III. ÚS 3330/15

26. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Richtera, zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2015 č. j. 30 Cdo 1030/2015-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 28 Co 340/2014-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. května 2014 č. j. 17 C 70/2012-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 70/2012 Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě proti České republice o náhradu škody ve výši 553 150 Kč, jež představuje prostředky, které musel stěžovatel vynaložit na svou obhajobu v trestním řízení, které bylo podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zastaveno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 7. 2010 č. j. 40 T 3/2006-10893, neboť v něm pro promlčení trestnosti stěžovatelova jednání nebylo možné pokračovat. Obvodní soud dospěl v odůvodnění napadeného rozsudku k závěru, že stěžovatel žalobou uplatnil nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání). Dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je takový nárok dle obvodního soudu vyloučen, neboť trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení a nedošlo tak k vydání nezákonného rozhodnutí, pročež nemůže být dána odpovědnost státu za škodu trestním stíháním způsobenou. K tomu by došlo tehdy, pokud by trestní soud stěžovatele zprostil obžaloby. Stěžovatel mohl přitom na projednání trestní věci trvat a domoci se tak zprošťujícího rozsudku. To se však nestalo a z příslušných trestních rozhodnutí nelze dle obvodního soudu dovodit, že by se stěžovatel stíhaného jednání nedopustil. Obvodní soud nemůže dle napadeného rozsudku jít nad rámec rozhodnutí trestního řízení a sám vyslovit, že se stěžovatel stíhaného jednání nedopustil.

3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, které městský soud zamítl a rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Přitom se zcela ztotožnil s jeho postupem i právní argumentací. Tu pak doplnil o úvahu, dle níž je smyslem ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb. vyloučení práva na náhradu škody v případech, v nichž výsledek trestního řízení nedokládá, že se trestně stíhaná osoba nedopustila jednání klasifikovaného jako trestný čin. Přiznání náhrady škody v takovém případě by totiž dle odvolacího soudu bylo v rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví nemůže vzejít právo), připomínanou opakovaně i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Taková situace nastala i ve stěžovatelově případě. Ačkoliv tedy trestní soud nemohl stěžovateli uložit trest, nelze na něj hledět jako na nevinného. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na závazné obdobné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 605/2012. Přitom stěžovatel nebrojil proti těmto závěrům vysloveným v rozhodnutích, jimiž bylo trestní stíhání zastaveno, přičemž si musel být vědom, že nevyužil prostředků, které mu zákon na ochranu jeho práv poskytoval. Argumenty stěžovatele o nedostatku finančních prostředků nemohou pak na tomto závěru nic změnit.

4. Stěžovatel tento rozsudek napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí městského soudu se neodchyluje od předchozí judikatury Nejvyššího soudu. Především však stěžovatel v dovolání nebrojil proti závěru o jeho nevyužití práva pokračovat v trestním řízení, o něž odvolací soud rovněž opřel svůj závěr o neexistenci stěžovatelova nároku na náhradu škody. Podle ustálené judikatury přitom platí, že nejsou-li dovoláním napadeny všechny podstatné důvody rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže být podané dovolání přípustné, neboť ani přisvědčení argumentaci dovolatele by nemohlo mít vliv na výsledek odvolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Obecné soudy dle stěžovatele dospěly k protiústavnímu závěru, že k uplatnění nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby bylo prokázáno, že se stěžovatel nedopustil jednání, pro něž byl stíhán, což však paradoxně dle soudů nemůže vyslovit nad rámec trestního řízení soud, rozhodující o odpovědnosti státu. Uvedené závěry vedou k nepřípustnému omezení podmínek uznání nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud pak chybně posoudil stěžovatelovo dovolání a odchýlil se nepřípustně od své vlastní judikatury, dle níž nárok na náhradu škody nevznikne pouze obviněnému, u nějž nevznikly pochybnosti, že se dopustil trestného jednání, pro nějž byl stíhán. K tomu však ve stěžovatelově případě nedošlo. Opačný výklad, který fakticky zaujaly obecné soudy, je porušením ústavní zásady presumpce neviny. Dále stěžovatel odkázal na svou argumentaci uvedenou v dovolání. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

8. Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a vyžádaného soudního spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 17 C 70/2012 (srov. č. l. 75 a násl.), stěžovatel řádně nenapadl jeden z klíčových důvodů rozhodnutí odvolacího soudu. Jeho dovolání tak bylo odmítnuto především z důvodů procesních, kvůli nimž nemohlo být řádně projednáno, jelikož by ani zpochybnění stěžovatelem napadených závěrů nemohlo vést k vyhovění petitu dovolání [srov. ustanovení § 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád")], a to i kdyby se Nejvyšší soud se stěžovatelovou argumentací ztotožnil.

9. Ústavní soud neshledává v postupu Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska tzv. kvalifikovanou vadu spojenou s porušením kautel práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud je jako každý jiný orgán veřejné moci striktně vázán zákazy svévole a libovůle, tedy rozhodováním mimo zákonem mu svěřené kompetence [srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny]. Omezení této zásady lze ze strany soudní moci připustit toliko v případě zákonné úpravy, která by soudům nedávala dostatečný právní prostor pro ochranu základních práv a svobod, jakožto jejich základní ústavní povinnosti (srov. čl. 4 Ústavy). To však není případ právní úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož vyčerpání stanoveným zákonným způsobem vyžaduje právní úprava řízení před Ústavním soudem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy), a to tím spíše, že dovolatel je povinně zastoupen osobou práva znalou (srov. § 241 odst. 1 občanského soudního řádu). Rozhodnutí dovolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se přezkumu posouzení naplnění dovolacích důvodů. V tomto směru lze v bližším odkázat např. na body 12 až 14 usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 2198/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť v projednávané věci z hlediska vymezení dovolacích důvodů postupoval stěžovatel obdobným způsobem.

10. Pokud stěžovatel nesplnil podmínky stanovené občanským soudním řádem pro uvedení potřebných zákonem vymezených dovolacích důvodů, vyčerpal sice procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho tvrzeného práva poskytuje, neučinil tak však zákonem stanoveným způsobem, jak výslovně postup při domáhání se soudní ochrany limituje čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. Návrh je proto v tomto bodě sice formálně přípustný, avšak z hlediska obsahu námitek směřujících proti závěrům Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný, neboť dovolací soud se meritem těchto námitek nemohl pro nedostatečnost jejich obsahového vymezení zabývat, když dovolání stěžovatele mu k tomu nevytvořilo prostor v rámci podmínek stanovených občanským soudním řádem. Jakkoli stěžovatel operuje argumentací z oblasti trestního řízení, stále opomíjí závěr obecných soudů (rozhodujících v režimu civilního procesu), které mu vytkly, že nevyužil procesních prostředků, které by mu umožnily prokázat tvrzení o jeho nevině.

11. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, usnesení ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, usnesení ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších] ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů při výkladu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozeznává rovněž nepřípustné návrhy v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). V takovém případě subsidiarita ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i povinnost předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli obecných soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy. Jestliže je ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet. Ústavní soud totiž nemůže účinně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když vinou stěžovatele nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich porušením účinně zabývat. V takové situaci nemůže Ústavní soud jejich rozhodnutím v oblasti ochrany základních práv a svobod nic vytknout, a proto považuje napadení rozsudků obvodního soudu a městského soudu za nepřípustný návrh; nicméně považuje za potřebné v této souvislosti odkázat na své závěry učiněné v nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15, stejně jako na odůvodnění napadených rozhodnutí, kde byl důvod nevyhovění žaloby vyložen.

12. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 3330/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies