I. ÚS 2311/16

27. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem Praha, pobočka a adresa pro doručování Orlí 27, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2015, č. j. 34 Ad 47/2012-399 a Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016 č. j. 8 Ads 186/2015-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ke kterým mělo dojít shora označenými rozhodnutími obecných soudů, a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí.

2. Česká správa sociálního zabezpečení (žalovaná) snížila stěžovateli invalidní důchod, protože byl namísto dosavadní invalidity třetího stupně stěžovatel shledán invalidním pro invaliditu druhého stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost pouze o 60 %. Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně zamítl stěžovatelovu žalobu proti tomuto rozhodnutí, svůj rozsudek pak opřel zejména o znalecké posouzení znalcem MUDr. Zdeňkem Krejčíkem. Znalec připustil, že ze zdravotní dokumentace vyplývá určité zhoršení zdravotního stavu žalobce v roce 2013. Jednalo se však o nové skutečnosti, které nemohl zohlednit, neboť se netýkaly doby rozhodné pro znalecké posouzení (došlo k nim až po vydání napadeného správního rozhodnutí). Stěžovatel v řízení předložil znalecký posudek, který na jeho žádost zpracoval MUDr. Vítězslav Lorenc. Tento znalec uzavřel, že žalobce je invalidní ve třetím stupni v důsledku mnohočetného postižení vnitřních orgánů, které odůvodňuje snížení pracovní schopnosti o více než 10 procentních bodů až na 80 %. Krajský soud zdůraznil, že posudek MUDr. Lorence vycházel především z aktuálního žalobcova stavu a z lékařských zpráv vyhotovených více než 1 rok po době rozhodné. Jednalo se o prognostický posudek, který nelze považovat za rozhodující důkaz o žalobcově zdravotním stavu v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. MUDr. Lorenc nesledoval, zda byla naplněna všechna kritéria pro dosažení horní hranice procentního rozmezí pro určení míry poklesu pracovní schopnosti podle položky 7c vyhlášky.

3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu kasační stížnost zamítl a vysvětlil, že revizní posudek není jediným způsobem, jak se vypořádat s případnými rozdílnými posudkovými závěry, podstatné je, aby krajský soud srozumitelně vysvětlil, proč zvolil daný postup a proč se ve výsledku přiklonil k jednomu z posudkových závěrů, což krajský soud učinil. Odlišné výsledné hodnocení je dáno přihlédnutím k tvrzenému zhoršení zdravotního stavu, ke kterému však došlo až po době rozhodné. MUDr. Krejčík ve svém posudku jednoznačně uvedl na str. 114 posudku, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele bylo "těžké postižení funkce jícnu ve smyslu poruchy příjmu potravy a tekutin". Rovněž neobstojí námitka, že soudem ustanovený znalec vycházel jen z fragmentů zdravotnické dokumentace. Podstatnou část textu obsáhlého znaleckého posudku tvoří citace ze stěžovatelovy kompletní zdravotnické dokumentace, a to včetně zpráv ošetřujících lékařů. Znalec velmi podrobně odůvodnil svůj posudkový závěr o snížení stupně invalidity. Život ohrožující abscesy stěny jícnu a absces mediastina byly odstraněny operačními zákroky; nebýt těchto operací, stal by se stěžovatel závislým na péči třetí osoby a byla by podstatně snížena jak kvalita jeho života, tak pracovní schopnost. Nejvyšší správní soud upozornil stěžovatele, že na základě aktuálních zpráv nelze činit závěry o zdravotním stavu stěžovatele v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, která je pro nynější věc rozhodná. Nejvyšší správní soud se obsáhle zabýval i stěžovatelovou námitkou podjatosti MUDr. Krejčíka. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již dříve dne 22. 2. 2013 požadoval, aby ustanovený znalec "nepodléhal MPSV ČR", bylo možné předpokládat, že se případně k ustanovenému znalci vyjádří již po jeho ustanovení, pokud by snad shledal důvod svědčící možné podjatosti. To však neučinil a neučinil tak ani později v průběhu vyhotovení znaleckého posudku. Naopak, ustanovený znalec se v posudku zmiňuje o tom, že se podařilo přes počáteční nedůvěru nastolit korektní vztah znalec - posuzovaný. Ještě při ústním jednání dne 7. 1. 2014 stěžovatel poukazoval na to, jak podrobně se znalec věci věnoval, s tím, že pokud by tak předtím činily orgány České správy sociálního zabezpečení, nemuselo by vůbec dojít k jednání před soudem. Výhrady k posudku MUDr. Krejčíka začal stěžovatel uplatňovat teprve v souvislosti s doplněním posudku, které zdůraznilo neměnnost závěrů i k 31. 7. 2012, tedy k datu pouze o pár dní pozdějšímu. Následně a v souvislosti s vyhotovením posudku MUDr. Lorence uplatnil námitky podjatosti nejprve ve spekulativní rovině ("posudek a doplnění vykazují známky podjatosti") a jako součást námitek protizadání revizního znaleckého posudku, ke kterému nakonec nedošlo. Jinak je třeba hodnotit, pokud ústav vyzvaný k vyhotovení revizního znaleckého posudku odmítne tento posudek vypracovat s poukazem na profesní vztah k jednomu ze znalců (jde o lektora katedry posudkového lékařství) a situaci, kdy stěžovatel s odkazem na jméno vedoucího katedry posudkového lékařství, zmíněné pouze v průvodním dopise k vrácení soudního spisu, dovozuje bez bližší objektivní konkretizace důvod podjatosti vyplývající z pracovní činnosti vedoucího katedry též ve prospěch České správy sociálního zabezpečení.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odmítá závěry České správy sociálního zabezpečení a obecných soudů o jeho zdravotním stavu, zejména rozsáhle polemizuje se znaleckým posudkem MUDr. Krejčíka. Dále stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, zdůrazňuje, že nesouhlasí se způsobem, s nímž se krajský soud vypořádal s rozdíly mezi závěry obou posudků.

5. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak se s jeho námitkami vypořádal Nejvyšší správní soud, jak ohledně posouzení jeho zdravotního stavu, tak i ohledně námitky podjatosti znalce MUDr. Krejčíka.

6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).

9. V nyní posuzovaném případě však stěžovatel pouze pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů na podústavní rovině a ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, které by věc posouvaly do ústavní roviny, tedy do roviny zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2311/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies