II. ÚS 1685/16

02. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Štěrby, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 6 As 293/2015-33, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí ředitele Ředitelství personální podpory ze dne 19. 6. 2008, č. j. 40-232-3/2008-4614, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání, vykazuje vady způsobující jeho nepřezkoumatelnost, a jako takové mělo být odvolacím orgánem vráceno prvoinstančnímu orgánu k doplnění odůvodnění. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nerespektovalo zákonné požadavky na jeho věcný obsah zakotvené v ustanovení § 151 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen "zákon č. 221/1999 Sb."), což snížilo možnost konkrétní, přesné a adresné procesní obrany stěžovatele v odvolacím řízení. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dle stěžovatele zejména neuvedl, který orgán, kdy, a jakou formou rozhodl o předmětné organizační změně, jaké důkazy byly pro vydání rozhodnutí shromážděny, jak byly tyto hodnoceny, které skutečnosti byly relevantní pro vydání rozhodnutí, či jakými úvahami byl správní orgán při rozhodování a hodnocení důkazů veden atd.

3. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2008, č. j. 40-232-3/2008-4614, propustil ředitel Ředitelství personální podpory stěžovatele ze služebního poměru vojáka z povolání k datu 30. 9. 2008 podle § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb. Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí odvolal. Rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (dále také jen "odvolací orgán") ze dne 25. 7. 2008, č. j. 41-29/2008-4614 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, avšak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. 7 Ca 46/2009 - 79, uvedené rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Náčelník Generálního štábu Armády České republiky poté o odvolání stěžovatele rozhodl znovu rozhodnutím ze dne 17. 8.2012, č. j. 27-3/2012-1304. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul.

4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel však přesto polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, když nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly ustanovení § 151 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.

7. Podle § 151 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb. platilo, že v odůvodnění rozhodnutí služební orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a na základě kterých právních předpisů rozhodoval.

8. V odůvodnění svého napadeného usnesení Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že jakkoliv je odůvodnění prvostupňového rozhodnutí velmi stručné, jasně z něj vyplývá, že důvodem k propuštění stěžovatele ze služebního poměru byl fakt, že v důsledku organizačních změn bylo zrušeno systemizované místo, na něž byl stěžovatel zařazen, a pro stěžovatele se zároveň nepodařilo nalézt v rezortu Ministerstva obrany jiné služební zařazení. Důvody pro učiněné rozhodnutí jsou tedy dle Nejvyššího správního soudu seznatelné alespoň v základních obrysech a stěžovatel měl možnost s nimi v podaném odvolání polemizovat, což také učinil. Odvolací orgán sice ve svém rozhodnutí odůvodnění prvostupňového rozhodnutí podstatným způsobem rozvedl, nedoplnil však žádné nové, stěžovateli dříve neznámé důvody pro jeho propuštění. Nejvyšší správní soud měl z rozhodnutí odvolacího orgánu za vyplývající, že mezi pozicí, na niž byl zařazen stěžovatel, a pozicí namísto ní nově zřízenou jsou nepominutelné rozdíly v náplni práce (zejména jde nově o zastupování ředitele Krajského vojenského velitelství Zlín a výcvik vojáků v záloze v poli), a z toho pak vyplývají vyšší nároky na uchazeče, z nichž některé (zejména zdravotní a odborné) stěžovatel nesplňoval. V této souvislosti odvolací orgán konstatoval, že stěžovatel odmítl nabízené zařazení na systemizované místo "vedoucí oddělení podpory" u Krajského vojenského velitelství Zlín se stejným platovým zařazením jako na dosud zastávané funkci, přičemž pro tuto pozici splňoval stanovené předpoklady. Jiné odpovídající umístění se pro stěžovatele nalézt nepodařilo. Nejvyšší správní soud měl odůvodnění správního orgánu prvního stupně za dostatečné, a proto nepovažoval za důvodné vyžadovat po odvolacím orgánu, aby své rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k novému řízení podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, mimo jiné také proto, že stěžovatel byl zjevně schopen formulovat své výtky vůči prvostupňovému rozhodnutí a odpověď na ně nevyžadovala podstatné doplnění podkladů či zjišťování nových skutečností v odvolacím řízení. Nejvyšší správní soud také shodně s Městským soudem v Praze konstatoval, že stěžovatel nevyužil ani při podání správní žaloby příležitost formulovat konkrétní věcné výhrady vůči důvodům svého propuštění a omezil se jen na námitky procesní povahy. Právo stěžovatele podat odvolání tedy dle Nejvyššího správního soudu zkráceno nebylo.

9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1685/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies