II. ÚS 1834/16

02. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem Mírové nám. 48, 440 01 Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 č. j. 3 Tdo 311/2016-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech č. j. 3 T 227/2014-268 ze dne 13. 7. 2015 uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve zkratce tím, že v podnapilém stavu hodil dva kameny na dveře domu svého bývalého zaměstnance Františka Holuba (poškozený), přičemž poté, co poškozený zavolal městskou policii, vyšel z domu ven a začal stěžovatele pronásledovat, jej stěžovatel nečekaně několikrát udeřil kamenem do hlavy. Oba muži se poté prali až do příjezdu hlídky městské policie. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem v trvání 24 měsíců. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit způsobenou škodu.

Krajský soud v Ústí nad Labem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o vině a trestu potvrdil, ve výroku o náhradě škody rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že k původně přiznané náhradě škody přičetl také příslušenství této pohledávky.

Stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel ve skutečnosti neuplatnil žádné právní námitky, nýbrž se pouze opětovně domáhal přezkoumání skutkových zjištění. Nejvyšší soud však v rozhodnutích okresního a krajského soudu nespatřil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a skutkovými námitkami se proto již podrobněji nezabýval.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, kterou brojí proti postupu Nejvyššího soudu. Stěžovatel údajně zcela zjevně, jasně a srozumitelně formuloval námitky vztahující se k právnímu posouzení věci, konkrétně k otázce naplnění nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku, jakož i k otázce extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a jeho významu pro konečné hmotněprávní posouzení skutku. Nejvyšší soud se však přesto těmito námitkami odmítl zabývat, čímž měl porušit stěžovatelovo právo na soudní ochranu.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Po prostudování ústavní stížnosti, v níž stěžovatel podrobně rekapituluje námitky, které v dovolání uplatnil, Ústavnímu soudu nezbývá než dát Nejvyššímu soudu za pravdu v tom, že stěžovatel se skutečně domáhal přehodnocení skutkového stavu, přičemž až na takto jinak zjištěném skutkovém stavu následně postavil svou právní argumentaci.

Stěžovatel totiž mimo jiné zpochybňoval, že na dům poškozeného házel kameny, od čehož jak sám přiznává, se odvíjela veškerá další zjištění a právní názory soudů o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo celý konflikt s poškozeným vyvolal. Stěžovatel také tvrdil, že pronásledování poškozeným naplňovalo znaky bezprostředního a trvajícího útoku, kterému byl oprávněn se bránit. Skutková zjištění soudů však byla odlišná. Soudy jednak měly za prokázané, že to byl skutečně stěžovatel, kdo házel kameny do dveří poškozeného, jednak uzavřely, že stěžovatel poté, co k němu obžalovaný přiběhl (aniž by ale stěžovatele jakkoli napadl či omezil), jej nečekaně udeřil kamenem do hlavy.

Za těchto okolností postupoval Nejvyšší soud správně, pokud se zabýval pouze tím, zda mezi důkazy a skutkovými zjištěními neexistuje extrémní rozpor. Pakliže zároveň dospěl k závěru, že tento extrémní rozpor dán není, nelze tomuto závěru nic vytknout, neboť ani Ústavní soud jej v rozhodnutích okresního a krajského soudu neshledává. Soudy srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností a důkazů měly stěžovatelovu vinu za prokázanou, veškeré důkazy hodnotily zvlášť i ve vzájemné souvislosti a jejich úvahy lze podle názoru Ústavního soudu považovat za logické, přiléhavé a přesvědčivé.

K otázce nutné obrany Ústavní soud v podstatě již jen nad rámec dodává, že za situace, kdy stěžovatel vyvolal konflikt házením kamenů na domov poškozeného, kterého následně udeřil kamenem do hlavy, a to v reakci na to, že za ním poškozený běžel (aniž by jej po doběhnutí jakkoli napadal či omezoval), nemůže být o nutné obraně ze strany stěžovatele řeč. Ve zbytku lze odkázat na str. 9 rozsudku nalézacího soudu a str. 7 rozsudku odvolacího soudu, kde soudy na předmětné stěžovatelovy námitky reagují.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 2. srpna 2016

Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1834/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies