II. ÚS 1246/16

01. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mileny Fischerové, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 2. 2016, č. j. 56 C 329/2014-197, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Napadeným usnesením obvodní soud spojil ke společnému řízení o určení, že nikdo nedědí ze závěti, ve věcech vedených pod sp. zn. 56 C 329/2014, 57 C 28/2015 a 70 C 150/2014, kde žalobkyní je Kateřina Miler a žalovanými jsou 1) Bc. Barbora Milerová, 2) Dr. Med. Michael Holub, 3) Emilie Millerová, 4) Karolína Milerová a 5) stěžovatelka.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh předchozího řízení o dědictví, poukazuje na spory mezi tzv. zákonnými a závětními dědici a uvádí, že je nepochybné, že předmětem každého ze tří soudních sporů bylo určení, že nikdo nedědí ze závěti ze dne 24. 8. 2011, což předpokládá zodpovězení nejméně dvou předběžných otázek: zda předmětnou závěť podepsal zůstavitel a zda je tato závěť platná či nikoliv. Jednotliví účastníci řízení se však v názorech na důvody neplatnosti závěti neshodují. Došlo tak k situaci, kdy nedošlo ke spojení věcí, které spolu "souvisí", protože pak by i po jejich spojení bylo třeba o každé z nich rozhodnout samostatně; nýbrž ke spojení "tří řízení s totožným předmětem", čímž vznikla procesní situace imitující stav, který by vznikl společným podáním jedné žaloby všemi žalobci. Fakticky tak prý zanikla procesní samostatnost každého ze tří procesních nároků, byť se všichni žalobci nacházeli v odlišném procesním postavení. Je tak nyní údajně vyloučeno, aby žaloba jednoho žalobce byla zamítnuta, zatímco jiné žalobě by bylo vyhověno. Tím vznikla situace "procesní neprojednatelnosti všech tří žalob".

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

5. Úvodem je nutno konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř. - tedy podústavního práva - obvodním soudem. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

6. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení § 112 občanského soudního řádu, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení některého základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To však v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by byl v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu obvodním soudem obsažen excesivní prvek libovůle či dokonce svévole. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

7. Ústavní soud musel zohlednit rovněž skutečnost, že napadené usnesení se týká vedení řízení a není proto přezkoumatelné v odvolacím a ani v dovolacím řízení. Jakkoliv proto teoreticky nelze zcela vyloučit, že jím v konkrétním případě dojde k porušení ústavně zaručených práv (např. tehdy, pokud by současně došlo k porušení práva na zákonného soudce), a proto Ústavní soud ve své dřívější judikatuře a priori připustil možnost meritorního přezkumu i těchto rozhodnutí, je současně s ohledem na jejich povahu nutno důsledně trvat na absolutní výjimečnosti případných kasačních zásahů v těchto věcech. V opačném případě by se totiž dostal Ústavní soud do paradoxní situace, kdy by běžně přezkoumával rozhodnutí, u nichž zákonodárce s ohledem na jejich povahu, význam a časové účinky neshledal, že by byly "hodny" přezkumu (třeba i jen) v odvolacím řízení, a Ústavní soud by tak v podstatě nahrazoval odvolací řízení, což je však role, která mu zcela zjevně nenáleží.

8. Podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., které bylo v nyní projednávaném případě aplikováno, platí, že "[v] zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků."

9. Jak plyne ze shora uvedeného, v nyní projednávané věci ani samotná stěžovatelka nijak nezpochybnila, že by se v daném řízení nejednalo o stejné účastníky řízení, a dokonce připustila, že byla spojena řízení, která měla společný předmět - vždy totiž šlo o žalobu na určení, že nikdo nedědí ze závěti. Za této situace považuje Ústavní soud za zcela zřejmé, že napadené usnesení zcela odpovídá dikci i smyslu ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. a nepřísluší mu proto učiněný právní závěr obvodního soudu jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud má totiž za jednoznačné, že pokud citované zákonné ustanovení umožňuje spojení věcí, které spolu "souvisí", tím spíše je tento postup žádoucí, jedná-li se o spojení "tří řízení s totožným předmětem" (arg. a minori ad maius).

10. Jen pro úplnost proto Ústavní soud uvádí, že se stěžovatelka mýlí, pokud se domnívá, že spojením věci nastala procesní neprojednatelnost podaných žalob, neboť např. jedna žaloba nemůže být zamítnuta pro opožděnost a současně druhé nemůže být vyhověno. Spojení věcí totiž znamená spojení řízení do jediného, v němž však musí být řádně projednány všechny žalobní námitky, byť uplatněné v odlišně koncipovaných žalobách, a nelze samozřejmě předem ani vyloučit, že ve věci samé bude rozhodnuto několika výroky. Kupříkladu stěžovatelkou zmiňovaná včasnost podané žaloby totiž představuje podmínku řízení, jejíž případné nesplnění nemůže být zhojeno ani procesním usnesením o spojení věcí.

11. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným usnesením obvodního soudu nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1246/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies