I. ÚS 3260/15

28. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Josefa Bartoše, 2) Ludvíka Hnízdila a 3) Mgr. Martiny Vacinové, všech právně zastoupených Mgr. et Mgr. Pavlem Bartošem, advokátem se sídlem Železná 33, 266 01 Beroun, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015 č. j. 28 Co 321/2015-190, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 2. 2015 č. j. 105 C 52/2014-156 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali po městu Beroun zaplacení částky 18.120 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení města Beroun spatřovali stěžovatelé v tom, že jsou vlastníky pozemků, na kterých má žalovaný (město Beroun) bez jejich souhlasu umístěnu stavbu místní komunikaci, a za takového užívání jejich pozemku jim nic neplatí. Okresní soud však dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly městu Beroun přenechány k veřejnému užívání bezúplatně jejich dřívějším vlastníkem a tento akt zavazuje i všechny další právní nástupce. Žalobu stěžovatelů proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelé jsou povinni nahradit městu Beroun náklady řízení ve výši 10.800 Kč.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze tak, že rozsudkem ze dne 27. 8. 2015 č. j. 28 Co 321/2015-190 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalovanému (město Beroun) na nákladech odvolacího řízení 4.320 Kč.

4. Podle stěžovatelů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces tím, že Krajský soud v Praze se vůbec nezabýval odvoláním z hlediska důvodnosti jejich nároků za užívání pozemků jako veřejného prostranství. K porušení jejich práva na vlastnictví majetku pak podle stěžovatelů mělo dojít tím, že obecnými soudy byly procesně úspěšnějšímu účastníkovi řízení (město Beroun) mimo jiné přiznány i náklady na zastoupení advokátem, přestože město Beroun zaměstnává vysokoškolsky vzdělané právníky. Stěžovatelé proto namítají neúčelnost takto vynaložených nákladů a soudem stanovenou povinnost tyto náklady hradit pak nespravedlivou, dosahující ústavněprávní dimenze.

5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).

8. K tvrzení stěžovatelů, že Krajský soudu v Praze se nezabýval důvodností nároku za užívání jejich pozemků jako veřejného prostranství, Ústavní soud uvádí, že toto se nezakládá na pravdě. Krajský soud ve svém rozhodnutí zcela dostatečně zdůvodnil, z jakých důvodů nárok na vydání bezdůvodného obohacení stěžovatelům nevznikl a nemohl být tedy přiznán ani Okresním soudem v Berouně. Připomněl, že souhlas původní vlastnice pozemků Oldřišky Hruškové s obecným užíváním pozemků jako ulice je omezením, za nějž se náhrada žádnému vlastníkovi pozemku neposkytuje, a tento souhlas se váže i na všechny následné vlastníky takového pozemku. Tento názor podložil i aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jak je patrno ze str. 4 napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se s odůvodněním tohoto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces či na ochranu vlastnického práva, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Rozhodnutí bylo přijato v rámci kontradiktorního řízení, během nějž byli stěžovatelé právně zastoupeni, mohli předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovali za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.

9. Po celkovém posouzení se i řízení před odvolacím soudem jeví Ústavnímu soudu jako spravedlivé. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelů od názoru vysloveného odvolacím soudem, ba dokonce ani případná chyba ve výkladu podústavního práva, sama o sobě neznamená porušení základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.

10. K té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti náhradově nákladovému výroku, Ústavní soud připomíná, že rozhodování obecných soudů o nákladech řízení podrobuje jen omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, dopadají i na tuto část řízení postuláty spravedlivého procesu. Proto je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06, (N 27/44 SbNU 319)].

11. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelů bylo tvrzení, že náklady na právní zastoupení žalovaného advokátem nebyly účelně vynaloženými náklady, tj. náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný je územním samosprávným celkem, který zaměstnává "osoby s vysokoškolským právnickým vzděláním zcela jistě schopné v rozsahu správy majetku města bránit práva města".

12. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že náklady na právní zastoupení územně samosprávného celku nemusí být vždy náklady vynaloženými účelně, a to s ohledem na způsob financování a personální vybavení územně samosprávných celků, orgánů veřejné moci, resp. jiných státních či státem ovládaných subjektů právními (legislativními) odbory, zaměstnávajícími dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat zájmy příslušného subjektu před soudy. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) Ústavní soud vyslovil, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.

13. Citovaný nález se týká statutárních měst a jejich částí, a contrario lze tedy dovodit, že závěry v něm uvedené nelze automaticky vztáhnout i na případ, kdy tím, komu byly náklady na zastoupení advokátem přiznány, je "běžná" obec. Dále Ústavní soud upozorňuje, že účelnost vynaložených nákladů na právní zastoupení byla v řízení před obecnými soudy žalovaným (město Beroun) prokázána a řádně doložena, což vyplývá zejména z rozsudku Okresní soudu v Berouně. Na str. 7 tohoto rozsudku Okresní soud konstatuje, že předmětná záležitost, kdy bylo třeba zkoumat dispozice s nemovitým majetkem, k nimž došlo před cca 60 lety, byla záležitostí natolik specifickou, že právní zastoupení advokátem v takovéto věci považuje za účelně vynaložený náklad. Takovéto zdůvodnění shledává Ústavní soud dostačujícím.

14. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručených práv stěžovatelů. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 3260/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies