I. ÚS 1459/16

27. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti Petra Skopára, zastoupeného Mgr. Martinem Hamplem, advokátem se sídlem Palackého 741, 544 01 Dvůr Králové nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 5 C 1/2015-46 ze dne 24. 9. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 447/2015-120 ze dne 8. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně byla stěžovateli uložena povinnost platit své manželce výživné ve výši 8.000,- Kč měsíčně s účinností od 2. 3. 2015 se splatností vždy do 25. dne v měsíci předem, jakož i zaplatit dlužné výživné za období od 2. 3. 2015 do 30. 9. 2015 ve výši 55.742,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci řízení odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že po doplnění dokazování rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, změnil je pouze v části, v níž nalézací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a to tak, že stěžovatele zavázal nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 70 % ve výši 26.731,30 Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti těmto rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž uvádí, že mu postupem jak okresního, tak i krajského soudu bylo znemožněno domoci se svého práva před nestranným a nezávislým soudem a byla jím zároveň porušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť soudy dostatečně nezkoumaly majetkové poměry stěžovatele a nepřihlédly k jím opakovaně tvrzené skutečnosti, že není objektivně schopen stanovené výživné hradit s ohledem na jím dosahovanou výši příjmů v době vydání napadených rozhodnutí. Okresní soud dle něj chybně v tomto směru vycházel z výpovědi syna stěžovatele, a to bez ohledu na stěžovatelem předložená daňová přiznání. Odvolací soud pak v otázce skutečných příjmů stěžovatele vycházel dle jeho názoru z nepravdivého vyjádření pana Viliama Baxtera, někdejšího jeho zaměstnavatele. Nadto stanovené výživné ani neodpovídá objektivním potřebám jeho manželky. Odvolací soud pak dále dle jeho mínění ignoroval jím navržené důkazy a nikterak se s nimi ve svém rozhodnutí nevypořádal. Konkrétně se jednalo o výslech svědka, který stěžovatel navrhoval ve svém doplnění odvolání ze dne 12. 1. 2016. Tímto důkazem měla být prokázána skutečnost, že jeho manželka činí výdaje hrubě nepřiměřené svým tvrzeným majetkovým poměrům. Dále se mělo jednat o listinné důkazy, které byl stěžovatel připraven předložit u druhého jednání odvolacího soudu, ale tyto nebyly odvolacím soudem přijaty. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy rozhodovaly pouze na základě listin a tvrzení jeho manželky, aniž by se byly vypořádaly s námitkami stěžovatele, popř. aniž by mu k tomu vůbec byly poskytly prostor. Konečně pak stěžovatel brojí proti způsobu, jakým mu byla v řízení před nalézacím i odvolacím soudem doručována vyjádření jeho manželky, kdy toto se vždy dělo krátkou cestou, tj. při ústním jednání, zatímco protistraně bylo vždy doručováno obratem a s předstihem před ústním jednáním ve věci. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud naproti tomu není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, a nemůže tedy provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Oprávněn zasáhnout je pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení před obecnými soudy, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Řízení o předmětné ústavní stížnosti tedy není pokračováním civilního procesu, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.

Pokud jde o námitky stěžovatele stran provádění a hodnocení důkazů, dlužno uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§ 120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134, § 135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, kupříkladu opomněl-li soud provést účastníkem navržený důkaz a tento důkaz mohl mít vliv na výsledné rozhodnutí soudu ve věci.

V tomto směru stěžovatel namítá, že odvolací soud ignoroval jím navržené důkazy, konkrétně výpověď stěžovatelovy snachy Michaely Skopárové a blíže nespecifikované listiny, jež byl stěžovatel podle svých slov připraven předložit odvolacímu soudu při druhém ústním jednání. Pokud jde o prvý důkazní návrh, lze se stěžovatelem souhlasit v tom smyslu, že se s ním odvolací soud formálně nevypořádal do té míry, že jej ani neprovedl, ani nevydal usnesení, kterým by byl takový důkaz zamítl, avšak nelze mít tento důkaz materiálně za opomenutý, neboť z argumentace odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i ze spisového materiálu, je zcela zřejmé, z jakých důvodů soud k provedení takového důkazu nepřistoupil, a sice proto, že navrženou svědeckou výpovědí měly být prokázány marnotratné výdaje žalobkyně v podobě nákupu psa a podstupování nákladných kosmetických procedur, kterýmžto tvrzením však soud neuvěřil, což také odůvodnil (str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Ohledně listin, jež měl odvolací soud údajně odmítnout přijmout k provedení důkazu, lze jen konstatovat, že toto tvrzení nemá oporu ve spisovém materiálu (srov. protokoly o odvolacích jednáních na č. l. 100 a č. l. 116).

Co se týče ostatních námitek stěžovatele proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení okresním a krajským soudem provedených důkazů, je třeba opět připomenout, že Ústavní soud s ohledem na jeho výše nastíněné postavení není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu. V předmětné věci, za situace, kdy došlo ze strany odvolacího soudu ke korekci skutkových zjištění a doplnění stavu dokazování oproti řízení před soudem prvního stupně, nelze nic z výše uvedeného soudům vytknout. Skutkové závěry soudů o majetkových poměrech stěžovatele a jeho manželky mají oporu v provedených důkazech, které tvoří koherentní celek a nejsou navzájem rozporné. Soudy se také v rámci odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly se všemi tvrzeními, důkazními návrhy a námitkami stěžovatele.

Nad rámec shora uvedené argumentace Ústavní soud podotýká, že ve sporném občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která je tradičně chápána tak, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Účastník má tedy povinnost tvrzení a povinnost důkazní a není úlohou obecných soudů suplovat deficit v jeho aktivitě. Pakliže stěžovatel namítá, že mu obecnými soudy nebyla dána možnost v řízení uplatnit jeho námitky, nelze než konstatovat, že ani toto tvrzení stěžovatele nemá oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel byl v řízení před okresním i krajským soudem náležitě poučen, byla mu dána možnost se jak vyjádřit ke všem protistranou uvedeným skutečnostem a důkazům, tak i uvádět skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich provedení. V tom, že stěžovatel této možnosti plně nevyužil, nelze spatřovat pochybení obecných soudů. To platí zejména v případě písemného přípisu pana Viliama Baxtera, který k důkazu četl soud odvolací při svém druhém a závěrečném ústním jednání a k němuž stěžovatel nevznesl při tomto jednání žádné připomínky a své námitky vůči tomuto přípisu vyjádřil až v předmětné ústavní stížnosti.

Konečně, pokud jde o námitku stěžovatele proti doručení vyjádření protistrany krátkou cestou, nelze dát stěžovateli za pravdu v tom, že by tímto postupem soudu byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. V dané věci se jednalo pouze o jediný případ takového doručení odvolacím soudem, nadto za situace, kdy byl daný přípis soudu doručen v pátek 15. 1. 2016 a jednání, k němuž byli účastníci řádně předvoláni, následně proběhlo v pondělí 18. 1. 2016. V takovémto postupu soudu nelze spatřovat pochybení soudu, tím spíše jej nelze považovat za prvek libovůle.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 27. července 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1459/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies