případě, kdy by mělo dojít ke zmaření účelu předběžného opatření, avšak pokud není odvolání zasláno odpůrci k vyjádření, je povinností odvolacího soudu přihlédnout ke všem podstatným okolnostem pro rozhodnutí o odvolání. To však krajský soud neučinil a z jeho rozhodnutí není patrno, že by zjišťoval relevantní okolnosti pro nařízení předběžného opatření a těm se poté i věnoval.

5. K podstatným okolnostem stěžovatel uvedl, že vedlejší účastnice zůstala v domácnosti s jejich dětmi po vzájemné dohodě se stěžovatelem a tento model fungoval 14 let. Od podzimu 2015 však došlo k odcizení obou manželů a řešili otázku nástupu vedlejší účastnice do práce a rozvod, avšak vedlejší účastnice odmítala cokoliv řešit a počala mít hysterické projevy a stěžovateli vyhrožovala. K doporučení vedlejší účastnice začal stěžovatel údajně navštěvovat i psychologickou poradnu. Uvedl, že vedlejší účastnici nekontroloval e-mailovou poštu a nijak ji ani neomezoval ve zřízení si bankovní karty, jak tvrdila v návrhu na předběžné opatření. Vedlejší účastnice naopak v roce 2015 navštěvovala různé zájmové kurzy a není tak pravdou tvrzení o jejím omezování ze strany stěžovatele. Stěžovatel již od 23. 10. 2015 konzultoval vypjatou rodinnou situaci s orgánem sociálně-právní ochrany a snažil se o mediaci s nezávislými odborníky (k ústavní stížnosti doložil kopii záznamu Úřadu městského obvodu Plzeň 4, sociálního odboru - sociálně právní ochrany dětí ze dne 23. 10. 2015). Již 1. 2. 2016 uzavřel stěžovatel nájemní smlouvu k jinému bytu (než je společné obydlí stěžovatele a vedlejší účastnice) a do něj se přestěhoval dne 12. 2. 2016 právě z důvodu chování vedlejší účastnice (bylo to den po podání návrhu vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření a 5 dnů před sepsáním odvolání vedlejší účastnicí). Dne 12. 2. 2016 stěžovatel také ohlásil vedlejší účastnici a písemně orgánu sociálně-právní ochrany, že se téhož dne stěhuje do předmětného pronajatého bytu (k ústavní stížnosti doložil kopii tohoto písemného sdělení). Po jeho odstěhování byla fakticky realizována střídavá péče obou rodičů o děti (v péči o děti se z důvodu neshod údajně střídali rodiče již od října 2015). Dne 18. 1. 2016 podal stěžovatel k soudu návrh na úpravu péče a výživného k nezletilým dětem; vedlejší účastnice podala svůj návrh poté dne 20. 1. 2016 a argumentovala v něm (z důvodu návrhu stěžovatele na střídavou výchovu dětí), že stěžovatel má deprese a dochází k terapeutovi. Podstatou současného postupu vedlejší účastnice jsou podle stěžovatele jejich neshody ohledně majetkového vypořádání a účelový postup vedlejší účastnice z důvodu zahájeného soudního řízení ve věci nezletilých dětí. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil kopii zprávy klinického psychologa ze dne 14. 3. 2016, dle které je klientem v dané ordinaci od října 2015 z důvodu narůstajících partnerských problémů, a dále kopii zprávy sociálního odboru Úřadu městského obvodu Plzeň 4 ze dne 14. 3. 2016, jíž stěžovatel prokazuje, že hádky obou rodičů byly i dle výpovědí dětí vzájemné a stěžovatel není agresorem.

6. Stěžovatel dále namítl, že usnesení krajského soudu mu bylo doručováno několik týdnů po jeho odstěhování ze společného obydlí a podle záznamu v soudním spise bylo vykonavateli doporučeno, aby výkon rozhodnutí provedl v budově pracoviště stěžovatele, tedy na základní škole, kde je stěžovatel učitelem. Výkon rozhodnutí byl realizován za asistence policie a stěžovatel tak byl nedůvodně poškozen na důstojnosti a profesní cti před svými kolegy i žáky.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny základní práva a svobody chráněné předpisy ústavního pořádku.

9. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.

10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, resp. posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud neposuzuje podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť to je zásadně věcí soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Je třeba podotknout, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 975/13, ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1227/13, ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 937/13, nebo ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14).

11. Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu při vydání napadeného rozhodnutí.

12. Krajský soud byl ve věci příslušný (ostatně stěžovatel to ani nezpochybňuje) a jeho rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad (§ 751 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 400 a násl. z. ř. s.). Krajský soud problematiku řízení stručně a jasně vyložil, včetně rozdílu mezi (procesní) povinností "prokázat" a "osvědčit" podstatné skutečnosti pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření. Byť se krajský soud neztotožnil se závěry okresního soudu, vycházel z téhož skutkového stavu a jeho rozhodnutí není svévolné, neboť v něm přehledně a konkrétně uvedl důvody vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření. Ty považoval ze strany vedlejší účastnice za osvědčené, přičemž vycházel z jejích tvrzení v návrhu a z obsahu zprávy psychiatričky, a to ve spojení s argumentací v odvolání, ve které vedlejší účastnice vyvracela jednotlivé úvahy okresního soudu vyjádřené v jeho usnesení.

13. Podstatou stěžovatelových námitek je polemika o tom, kdo z účastníků předchozího řízení, zda stěžovatel nebo vedlejší účastnice, více přispěl či zapříčinil jejich spory a rozpad jejich vzájemného vztahu a jejich rodiny, resp. kdo je "agresorem". Rozhodování o této otázce, a to na základě patřičného dokazování, jak stěžovatel očekává, však není úkolem Ústavního soudu a nebylo ani úkolem soudů v daném typu řízení o vydání předběžného opatření. Samotné řízení o vydání předběžného opatření je velmi časově omezeno (§ 404, § 409 z. ř. s.; v dané věci podala vedlejší účastnice návrh dne 11. 2. 2016, okresní soud rozhodl dne 12. 2. 2016 a krajský soud dne 26. 2. 2016), tedy vlastní dokazování by ani nebylo v reálných možnostech soudů (prvostupňové řízení probíhá bez jednání a odvolací řízení může být rovněž bez jednání, jako tomu bylo i v dané věci). Stěžovatel tvrdí, že z návrhu vedlejší účastnice nebylo zřejmé naplnění podmínky "nesnesitelnosti společného bydlení", avšak i z jeho polemiky samotné je zřejmé, že i pro něj bylo společné bydlení s vedlejší účastnicí dále nesnesitelné, a proto se odstěhoval ze společně obývaného bytu. Podrobná polemika stěžovatele, kterou uvádí v ústavní stížnosti, může mít prostor spíše v řízeních, ve kterých dojde k rozhodování ve věci samé, konkrétně ve věci rozvodu manželství, ve věci péče o nezletilé děti (a výživné k nim), příp. v trestní věci proti stěžovateli, bude-li trestní řízení vedeno (z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že vedlejší účastnice podala proti stěžovateli trestní oznámení).

14. Pokud jde o námitku stěžovatele o zásahu do jeho důstojnosti a cti postupem orgánu veřejné moci při výkonu (realizaci) napadeného usnesení krajského soudu, je na místě předně uvést, že stěžovatel svou ústavní stížností navrhoval zrušit napadené usnesení krajského soudu; nebrojil však současně petitem i proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, zde zásahu ze strany okresního soudu, jehož povinností bylo podle § 492 z. ř. s. provést výkon nařízeného předběžného opatření (stěžovatel nepožadoval po Ústavním soudu konstatovat porušení jeho ústavních práv zásahem okresního soudu). Návazně je pak nutno uvést, že je na stěžovateli, aby tuto svou argumentaci ohledně údajného zásahu do jeho základního práva na zachování důstojnosti a cti při výkonu rozhodnutí předestřel, v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, nejdříve v rámci příslušných jiných zákonem umožněných procesních prostředků ochrany (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod, byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k námitce o porušení ústavních práv stěžovatele tzv. jiným zásahem spočívajícím ve způsobu výkonu předběžného opatření shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1086/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies