IV. ÚS 2047/16

02. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Petra Hlavy, zastoupeného Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2 proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2016 č. j. 21 Cdo 5657/2015-510, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 30 Co 185/2015-464 a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. ledna 2015 č. j. 3 C 93/2010-353, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel (dále rovněž "žalovaný") v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí s poukazem na údajné porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Rakovníku ve věci žalobce CASPER CONSULTING, a. s. proti žalovanému Petru Hlavovi v řízení o odporové žalobě v pořadí třetím rozsudkem vyhověl žalobě a vyloučil pohledávku žalovaného ve výši 2 000 000,- Kč, kterou přihlásil do exekučního řízení z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. 10. 2006 a z titulu zástavních smluv ze dne 18. 1. 2007, z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Exekutorský úřad Praha 5, pod č. j. 067 EX 4993/08 (výrok I.).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce v rámci exekučního řízení pohledávku popřel co do pravosti, výše, zařazení do skupin a pořadí, na čemž trval na rozvrhovém jednání konaném dne 22. 4. 2010 a následně byl vyzván k podání odporové žaloby. Dne 4. 11. 2010 podal žalobce u téhož soudu další žalobu, kterou se domáhá vyloučení předmětné pohledávky z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného výše jmenovaným soudním exekutorem. Obě věci byly spojeny ke společnému řízení.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že i když byl žalovaný poučen podle § 118a o. s. ř. a vyzván k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, nepodařilo se mu prokázat existenci pohledávky, kterou uplatnil vůči povinné Ing. Jeleně Tomicové; žalovanému se nepodařilo totiž prokázat, že jím uvedené finanční prostředky byly Ing. Tomicové skutečně předány. Z těchto skutkových zjištění proto označený soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o půjčce a následné smlouvy zástavní jsou neplatnými právními úkony vůči žalobci, který byl těmito úkony zkrácen na svých právech.

Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o nákladech řízení, jinak odvoláním žalovaného napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že na žalovaném leželo důkazní břemeno ohledně prokázání existence jeho pohledávky vůči Ing. Tomicové z titulu smlouvy o půjčce uzavřené v roce 2006, což se však žalovanému nepodařilo, neboť neprokázal skutečné (reálné) odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. S neexistencí pohledávky je spojeno i zástavní právo k nemovitostem. Jestliže smlouva o půjčce neexistuje, zástavní právo, byť zřízené platnou zástavní smlouvou, nevzniklo, a takovou pohledávku nelze v rámci rozvrhu z výtěžku podstaty uspokojit.

Dovolání žalovaného odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 5657/2015-510 se stručným odůvodněním (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), že podané dovolání vytýká odvolacímu soud neúplná skutková zjištění, přičemž neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

III.

Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a v jeho rámci i práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, přičemž k jejich porušení prý přispěly všechny tři v petitu návrhu označené soudy.

Soud prvního stupně a soud odvolací údajně pochybily tím, že nevycházely ze zjištěného skutkového stavu projednávané věci, nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., takže odůvodnění napadených rozhodnutí údajně odporuje ustanovení § 157 odst. 2 o. s .ř.

Odvolací soud prý pochybil, jestliže peněžní prostředky, předávané stěžovatelem Ing. Tomicové po uzavření smlouvy o půjčce dne 20. 10. 2006, nehodnotil jako půjčku, což prý odporuje závěrům uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 33 Odo 209/2005. Oba obecné soudy se prý nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že stěžovatel Ing. Tomicové poskytl jako půjčku částku 280 000,- Kč na koupi nemovitostí v Březině u Tišnova.

Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se dovoláním nezabýval po věcné stránce, přičemž stěžovatel oponuje jeho závěru o nepřípustnosti dovolání. V tomto směru stěžovatel argumentuje závěry, uvedenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541).

Stěžovatel uvádí, že dovolacímu soudu předložil k posouzení dvě právní otázky:
1. zda "v případě, kdy se stěžovateli podaří prokázat poskytnutí pouze části z částky uvedené jako půjčovaná částka ve smlouvě o půjčce, má být z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí vyloučena celá pohledávka stěžovatele (jak učinil soud I. stupně i odvolací soud), anebo zdali má být z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí vyloučena pouze ta část půjčky, jež zůstane neprokázaná a zbývající prokázaná částka půjčky má být při rozvrhu výtěžku uspokojena";
2. zda "má soud po provedení dalších důkazů (navržených účastníky po předchozí výzvě soudu) opětovně účastníkům vyjevit, jaké skutečnosti považuje za prokázané a jaké za sporné a zdali pak má soud opětovně poučovat účastníka po provedení dalších důkazů o tom, která z jeho tvrzení považuje i po doplnění dokazování nadále za sporná a zdali má soud v takovém případě účastníka opětovně vyzvat k doplnění důkazů prokazujících jeho nadále sporná tvrzení".

Stěžovatel namítá, že žádná z těchto jím nastolených otázek nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu ČR doposud vyřešena, přesto se jimi ani v nynějším řízení dovolací soud nezabýval; v tom spatřuje stěžovatel odepření práva na soudní ochranu.

IV.

Ústavní soud nejprve konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost sice splňuje předpoklady a náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve vztahu k napadeným rozhodnutím je však zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může o přijatelnosti návrhu obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení, respektive v rozhodnutí, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Takové protiústavní zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o odporové žalobě žalobce podle ustanovení § 267a o. s. ř). Stěžovatel nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky jsou ve svém obsahu pouze polemikou se skutkovými zjištěními obou obecných soudů a s právním názorem těchto soudů.

Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelem uplatněné v nyní projednávané ústavní stížnosti jsou jen opakováním těch námitek, s nimiž se již (opakovaně) zabývaly a vypořádaly v pravomocně skončeném řízení obecné soudy.

Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se zejména soud odvolací jeho odvolacími námitkami nezabýval. Stěžovatele soud prvního stupně vyzval (písemně i ústně při jednání dne 26. 11. 2014) k doplnění skutkových tvrzení ohledně sporné otázky a vyzval ho k označení důkazů k prokázání jeho tvrzení. Poučení se ostatně dostalo stěžovateli i v předchozím zrušujícím usnesení, na něž stěžovatel reagoval ve svém podání ze dne 25. 11. 2014.

Odvolací soud velmi podrobně vysvětlil, z jakého důvodu neuvěřil výpovědi svědkyně Ing. Tomicové. Odvolací soud se rovněž zabýval hodnocením dalších, především listinných důkazů označených stěžovatelem, přičemž dodržel principy uvedené v ustanovení § 132 o. s. ř. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že ačkoli "podle skutkových tvrzení stěžovatele pohledávka měla postupně nabíhat po dobu mnoha let od roku 1990 do roku 2007, nebyla ničím zajištěna. To samo o sobě, i ve spojitosti s dalšími důkazy svědčí o tom, že je velmi nepravděpodobné, že by předmětná pohledávka z titulu půjčky skutečně existovala".

Soud prvního stupně se zabýval i tvrzením stěžovatele o poskytnutí údajné půjčky ve výši 280 000,- Kč na zakoupení nemovitosti Ing. Tomicovou v Březině u Tišnova, přičemž konstatoval, že z obsahu kupní smlouvy ke kladnému závěru nelze dospět, neboť tomuto tvrzení oponuje nesoulad kupní ceny ve výši 235 000,- Kč.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodování obou obecných soudů nelze označit za svévolné či nepředvídatelné, resp. porušující práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Rovněž usnesení dovolacího soudu nelze vytknout pochybení, či rozpor se závěry uvedenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), neboť v něm Ústavní soud uvedl, že dovolacímu soudu nic nebrání v tom, aby při posuzování přípustnosti dovolání rozlišoval (i nadále) mezi otázkami skutkovými a právními, jak to předpokládá ustanovení § 237 o. s. ř.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016




Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2047/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies