II. ÚS 1262/16

02. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele V. D. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Davidem Pakandlem, advokátem, se sídlem Hradební 548, Hradec Králové, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti ministra spravedlnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2016 se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým má Ústavní soud vyslovit, že nečinností ministra spravedlnosti (nepodáním stížnosti pro porušení zákona) došlo k porušení ústavních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále má ministru spravedlnosti zakázat, aby v nečinnosti pokračoval, a současně mu má přikázat, aby podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele u Nejvyššího soudu.

2. Z listin připojených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 6/2014 ze dne 15. 9. 2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 86/2014 ze dne 18. 11. 2014 uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 471/2015 ze dne 29. 4. 2015 odmítl jako zjevně neopodstatněné a stejně byla odmítnuta i ústavní stížnost stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2516/15 ze dne 15. 9. 2015).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 26. 10. 2015 odeslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti Nejvyššímu soudu. Dne 11. 3. 2016 mu však Ministerstvo spravedlnosti písemně oznámilo, že ministr spravedlnosti jeho podnět odložil. Stěžovatel má za to, že nečinností ministra spravedlnosti (nepodáním stížnosti pro porušení zákona) byla porušena jeho ústavní práva, neboť se mu nedostalo právní ochrany ze strany nezávislého a nestranného soudu ani jiného orgánu, věc nebyla projednána veřejně a spravedlivě a stěžovatel je vězněn, ačkoliv k tomu není legální ani legitimní podklad.

4. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel byl přípisem ze dne 9. 5. 2016 vyzván k odstranění jejích vad. Především byl poučen, že musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Podáním ze dne 15. 6. 2016 sdělil advokát Mgr. David Pakandl, že byl Advokátní komorou určen k zastoupení stěžovatele, a předložil plnou moc, kterou mu stěžovatel dne 8. 6. 2016 udělil k podání ústavní stížnosti a k řízení o ní. Současně sdělil, že dle závazného pokynu stěžovatele si tento nepřeje žádným způsobem podanou stížnost jakkoliv doplnit a trvá na aktuálním obsahu jím podané stížnosti. S ohledem na toto kategorické sdělení již Ústavní soud zástupce stěžovatele nevyzýval k podání kvalifikované ústavní stížnosti a vyšel z obsahu stěžovatelova podání, neboť ani advokátem sepsaná ústavní stížnost by nemohla na výsledku řízení cokoliv změnit.

5. Ústavní soud totiž v minulosti mnohokrát konstatoval, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Není jím ani samotná stížnost pro porušení zákona, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 354/03 ze dne 9. 12. 2003, dostupné jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Ministr spravedlnosti jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn [§ 266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], není povinen podnět akceptovat. Záleží jen na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona. Samotnou stížností pro porušení zákona (ať už je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva fyzické osoby. Jde totiž pouze o procesní prostředek, umožňující - podle uvážení ministra spravedlnosti - v mimořádných případech zahájit soudní přezkum pravomocného rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 365/97 ze dne 12. 2. 1998, U 11/10 SbNU 371).

6. Z uvedeného je nutno vyvodit, že ani při prošetřování stěžovatelova podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a úvahou ministra spravedlnosti, že podnětu nevyhoví, nebyla porušena stěžovatelova ústavní práva zaručená v hlavě páté Listiny (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 507/99 ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. I. ÚS 3302/10 ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 451/12 ze dne 15. 1. 2013, vydaná v obdobných věcech).

7. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 2. srpna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1262/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies