IV. ÚS 1998/16

28. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Regina Obaly, s. r. o., se sídlem Kozlovická 568, 335 01 Nepomuk, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 47/2016-216 ze dne 15. 3. 2016 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 19 C 199/2014-188 ze dne 22. 10. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, žalobkyně je vlastníkem honebních pozemků přičleněných k honitbě, jejímž držitelem je podnik Lesy České republiky, s. p. Tento státní podnik předal honitbu do nájmu stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované), která ji užívá k výkonu práva myslivosti. V období od 23. 2. 2014 do 6. 3. 2014 měla zvěř na pozemcích žalobkyně způsobit škodu ve výši 23 113 Kč. Za tuto škodu podle žalobkyně odpovídala podle § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti stěžovatelka, pročež ji v prekluzivní dvacetidenní lhůtě vyzvala k uhrazení škody do 60 dní (§ 55 zákona o myslivosti). Jelikož stěžovatelka škodu v uvedené lhůtě neuhradila, uplatnila žalobkyně svůj nárok u soudu.

Okresní-soud Plzeň-jih ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě v plném rozsahu vyhověl. K odvolání stěžovatelky bylo prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni potvrzeno.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že část pozemků, u nichž byla žalobkyní uplatňována škoda, je nehonební, a nelze na ní tudíž škodu uplatňovat (§ 54 odst. 1 zákona o myslivosti). Jedná se konkrétně o místo, kde je umístěna "Kočovská hájovna", tedy objekt sloužící k bydlení. V okruhu 150 metrů zde podle stěžovatelky nelze bezpečně lovit dlouhou loveckou střelnou zbraní. Stěžovatelka navíc uvádí, že dopisem ze dne 24. 10. 2013 jí žalobkyně zakázala vstup na tyto pozemky, jakož i umísťování jakéhokoli mysliveckého zařízení sloužícího k lovu. Podle stěžovatelky si tak nelze představit, že by v rovinaté části honitby kdokoli lovil, resp. střílel ze země loveckou zbraní ve směru k hájovně, zvláště pak když výhled směrem k hájovně je krytý stromy a keři. Stěžovatelka uvádí, že užívání honebních pozemků zahrnuje oprávnění (v míře nezbytně nutné) ke vstupu, vjezdu, provádění lovu, nošení zbraní a umísťování mysliveckých zařízení, přičemž žalobkyně uvedeným dopisem stěžovatelce ve vykonávání těchto činnosti zabránila.

Stěžovatelka dále zpochybňuje, že žalobkyně v dané lokalitě provedla opatření k omezení škod tzv. pachovým ohradníkem, neboť neprokázala, že tyto pachové ohradníky byly v době vzniku škody umístěny v bezprostřední blízkosti hájovny. I znalec podle stěžovatelky dokumentuje pouze rozmístění plastových lahví, u kterých ale neprovádí jakoukoli identifikaci či rozbor obsahu. Žalobkyně tudíž údajně nepostupovala v souladu s § 53 zákona o myslivosti, podle něhož vlastník pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod způsobených zvěří.

K jednání žalobkyně stěžovatelka dodává, že žalobkyně zakázala stěžovatelce uzavírat jakékoli dohody s nájemci zemědělských pozemků, které žalobkyně vlastní, čímž zneužívala svého vlastnického práva a postupovala v rozporu s § 55 odst. 3 zákona o myslivosti. Takové jednání podle stěžovatelky nepožívá právní ochrany.

Stěžovatelce údajně nelze přičítat ani nekonání, kterým by se podílela na vzniku škody, neboť v daném místě efektivně lovit nemohla.

Stěžovatelka dále zpochybňuje znalecký posudek znalce Ing. Hájka, a to ve vztahu k posouzení, v jakém období ke škodám došlo. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na tvrzení znalce, který na pozemku nezjistil žádné staré škody, jež by svým charakterem neodpovídaly uvedenému termínu, ačkoli i žalobkyně uváděla, že na něm starší škody byly.

Stěžovatelka konečně podotýká, že je nedokonalostí zákona, pokud v případě škody způsobené černou zvěří stanovuje objektivní odpovědnost.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem poznamenává, že hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu je úkolem obecných soudů. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jejich činnosti zasahovat, a pouhý jeho nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními tak důvodem pro kasační zásah ani být nemůže. Do procesu zjišťování skutkového stavu obecnými soudy přísluší Ústavnímu soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by tento proces prima facie vykazoval zcela zásadní, "extrémní", nedostatky. Taková situace by mohla nastat typicky v případě, kdy by zjištěný skutkový stav byl v natolik zásadním a zřejmém rozporu s provedenými důkazy, že by k němu soudy nemohly při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy České republiky). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V nyní projednávané věci je spor veden o částku 23 113 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce až na výjimky ani neumožňuje podat dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14 ze dne 8. 1. 2015, kde Ústavní soud považoval za bagatelní částku 32 700 Kč i s ohledem na to, že byla předmětem sporu mezi podnikateli), je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.

V předmětné věci nelze dále přehlédnout, že takřka veškerá stěžovatelčina argumentace se nachází v rovině podústavního práva, přičemž do roviny ústavní ji podle stěžovatelky posouvá skutečnost, že obecné soudy porušily podústavní normy v důsledku svévole. V napadených rozhodnutích ovšem podle názoru Ústavního soudu svévoli rozhodně shledávat nelze. Napadená rozhodnutí jsou naopak řádně a logicky odůvodněna a dostatečně reagováno je v nich i na námitky, které stěžovatelka v průběhu řízení uplatnila. Ostatně námitky stěžovatelkou uplatněné v ústavní stížnosti jednotlivé argumenty soudů zcela pomíjí a nijak na ně nereagují.

Konkrétně pak stěžovatelka opomíjí, že jak uvedl krajský soud, předmětné pozemky jsou v současné době zařazeny jako honební a stěžovatelka ani neprokazovala, že by byly v minulosti prohlášeny rozhodnutím státní správy myslivosti za pozemky nehonební. K námitce, že v okolí hájovny nebylo možno lovit, soudy zmínily řadu způsobů, kterými tak bylo možno činit i přes existenci objektu sloužícího k bydlení a omezením ze strany žalobkyně; zároveň krajský soud vysvětlil, že žalovaná mohla provádět lov zvěře ze tří posedů vzdálených 250 metrů od místa škodné události, nehledě na to, že zvěř po honitbě volně migruje, a není tak rozhodné, na jakém místě k jejímu lovu dochází. Na tyto argumenty není v ústavní stížnosti vůbec reagováno.

Soudy se zabývaly i možným zanedbáním prevenční povinnosti ze strany žalobkyně. Toto zanedbání neshledaly, a to mimo jiné i s ohledem na umístění pachovým ohradníků (konstatování znalce). Soudy zároveň zohlednily, jak už bylo popsáno výše, že žalobkyně svým jednáním provádění lovu stěžovatelce neznemožnila, jakož i to, že stěžovatelka na omezující opatření nereagovala informováním žalobkyně, že kvůli nim nebude schopna zabránit případným škodám.

Konečně, soudy se dostatečně zabývaly i tvrzenými rozpory znaleckého posudku ve vztahu k době, kdy mělo ke škodě dojít (viz shodně str. 4 a 5 rozsudků nalézacího i odvolacího soudu).

Pokud stěžovatelka naznačila určitý nesouhlas s odpovědností podle § 52 zákona o myslivosti, musí Ústavní soud zdůraznit, jak již učinil např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 521/16 ze dne 3. 5. 2016, že uvedené ustanovení představuje protiváhu k benefitům vyplývajícím z práva myslivosti [viz ustanovení § 2 písm. h) zákona o myslivosti]. Takto s ohledem na samotný charakter myslivosti zákon o myslivosti stanoví povinnosti, které musí uživatel honitby plnit, včetně odpovědnosti za škodu, která je způsobená užíváním honitby, včetně škody, kterou způsobila zvěř ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 zákona o myslivosti. Ostatně pokud by měla stěžovatelka za to, že ustanovení § 52 zákona o myslivosti je v rozporu s ústavním pořádkem, nic jí nebránilo spojit s ústavní stížností návrh na zrušení dotčeného ustanovení ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Tak však nepostupovala, přičemž ani Ústavní soud neshledal, že by se aplikace inkriminovaných ustanovení zákona o myslivosti v nyní posuzované věci vymykala ústavně konformní aplikaci právních norem.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2016

Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1998/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies