IV. ÚS 176/16

02. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou Ph.D., advokátkou se sídlem Náplavní 2013/1, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 6. října 2015 č. j. 22 Co 323/2015-1665 a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. června 2015 č. j. 0P 159/2014-1479, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2016, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obsahující "zákaz odnárodňování, resp. právo na národní identitu nezletilých dětí ve smyslu česko-německé identity po rodičích", ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (právo dětí na péči rodičů a jejich výchovu), ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny (záruka základních práv bez rozdílu) ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo nebýt diskriminován na základě pohlaví a státní příslušnosti) a ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod (právo na soudní a jinou právní ochranu).

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Chrudimi ve věci péče o nezletilého D. R. S. a nezletilou V. S. v řízení o určení péče a výživy nezletilých dětí za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřil obě nezletilé děti do péče matky V. S. (výrok I), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezl. D. R. od 1. 9. 2012 částkou 9 500,- Kč měsíčně a na nezl. V. částkou 6 500,- Kč měsíčně (výrok II). Soud dále rozhodl o dlužném výživném na obě nezletilé děti a způsobu jeho splácení (výrok III), obě nezletilé děti svěřil pro dobu po rozvodu manželství do péče matky (výrok IV), otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého D. R. počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 9 500,- Kč měsíčně a na nezl. V. částkou 6 500,- Kč měsíčně (výrok V), rovněž upravil styk otce s oběma nezletilými dětmi jak v období mimo školních prázdnin a v období všech školních prázdnin a svátků (výrok VI). Soud tak rozhodl poté, co usneseními téhož soudu ze dne 25. 1. 2013 č. j. 9 Nc 144/2012-62 a ze dne 5. 2. 2013 č. j. 9 Nc 144/2012-92 byly předběžným opatřením nezletilé děti svěřeny do výchovy matky a otci bylo předběžným opatřením stanovena povinnost platit na obě nezletilé děti výživné a upraven styk otce s nezletilými dětmi. Tato předběžná opatření byla napadena dřívější ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Soudem prvního stupně byl ustanoven znalec z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská psychologie, který dne 21. 10. 2014 zpracoval znalecký posudek, v němž dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilých, aby nebyly rozděleny a aby byla zajištěna jednotnost výukových požadavků u obou sourozenců. U nezl. V. by podle znalce bylo vhodné zajištění "emoční dosažitelnosti matky". Odlišné prostředí v České republice a Německu by samo osobě nemělo podle závěrů znalce činit dětem potíže. Oba rodiče se účastní párové terapie.

Soud konstatoval vyhrocené vztahy mezi oběma rodiči, jejich neschopnost konstruktivně jednat a řešit záležitosti týkající se jejich nezletilých dětí. Ze strany rodičů byl vždy ohledně každé otázky spojené s nezletilými dětmi žádán zásah "třetí osoby". Na základě závěrů znalce a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že střídavá péče navrhovaná otcem není aktuálně vhodná i s ohledem na nízký věk dětí a na citovou vázanost nezl. V. na matku.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích po odvolání otce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil (výrok I), ve výrocích II, III a V odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu nezl. D. R. od 1. 9. 2012 do 31. 5. 2015 částkou 7 500,- Kč měsíčně a částkou 6 500,- Kč měsíčně na nezl. V., v období od 1. 6. 2015 pak přispívat částkou 6 500,- Kč měsíčně na nezl. D. R. a částkou 5 500,- Kč měsíčně na nezl. V., vyčíslil dlužné výživné na obě nezletilé děti a její způsob úhrady. Stejné částky uložil hradit stěžovateli na úhradu výživného na obě nezletilé děti i v době po právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI a VII, jimiž byl upraven styk otce s nezletilými dětmi.

III.

Podle názoru stěžovatele byl napadenými rozhodnutími obou obecných soudů zkrácen na svých základních právech, jestliže při neexistenci objektivní překážky mu nebyly obě nezletilé děti svěřeny do výhradní, resp. střídavé péče. Oba soudy prý stěžovatele "znevýhodnily" při výběru výchovného prostředí z důvodu pohlaví, otcovství a státní příslušnosti. Obě rozhodnutí údajně nerespektují judikaturu Ústavního soudu v otázce střídavé výchovy, přičemž v jejich odůvodnění je prý zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, což dosahuje intenzity "libovůle v soudním rozhodování". Ve smyslu práva na spravedlivý proces stěžovatel dále poukazuje na nerespektování principu legitimního očekávání a na porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodování.

Napadenými rozhodnutími měla být rovněž porušena rodičovská práva stěžovatele a práva obou nezletilých dětí, které jako občané České republiky a Spolkové republiky Německo mají právo na rodičovskou péči a výchovu a právo své "národnostní identity" ve smyslu čl. 3 Listiny. K údajnému porušení posledně uvedeného práva prý dochází tím, že nezletilé děti pobývají na území České republiky, což má vést "k odnárodňování dětí a postupnému zbavování jejich česko-německé, resp. německo-české identity".

IV.

Ústavní soud nejprve posoudil ústavní stížnost z hlediska naplnění podmínek a předpokladů pro její projednání z hlediska zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v tomto směru žádné vady či nedostatky neshledal.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, argumentace stěžovatele ve vztahu k tvrzenému porušení jeho základních práv a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do výchovy konkrétního rodiče či jeho svěření do střídavé výchovy musejí obecné soudy zvažovat individuální okolnosti každého případu a zohlednit, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče.

Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování obecných soudů prioritním hlediskem. Soudy se při rozhodování zároveň musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Zájem dítěte zpravidla vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale také otec. Oba rodiče se nezastupitelným způsobem podílejí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005). Zájmem dítěte tedy nepochybně je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo v péči obou rodičů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010).

Střídavou péči je pak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014). Střídavou péči však nelze aplikovat vždy a za všech okolností.

Stěžejním hlediskem při rozhodování soudů je zohlednění nejlepšího zájmu dítěte.

Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že tímto hlediskem se oba soudy řídily a při zvažování alternativy střídavé péče vycházely nejen z aktuálních možností a podmínek obou rodičů, ale především z konkrétních kladných i záporných následků takové úpravy na obě nezletilé děti. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o vypracovaný znalecký posudek z odvětví dětské psychologie. Ten při zvažování současného věku zejména nezl. V., její citové závislosti na přítomnosti matky i stále se více vyhrocujících konfliktů mezi rodiči, kteří nejsou schopní se domluvit při rozhodování o sebemenších záležitostech svých nezletilých dětí bez účinného zásahu určitého "arbitra", konstatoval nevhodnost střídavé výchovy.

Podle názoru Ústavního soudu je odůvodnění napadených rozhodnutí velmi podrobné a z hlediska platné judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu, mu nelze cokoli vytknout.

Nemůže obstát ani stěžovatelova námitka, že obecné soudy nerespektovaly princip legitimního očekávání a porušily právo na předvídatelnost soudního rozhodování. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12 nebo usnesení II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013), o nepředvídatelné rozhodnutí jde tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě hovořit nelze. Poukázat je třeba především na skutečnost, že stěžovatel sám byl v počátku řízení ochoten uzavřít s matkou nezletilých dohodu, na jejímž základě by obě nezletilé děti byly svěřeny do výlučné péče matky a stěžovateli by byl upraven odpovídající styk s nimi.

Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených, případně i nenavržených, důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 4609/12 ze dne 11. 11. 2013). Bylo tedy pouze na úvaze soudu, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a věk dítěte vhodné zjišťovat názor nezletilého dítěte přímo, prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo znaleckým posudkem.

Ústavní soud způsob, kterým odvolací soud vymezil zájem nezletilých dětí, považuje za dané situace za ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.

Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je namístě připomenout, že taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. Do hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud, vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným, není zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

K námitce stěžovatele týkající se údajného "odnárodňování" obou nezletilých dětí lze ve stručnosti uvést, že obě nezletilé děti se narodily na území České republiky, přičemž minimálně jeden z jejich rodičů je české národnosti a jejich rodným jazykem je proto též čeština. Stěžovateli samozřejmě nic nebránilo a nebrání v tom, aby přispíval k rozvoji jejich jazykových dovedností a schopností v jazyce, jehož znalost bude pro obě nezletilé děti v dalším životě přínosná.

Tvrzení stěžovatele o údajném porušování práv dětí spočívající v tom, že jsou "nuceny" žít na území České republiky a "snášet všechny podmínky s tím spojené" je zcela absurdní a nepřípadné.

Závěrem si Ústavní soud dovoluje poznamenat, že jakkoliv mohou být obecné soudy při úpravě styku rodičů a dětí vedeny těmi nejlepšími úmysly, není v jejich silách, aby bez patřičné snahy obou rodičů vytvořily dítěti harmonické výchovné prostředí, jelikož toto se vždy primárně odvíjí od vztahů mezi rodiči. Této své zodpovědnosti by si tedy oba rodiče měli být vědomi a tomu by také měli přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení k vytvoření ideálního výchovného prostředí pro své děti.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, Ústavní soud nezjistil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016




Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 176/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies