IV. ÚS 1692/16

02. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) nezletilé M. K., zastoupené zákonným zástupcem P.R., a 2) P. R., právně zastoupeni Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Václavská 20, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 12 To 70/2016-516 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 2 T 99/2015-484, jakož i ve věci návrhu na zrušení § 100 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle odůvodnění ústavní stížnosti dojít k porušení článku 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 12 odst. 2, článku 16 odst. 1 a 2, článku 19 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, článku 4 a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 15. července 2015 podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně obžalobu na J. K.(dále také "obviněná") pro skutek, jehož se měla dopustit stručně řečeno tím, že v období od dubna 2012 do dubna 2013 v úmyslu poškodit stěžovatele v rámci civilního soudního řízení při posuzování jeho výchovné způsobilosti vůči nezletilým dcerám při vědomí, že mu může způsobit trestní stíhání, opakovaně navštívila různé odborné organizace zabývající se problematikou zneužívaných a týraných dětí a učinila řadu vysvětlení a výpovědí na Policii ČR o tom, že otec dětí své dcery údajně pohlavně zneužíval, čímž se měla dopustit zločinu křivého obvinění dle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 2 T 99/2015-484 byla obviněná zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu s tím, že nebylo prokázáno, že žalovaný skutek je trestným činem.

Odvolání státní zástupkyně a odvolání stěžovatele podané jménem nezletilé stěžovatelky byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 12 To 70/2016-516.

III.
Za porušení svých základních práv stěžovatelé považují v prvé řadě skutečnost, že nezletilá stěžovatelka nebyla v trestním řízení vůbec považována za poškozenou. Orgány činné v trestním řízení tak podle nich nezletilé stěžovatelce upřely možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s jednáním obviněné. Rovněž prý zasáhly do jejích procesních práv, neboť jí znemožnily mít zmocněnce k ochraně jejích práv, pronést závěrečnou řeč, nahlížet do spisu, navrhovat důkazy atd. Stěžovatel, jako otec nezletilé stěžovatelky, přitom podával trestní oznámení primárně k ochraně nezletilé před psychickým násilím ze strany její matky.

Postupem orgánů činných v trestním řízení mělo podle stěžovatelů dojít k porušení práva na efektivní vyšetření trestného činu vyplývajícího z jejich práva na ochranu rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny, neboť nebyla provedena všechna potřebná šetření k tomu, aby byla obviněné prokázána vina. V trestním řízení tak měla být porušena zásada vyšetřovací, zásada materiální pravdy a povinnost orgánů činných v trestním řízení provést všechna potřebná zjišťování pro prokázání nebo vyvrácení podezření. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatelů pochybily, pokud neprovedly navržené důkazy, které přímo směřovaly proti důvodům zprošťujícího rozsudku. Zejména měly být provedeny dvě nahrávky vyšetření nezletilé v dětském krizovém centru, které však toto krizové centrum odmítlo vydat s poukazem na povinnost mlčenlivosti dle § 100 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"). Stěžovatelé považují použití zásady in dubio pro reo, vedoucí v projednávaném případě ke zproštění obžaloby, za extenzivní, neboť mají za to, že nebyly provedeny důležité důkazy svědčící o vině obviněné.

K ústavní stížnosti stěžovatelé připojili návrh na zrušení ustanovení § 100 zákona o sociálních službách, neboť se domnívají, že trváním na mlčenlivosti z důvodu ochrany nezletilého dítěte může dojít k zásahu do jeho práva na ochranu před psychickým násilím a zásahy do rodinného života.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a s obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10 (viz bod 61 nálezu), trestněprávní poměr je vztahem pouze mezi pachatelem trestného činu a státem a neexistuje ústavně zaručené právo třetí osoby na stíhání či odsouzení pachatele. Zároveň však nelze pominout skutečnost, že je povinností státu garantovat ochranu základních lidských práv i prostřednictvím efektivního trestního řízení, přičemž selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat například porušení článku 2, článku 3, článku 4 či výjimečně také článku 8 Úmluvy. Právo poškozených na efektivní trestní řízení je tudíž nezbytně provázáno s jinými substantivními ústavními právy zakotvenými v Listině a Úmluvě (srov. usnesení ze dne 17. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).

Stěžovatelé tvrdí, že jednáním obviněné došlo k zásahu do jejich rodinného života. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil prizmatem práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, kterému na úrovni vnitrostátní odpovídá článek 10 Listiny.

Ústavní soud již dříve s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že na rozdíl od článku 2, 3 a 4 Úmluvy jsou požadavky na činnost orgánů činných v trestním řízení při dotčení práva garantovaného článkem 8 Úmluvy obecně nižší, a to s ohledem na skutečnost, že trestněprávní ochrana se vyžaduje toliko v případech nejzávažnějších zásahů do tohoto práva (viz usnesení ze dne 26. března 2014 sp. zn. I. ÚS 4019/13). Zpravidla se bude jednat o déletrvající útoky jako je domácí násilí, závažné zásahy sexuálního podtextu jako je pohlavní zneužívání, či sexuální obtěžování mladistvých. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro efektivní trestní řízení je totiž z ústavněprávního hlediska možné toliko v případech újmy ohrožující či poškozující nenahraditelné individuální zájmy, jako je život, zdraví, nebo sexuální důstojnost, a tedy v případech, kdy poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami (srov. usnesení ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1910/15). Jak již bylo Ústavním soudem (viz zejména nález ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 a nález ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14), ale i Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. listopadu 2013 č. 5786/08, § 83-85) v minulosti judikováno, v případech méně závažných zásahů do článku 8 Úmluvy postačuje možnost domáhat se nápravy v rámci civilního řízení. Právo poškozených na efektivní trestní řízení tak může být dotčeno toliko za předpokladu velmi intenzivního porušení základních práv, přičemž u méně flagrantních zásahů postačí nižší standard ochrany prostřednictvím správního nebo občanského práva.

V projednávaném případě se stěžovatelé domáhají vyšetření trestného činu křivého obvinění, kterého se údajně měla dopustit matka nezletilé stěžovatelky vůči jejímu otci (druhému stěžovateli). V souvislosti s pácháním uvedeného trestného činu dochází k zásahu do práva na respektování soukromého a osobního života ve smyslu článku 8 Úmluvy, přičemž nelze zpochybnit, že v případech, kdy je křivě obviněn rodič z pohlavního zneužívání svého dítěte, jde o zásah velmi závažný. Přesto podle názoru Ústavního soudu nedosahuje uvedený zásah takové intenzity, která by ve smyslu shora uvedené judikatury byla důvodem pro dovození práva poškozených na účinné vyšetřování. Jelikož tedy toto právo stěžovatelům nesvědčí, Ústavní soud se nemohl zabývat jejich námitkami proti důkaznímu postupu obecných soudů, ani proti jejich skutkovým či právním závěrům, které nikterak nemohly zasáhnout do jejich základních práv.

Ústavní soud dále přezkoumal námitku týkající se skutečnosti, že nezletilá stěžovatelka vůbec nebyla v trestním řízení považována za poškozenou. Ústavní soud má za to, že odepření postavení poškozeného v trestním řízení osobě, která podle ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu má být za poškozeného považována, může být za určitých okolností zásahem do práva na spravedlivý proces ve smyslu práva na přístup k soudu dle článku 36 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu však k takovému zásahu v projednávané věci nedošlo. Ačkoliv v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů není explicitně vysvětleno, z jakých důvodů nebylo s nezletilou stěžovatelkou zacházeno jako s poškozenou v trestním řízení, Ústavní soud má za to, že z okolností případu toto jednoznačně vyplývá.

Jde-li o posouzení, zda konkrétní osoba má být považována za poškozenou v trestním řízení, musejí soudy v intencích ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu posoudit, zda bylo této osobě trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo zda se pachatel na jeho úkor bezdůvodně neobohatil. Je-li touto osobou nezletilé dítě, musejí rovněž přihlédnout k jeho nejlepšímu zájmu ve smyslu článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

I pokud by v projednávaném případě obecné soudy přijaly názor, že nezletilé stěžovatelce mohla být jednáním její matky způsobena nemajetková újma, musely by z okolností případu nutně dospět k závěru, že nebylo v jejím nejlepším zájmu figurovat v trestním řízení v postavení poškozené. Vše totiž naznačuje tomu, že trestní řízení vedené proti obviněné i její předchozí jednání, jež k tomuto trestnímu řízení vedlo, se odehrálo především v rámci vzájemného "vyřizování účtů" mezi oběma rodiči. Tato situace může nezletilou stěžovatelku, které je v současné době osm let, poškodit o to víc, čím víc bude zapojena do řízení, která jsou proti jejím rodičům vedena. To dokládá mimo jiné konstatování Krajského soudu v Praze, který v závěru odůvodnění svého rozhodnutí na oba rodiče apeloval, aby si uvědomili svou odpovědnost za další zdravý vývoj svých dětí, které mají podle slyšených znalců velice pozitivní vztahy jak k matce, tak k otci. Zdůraznil přitom, že svým negativním vzájemným postojem mohou rodiče tyto vztahy nezletilých vážně ohrozit a způsobit neodvratnou újmu na jejich zdravém psychosexuálním vývoji. Ústavní soud se s uvedeným konstatováním ztotožňuje a respektuje snahu orgánů činných v trestním řízení ochránit nezletilé dítě před tzv. sekundární viktimizací.

Pakliže za této situace obecné soudy nejednaly s nezletilou stěžovatelkou jako s poškozenou, nezasáhly negativně do jejích základních práv, nýbrž naopak chránily její nejlepší zájem. Ústavní soud proto nepřisvědčil argumentaci uvedené v ústavní stížnosti a neshledal prostor pro svůj kasační zásah.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Návrh na zrušení ustanovení § 100 zákona o sociálních službách je návrhem akcesorickým, jenž podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti. To je důvodem jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1692/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies