III. ÚS 2058/16

27. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Pojarové, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, se sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2016 č. j. 21 Cdo 5512/2015-523, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2015 č. j. 61 Co 66/2015-358, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2015 č. j. 61 Co 298/2015-454, proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 25. května 2015 č. j. 4 C 60/2012-387, a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. prosince 2014 č. j. 4 C 60/2012-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2014 č. j. 4 C 60/2012-306, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a obce Milíře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci před nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, bylo zasaženo do práva na veřejné projednání věci a v přítomnosti účastníka podle čl. 38 odst. 2 Listiny a došlo k zásahu do nezávislosti soudu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.

2. V projednávané věci Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 C 60/2012-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 C 60/2012-306, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (obec Milíře) vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 25. 5. 2015 č. j. 4 C 60/2012-387, pak byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení žalované v řízení před soudem prvního stupně.

3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 4. 2015 č. j. 61 Co 66/2015-358, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2015 č. j. 61 Co 298/2015-454, pak bylo částečně změněno usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 25. 5. 2015 č. j. 4 C 60/2012-387, ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a o tom, že přísedící Okresního soudu v Tachově Nina Honzíková a Antonín Schwarz nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 60/2012.

4. Následně podala žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání (ze dne 6. 7. 2015), které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 5512/2015-523, jako nepřípustné odmítnuto. Po dovolání podala žalobkyně dne 5. 8. 2015 žalobu pro zmatečnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2015 č. j. 61 Co 66/2015-358, a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 C 60/2012-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 C 60/2012-306. Dále stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí napadla ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl svým usnesením z 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1548/16 jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to právě s ohledem na výše zmíněnou žalobu pro zmatečnost. V nyní projednávané věci stěžovatelka ústavní stížností napadla stejná rozhodnutí jako věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 1548/16. Argumentaci doplnila v tom smyslu, že rozvrhy práce Nejvyššího soudu předseda Nejvyššího soudu nevydal, ale toliko schválil. Takový postup je ale podle stěžovatelky v rozporu se zákonem. Dále by podle jejího přesvědčení měl Ústavní soud v její věci aplikovat výjimku podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to z povinnosti vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, neboť stěžovatelka považuje žalobu pro zmatečnost za neúčinný opravný prostředek. Ve skutečnosti - souhrnně řečeno - podle jejího názoru totiž žalobám pro zmatečnost není věnována náležitá pozornost.

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

7. Obdobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 1548/16 Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že z ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatelka podala souběžně s žalobou pro zmatečnost právě projednávanou ústavní stížnost, přičemž řízení o ní - jak si Ústavní soud znovu ověřil - doposud nebylo skončeno. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka tím, že podala žalobu pro zmatečnost, jejíž důvody se částečně kryjí s důvody uváděnými v ústavní stížnosti, dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Je nutné přitom připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tedy stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

8. S ohledem na výše uvedené je podání ústavní stížnosti namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatelky selžou. Je tedy nevhodné i souběžné podávání ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků (v dané věci tedy žaloby pro zmatečnost), kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí o nich, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dostupných mimořádných opravných prostředků, k němuž však není důvod. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné, neboť stěžovatelka - jak plyne i z výše uvedené rekapitulace - žádné relevantní důvody pro aplikaci výjimky ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu neuvádí.

9. Pro úplnost zbývá dodat, že stěžovatelka napadla ústavní stížností i usnesení o náhradě nákladů řízení (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2015 č. j. 61 Co 298/2015-454, a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 25. 5. 2015 č. j. 4 C 60/2012-387), proti nimž však žaloba pro zmatečnost nesměřuje. Ovšem vzhledem k tomu, že usnesení o nákladech řízení jsou výroky akcesorickými k výrokům ve věci samé, budou případně sdílet stejný osud s hlavními rozhodnutími.

10. Z výše uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2016


Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 2058/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies