I. ÚS 2273/16

02. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Roberta Klášterky, t. č. ve Věznici v Hradci Králové, zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kyjevská 50, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2016 sp. zn. 5 To 50/2016, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2016 č. j. 7 T 9/2015-11172, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že dne 15. 10. 2015 byla u Krajského soudu v Hradci Králové podána obžaloba na stěžovatele a další osoby. Stěžovatel se podle ní měl dopustit spáchání zločinů podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) a d) trestního zákoníku. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. 7 T 9/2015, soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Současně soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby. O vazbě stěžovatele soud dále rozhodoval u hlavního líčení dne 19. 2. 2016, kdy rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě a současně zamítl jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Usnesení nabylo právní moci dne 26. 2. 2016. Dále soud rozhodoval o vazbě u hlavního líčení dne 18. 3. 2016, kdy zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijal jeho slib a nabídku záruky dalších osob. Usnesení nabylo právní moci dne 11. 4. 2016.

3. Dne 13. 5. 2016 stěžovatel podal další žádost o propuštění z vazby. V průběhu následně konaného hlavního líčení stěžovatel dostal prostor k vyjádření, v němž rozvedl skutečnosti, kterými žádost odůvodnil. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením jeho žádost zamítl, neboť dospěl k závěru, že důvody uvedené v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu i nadále trvají. Soud nepřijal záruku nabídnutou Danielem Koblasou a RNDr. Petrem Martincem ani písemný slib stěžovatele. Nevyhověl ani nabídce nahradit vazbu dohledem probačního úředníka.

4. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že v případě rozhodování o dalším trvání vazby je třeba vždy pečlivě posuzovat, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. U déletrvající vazby pak poukazuje na doktrínu zesílených důvodů vazby. Stěžovatel rovněž cituje judikaturu Ústavního soudu, podle které typová hrozba vysokého trestu není sama o sobě pro naplnění útěkového vazebního důvodu dostatečná.

6. Stěžovatel má za to, že kromě hrozby vysokého trestu nejsou dány žádné důvody vazby útěkové. Ostatní skutečnosti, zejména stěžovatelovu nedosažitelnost pro orgány činné v trestním řízení, kterými obecné soudy podpírají vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu, stěžovatel zpochybňuje. Soudy podle názoru stěžovatele rovněž pochybily, když nepřijaly četná opatření nahrazující vazbu, která stěžovatel navrhoval.

7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).

9. Vazba patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

10. Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16). Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15).

11. V projednávaném případě stěžovatel namítal, že obecné soudy vadně posoudily naplnění vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu, čímž zasáhly do jeho základních práv. Úkolem Ústavního soudu tedy bylo posoudit, zda soudy své závěry opřely o řádně zjištěné, relevantní skutečnosti a v tomto smyslu je adekvátně zdůvodnily.

12. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu lze uložit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14). Hrozba vysokého trestu přitom sama o sobě ke zdůvodnění útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. (např. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07).

13. Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě nalézací soud zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnil, z jakých skutečností dovodil nutnost dalšího trvání vazby stěžovatele. Neomezil se přitom pouze na konstatování hrozby vysokého trestu, ale přihlédl rovněž k závažnosti trestné činnosti i k celkové výši škody způsobené trestným činem, přesahující 13 mil. Kč. Nalézací soud dále rozvedl obtíže, které v přípravném řízení přetrvávaly při snaze zajistit přítomnost stěžovatele pro úkony trestního řízení. Stěžovatel údajně pobýval často se synem v zahraničí, a kontaktovat jej poštou či telefonem bylo velmi problematické, což značně komplikovalo průběh trestního řízení. Nalézací soud adekvátně vysvětlil, proč za této situace nepovažoval žádné z navrhovaných opatření nahrazujících vazbu za dostatečné. Stížnostní soud závěrům nalézacího soudu přisvědčil, neboť v jeho postupu neshledal žádných vad. Ústavní soud považuje rozhodnutí obou uvedených soudů za řádně odůvodněná a vyhovující požadavkům ústavněprávního přezkumu.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2273/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies