III. ÚS 1552/16

26. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky CMI Global s. r. o., sídlem Kunratická spojka 1637, Praha-Kunratice, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova třída 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016 č. j. 20 Cdo 463/2016-118, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2015 č. j. 62 Co 270/2015-75 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. března 2015 č. j. 72 EXE 957/2013-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Mariana Filípka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené ústavním pořádkem, konkrétně čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla na návrh vedlejšího účastníka jako povinného zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ve spojení s § 52 exekučního řádu exekuce nařízená k vymožení částky 445 088,94 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce jako oprávněné bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů exekučního řízení 15 193 Kč a soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 865 Kč. Soud vyšel z toho, že nelze akceptovat rozhodčí nález jako exekuční titul, neboť rozhodčí doložka nebyla platně sjednána, a to z důvodu, že nebyla splněna podmínka transparentnosti určení osoby rozhodce.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Proti usnesení odvolacího soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a také rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvedla, že její ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy, neboť je třeba vyřešit "divno", které panuje ohledně využívání institutu rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech (a proto také je třeba rozhodnout nálezem). Současná justiční praxe je totiž taková, že obecné soudy zamítají návrhy na exekuce, pokud se nařizují na základě rozhodčích nálezů, anebo takové exekuce zastavují a svůj postup zdůvodňují nedostatky rozhodčí doložky. Tento postup de facto slouží k přezkumu rozhodčího nálezu, kdy instituty exekučního a vykonávacího řízení slouží k revizní činnosti, ke které sloužit nemají (pro tyto účely existuje návrh na zrušení rozhodčího nálezu). Dochází k tomu, že i když se účastníci smlouvy snaží dohodnout na tom, že jejich spor má rozhodovat rozhodce, nedaří se ani advokátům nastylizovat správně text rozhodčí doložky. K možnému argumentu, že nelze rozhodovat spor v rozhodčím řízení, neboť není zaručena nestrannost a nezávislost rozhodce, stěžovatelka uvedla, že pak by tato úprava měla být zrušena, nelze ale akceptovat, aby zákon umožňoval řešení sporů v rozhodčím řízení a aby současně z činnosti justičních orgánů plynul opak. V této otázce by mělo být jasno i proto, že rozhodčí řízení a na ně navazující vykonávací řízení je poměrně nákladné.

6. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka, jak dále uvedla, v dovolání nastylizovala tyto otázky: Jsou vyloučeny všechny fyzické osoby, pokud jsou členy orgánů právnických osob, které nejsou stálými rozhodčími soudy zřízenými zákonem, aby určovaly rozhodce ad hoc? Může být rozhodce ad hoc platně vybrán třetí osobou ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů vedených Českou advokátní komorou? Lze platně využít třetí osobu, která není stálým rozhodčím soudem, aby určila osobu rozhodce ad hoc? Z jakého okruhu osob může jmenovat či určit rozhodce třetí osoba, když není akceptovatelný jakýkoliv seznam? Existuje za dnešního stavu možnost řešit spory ve spotřebitelských vztazích prostřednictvím rozhodčího řízení bez stálého rozhodčího soudu? A pokud ano, jak má rozhodčí doložka vypadat, aby byla platná? Existují vůbec nějaké limity pro soud při nařizování, eventuálně zastavování exekuce z hlediska chování povinného, který neuplatnil své námitky v rozhodčím řízení a následně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, případně u finančního arbitra? Je možno přiznat náklady povinného při zastavení exekuce, když exekuce neměla být vůbec nařízena, a soud ji přesto nařídil?

7. V této souvislosti stěžovatelka namítla, že interpretace judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1112/2013), resp. odkazy na ni byly chybné, protože k výběru rozhodce byla určena jediná fyzická osoba, která byla i ve svém výběru limitována seznamem advokátů a advokátních koncipientů, přičemž takovýto způsob určení byl dostatečně konkrétní. Rozhodčí smlouva neodkazovala na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která nebyla stálým rozhodčím soudem, a ta nevybírala ze "svého" seznamu rozhodců, přičemž vybraný rozhodce byl uveden také v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti, kteří mohou být určeni pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv. Stěžovatelka poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1573/2014, ze kterého vyplývá, že není akceptovatelný jakýkoliv seznam osob - pořadník, který si smluvní strany "naimplementují" do rozhodčí smlouvy, což není názor racionální, a dovolací soud by ho měl opustit, neboť není rozdílu mezi seznamem rozhodců vedeným stálým rozhodčím soudem a seznamem advokátů, oba se mohou měnit a současně vykazují jistou míru stálosti, i seznam rozhodců vedený Ministerstvem spravedlnosti se může měnit, ale ani v takovém případě tomu není z vůle smluvních stran a případná změna neznamená újmu, resp. nevýhodu pro některou ze stran. Vedlejší účastník navíc měl několik možností, jak své námitky uplatnit, a k exekuci tak nemuselo vůbec dojít. Justiční aktivismus dle stěžovatelky nemůže být bezbřehý, je třeba respektovat zásadu vigilantibus iura. Nesprávné jsou dle stěžovatelky rozhodnutí o náhradě nákladů exekučního řízení vedlejšímu účastníkovi, neboť soudy s ohledem na zásadu iura novit curia neměly exekuci vůbec nařídit, přičemž ona zastavení exekuce nezavinila. Byl to vedlejší účastník, kdo nehradí své závazky a kdo se s ní dohodl, že jejich spor bude řešit rozhodce, kdo nesplnil to, co ukládá rozhodčí nález, a ani jej nenapadl návrhem na zrušení, ač byl o této možnosti poučen.

8. Zásah do svých ústavních práv pak stěžovatelka shledala v porušení základního principu dělby moci, neboť justice nemůže dodatečně omezovat nebo dokonce negovat zákonnou možnost řešit spory v rozhodčím řízení. Soudy nemohou ukládat větší omezení účastníkům soukromých vztahů, než činí zákon, a tudíž s ohledem na autonomii vůle účastníků musí jimi sjednanou rozhodčí doložku respektovat. Soudy mají postupovat zdrženlivě, nepřezkoumávat rozhodčí nález, který bylo možno přezkoumat v řízení o návrhu na jeho zrušení za situace, kdy byl dotčený účastník o podání tohoto návrhu výslovně poučen a této možnosti nevyužil, resp. nemohou přehlížet zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Nespravedlivé má být také uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení za situace, kdy exekuce vůbec neměla být nařízena.

9. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě brojí proti tomu, aby v exekučním řízení byla přezkoumávána platnost rozhodčí smlouvy, resp. pravomoc rozhodce vydat exekuční titul, jehož výkon byl v exekuci nařízen, přičemž argumentuje tím, že k tomuto účelu slouží řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Vzhledem k tomu, že tuto otázku Ústavní soud opakovaně řešil, a dospěl k jinému závěru, je zřejmé, že stěžovatelce v tomto ohledu přisvědčit nelze [viz např. nález ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 (N 15/64 SbNU 155), ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205), ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11 (N 71/65 SbNU 9), ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12 (N 164/66 SbNU 433), ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3779/11 (N 9/68 SbNU 153), ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4709/12 (N 39/68 SbNU 405), ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3406/10 (N 44/68 SbNU 443), ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12 (N 179/71 SbNU 153), ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2078/12 (N 22/72 SbNU 261), ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12, usnesení ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1380/15 (tato a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Názor Ústavního soudu na tuto otázku ostatně musel být stěžovatelce znám již před podáním ústavní stížnosti minimálně proto, že byl sice vyjádřen ve věci ústavní stížnosti jiného stěžovatele, toho však zastupoval stejný právní zástupce (viz usnesení ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4360/12).

13. Dále pak stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, že obecné soudy shledaly rozhodčí smlouvu, resp. doložku obsaženou v úvěrové smlouvě ze dne 10. 2. 2012, kterou uzavřela s vedlejším účastníkem, za rozpornou se zákonem, přičemž vyjádřila nesouhlas s judikaturou, o kterou svá rozhodnutí opřely, případně jejich odkazy označila za nepřiléhavé. Ústavní soud musí předně podotknout, že podmínky, za kterých si mohou smluvní strany sjednat rozhodčí doložku, upravuje zákon, a je zásadně na obecných soudech, aby v konkrétních případech posoudily, zda obsah a způsob sjednání rozhodčí doložky zákonu odpovídají; Ústavnímu soudu nepřísluší tuto činnost obecných soudů nahrazovat a v rovině tzv. podústavního práva přezkoumávat, je však oprávněn a povinen zasáhnout, pokud by výklad učiněný obecnými soudy byl zjevně excesivní, případně pokud by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2061/15).

14. Jak patrno z usnesení odvolacího soudu, podle uzavřené rozhodčí doložky měl být rozhodce příslušný k rozhodování sporů mezi nimi v budoucnu vybrán statutárním orgánem obchodní společnosti ČMRS Consulting s. r. o. ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů. Soudy nižších stupňů s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyvodily, že takovouto rozhodčí doložku nelze považovat za platnou, neboť určení rozhodce nestanovuje transparentně, a to z důvodu, že neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení, a Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, přičemž neshledal důvod k tomu, aby se od ní odchýlil. Stěžovatelka je však oproti tomu názoru, že způsob určení rozhodce rozhodčí doložka upravuje dostatečně konkrétně, a tudíž, že výběr osoby rozhodce proběhl podle transparentních pravidel.

15. Ústavní soud v této souvislosti musí poukázat na své usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3769/15, v němž aproboval jako ústavně konformní závěry obecných soudů, vycházející z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 (dle něhož pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců, přičemž v úvahu připadá jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně jako zájem na výsledku projednávání sporu), že daný výběr lze považovat za transparentní, je-li tato třetí osoba na stranách sporu zcela nezávislá, neboť jen tehdy může být zajištěn princip rovnosti stran, kterážto podmínka není splněna v případě, že touto osobou bylo tzv. arbitrážní centrum, resp. jeho předseda; konkrétně šlo o právnickou osobu, která nebyla stálým rozhodčím soudem a která se zabývala organizováním rozhodčího řízení ad hoc a z této činnosti měla ekonomický prospěch. O obdobnou situaci šlo i ve stěžovatelčině věci, rozdíl spočívá pouze v tom, že zmíněná úvěrová smlouva, obsahující uvedenou rozhodčí doložku, byla mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem uzavřena v době, kdy zákon č. 216/1994 Sb. možnost určení rozhodce stranami dohodnutou osobou ani výslovně neobsahoval, tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 807/15). Za relevantní není možné považovat, zda má být rozhodce určen samotnou obchodní společností nebo členem orgánu této společnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1115/14). Na těchto závěrech nic nemění ani to, že rozhodce měl být v tomto případě vybrán ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou, neboť ve svém důsledku jde o podmínku, že rozhodcem může být jen advokát či advokátní koncipient, což představuje určité omezení ve výběru rozhodce, nicméně klíčovou otázkou je zde způsob výběru rozhodce, resp. zda dané omezení je s to "vyvážit" deficit transparentnosti (kdy rozhodce měl být vybrán výše zmíněnou osobou), přičemž její řešení je na obecných soudech a zásah Ústavního soudu by mohl být odůvodněn za předpokladu, že by příslušné řešení bylo možné považovat za "extrémní". K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.

16. Požaduje-li stěžovatelka na Ústavním soudu, aby poskytl určitý "návod", jak platně sjednat rozhodčí doložku, úkolem Ústavního soudu je (mj.) ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob v individuálních případech, nikoliv zaujímání obecných stanovisek posuzování platnosti právních úkonů, nehledě na to, že k této otázce v současné době existuje poměrně rozsáhlá judikatura nejen Ústavního soudu, ale především Nejvyššího soudu, z níž lze odpověď na tuto otázku získat. Stěžovatelka také vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím obvodního soudu, kterým jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení a exekuce. Ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud obecným soudům co vytknout, neboť tyto mohou posuzovat tzv. procesní zavinění na zastavení exekuce jen ze strany účastníků řízení, nikoliv soudu (zde tím, že exekuci vůbec nařídily), jak se stěžovatelka (zřejmě) domáhá.

17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1552/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies