IV. ÚS 2347/15

27. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Vitáčkem, advokátem se sídlem U Zámečku 27, 532 01 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 516/2015 ze dne 20. 5. 2015, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 14 To 245/2014-244 ze dne 22. 10. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 22 T 113/2013-218 ze dne 23. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 13 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se měl dopustit zjišťováním informací z evidencí Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva dopravy, které poté předával civilním osobám, a dále byl též uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že dne 10. 3. 2012 kolem 01:00 hodin v Pardubicích před kulturním domem Dukla za přítomnosti dalších osob úderem pěstí do levého spánku napadl poškozenou V. Lehkou, která po jeho úderu upadla na zem a následně se jí motala hlava. Za tato jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu odnětí svobody mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku okresní soud současně stěžovateli uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených bezpečnostních sborech na dobu pěti let.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl stěžovateli nově podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených bezpečnostních sborech na dvě léta, přičemž v ostatních výrocích zůstal rozsudek Okresního soudu v Pardubicích nezměněn. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudky obou nižších soudů (a případná další na ně navazující rozhodnutí) v rozsahu, v němž byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve vztahu k výroku o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Proti rozhodnutím obecných soudů v rozsahu, v němž zůstal nedotčen výrok o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že došlo k porušení jeho práv na spravedlivý proces v důsledku nezákonně použitých odposlechů, které byly ve vztahu k posouzení přečinu výtržnictví nepoužitelné. Stěžovatel dále soudům vytkl nesprávné posouzení skutkových verzí protistran, přičemž pochybnosti dle něj panují i ohledně závěru, zda byl obecně zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ve všech těchto ohledech soudy dle názoru stěžovatele pochybily. Stěžovatel zdůraznil, že od počátku trvá na tom, že se žádného úmyslného protiprávního jednání nedopustil. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Z odůvodnění dovolacího soudu je pak patrné, že ve vztahu k výroku o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel uplatnil řadu námitek skutkového či procesního charakteru, byť se je všechny snažil podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V ústavní stížnosti pak opakuje tytéž argumenty, které již zazněly v řízení před trestními soudy a s nimiž se již tyto soudy náležitě a přesvědčivě vypořádaly. Skutečnost, že se s výsledkem tohoto vypořádání stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Jádro ústavní stížnosti tvoří stěžovatelem tvrzená procesní nepoužitelnost opatřených záznamů telekomunikačního provozu, nicméně tyto námitky jsou dle Ústavního soudu liché. Touto námitkou se zabýval již odvolací soud, který správně poukázal na to, že novelizací trestního řádu, konkrétně zákonem č. 459/2011 Sb., byl do výčtu trestných činů, pro něž lze odposlechy nařídit, zařazen i trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, pro který byl stěžovatel v daném řízení také stíhán. Předmětné odposlechy sice byly nařízeny v jiné trestní věci, ale i tam byly podmínky pro jejich pořízení splněny (viz str. 6 - 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Stěžovatel však rozporuje jejich použitelnost pro hodnocení deliktu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, maje za to, že ve vztahu k tomuto přečinu je použít nebylo lze, neboť dle jeho názoru šlo o "jinou trestní věc", jak má na mysli ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř., než jakou bylo jeho původní odsouzení za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ústavní soud však ani v této rovině pochybení soudů neshledal. Ve své judikatuře vztahující se k odposlechům totiž dal najevo, že ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. o použitelnosti odposlechů v jiné trestní věci nutno vykládat v systematickém vztahu s ustanovením § 158d odst. 10 tr. ř. týkajícím se obecně sledování osob a věcí, dle něhož platí, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1518/13 ze dne 18. 7. 2013, dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Odtud je zřejmé, že odposlechy byly procesně použitelné i pro hodnocení přečinu výtržnictví, neboť i zde byl stěžovatel stíhán (a následně odsouzen) pro úmyslný trestný čin. Tato koncepce procesní použitelnosti odposlechů odpovídá i jejich významu, jaký je jim připisován v judikatuře Nejvyššího soudu. Ten kupř. v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 109/2014 ze dne 16. 7. 2014 uvedl, že "obsah záznamu odposlechů slouží jako podklad pro další vedení trestního stíhání, v němž teprve jsou skutečnosti, které jsou v odposleších zaznamenány, prověřovány a objasňovány ... V případě odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení jde o zajišťovací institut, který je svou povahou velmi blízký operativně pátracím prostředkům podle § 158b a násl. tr. ř., proto v širším smyslu i odposlechy a záznamy telekomunikačních zařízení obecně slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech".

Krom toho striktně vzato nelze pokládat stěžovatelovo stíhání pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za "jinou trestní věc" ve smyslu § 88 odst. 6 tr. ř., poněvadž trestní stíhání sice bylo původně zahájeno pouze pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, nicméně po několika měsících bylo rozšířeno i o prve uvedený delikt, kdy trestná činnost stěžovatele byla posuzována v jednom trestním řízení, v jehož rámci se také odehrávalo dokazování. Bylo by ostatně nelogické, aby ve vztahu k jednomu jednání byly odposlechy zákonně použity a hodnoceny, avšak ve vztahu k dalšímu jednání, posuzovanému souběžně a společně s prvně jmenovaným, o němž zásadní poznatky vycházejí právě z odposlechů pořízených za účelem objasnění, resp. prokázání prvého deliktu, od nich bylo zcela odhlédnuto. Taková situace by vedla k absurdním důsledkům v tom směru, že soudce by z dokazování ve vztahu k jednomu jednání zákonným způsobem seznal deliktní jednání obviněného ve vztahu k dalšímu skutku obžaloby, ale při souzení tohoto dalšího se tvářil, že nikoli.

Pokud jde o zbývající argumentaci stěžovatele, nutno konstatovat, že je vybudována na předpokladu procesní nepoužitelnosti odposlechů, tudíž výše provedeným výkladem pozbyla na relevanci a dále se jí zabývat netřeba. To se týká i námitek stěžovatele směřujících proti posouzení jeho deliktu výtržnictví jako úmyslného trestného činu, neboť úmysl se zde jednoznačně podává právě z provedeného odposlechu (viz str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu).

Ústavní soud tedy v rozhodnutích a postupu trestních soudů nic zásadně nespravedlivého nezjistil, pročež musil odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 27. července 2016

David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2347/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies