IV. ÚS 2455/16

02. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené opatrovníkem Ing. Janem Otrubou, bytem tamtéž, právně zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Libereci ze dne 29. března 2016, č. j. 29 Co 178/2015-889, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. prosince 2014, č. j. 10 P 98/2008-653, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i zásady uvedené v čl. 90 Ústavy ČR.

Výše uvedeným rozsudkem Okresní soud v Liberci zamítl: návrh stěžovatelky (matky) na "zrušení výživného" pro její nezletilé děti (výrok I.), návrh otce nezletilých dětí na zvýšení výživného (výrok II.) a další jeho návrh na určení vyživovací povinnost prarodičům - rodičům matky (výrok III.). O odvolání rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), a ve výroku II. změnil tak, že s účinností od 1. 9. 2015 zvýšil výživné matky pro její nezletilé děti (výrok II.); současně jí uložil povinnost zaplatit dlužné výživné.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že s ohledem na svůj zdravotní stav (je omezena ve svéprávnosti) není schopna výdělečné činnosti, její invalidní důchod postačuje výhradně na uspokojování jejích základních potřeb a rozhodnutím odvolacího soudu jí byla stanovena vyživovací povinnost ve výši přesahující její měsíční příjem. Dále uvádí, že soudy dostatečně nezhodnotily všechny okolnosti případu a odvolací soud přisvědčil nepravdivým tvrzením otce nezletilých. Soudy podle stěžovatelky rovněž nezohlednily životní úroveň všech oprávněných osob a v důsledku toho nebyl jejich postup v souladu s ustanovením § 910 a § 915 a násl. občanského zákoníku; proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není soudem dalšího stupně, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů. Možným porušením běžných práv fyzických osob se zabývá jen tehdy, pokud je současně porušením základního práva zaručeného ústavním zákonem.

Stěžovatelka, která je omezena ve svéprávnosti, nesmí nakládat s finančními prostředky přesahujícími částku 2 000 Kč a je zastoupena opatrovníkem (svým otcem), brojí proti faktu, že soudy nezrušily její vyživovací povinnost k nezletilým dětem - naopak zvýšily výživné na 3 100 Kč a 2 700 Kč měsíčně. Z rozhodnutí je ovšem patrné, že obecné soudy se velmi důkladně zabývaly otázkou majetkových poměrů na straně obou rodičů, především stěžovatelky, která zakládá tvrzení o své nemajetnosti na nepřesných či zkreslených informacích (prostřednictvím opatrovníka), případně je prokazuje jen svědectvím svých rodinných příslušníků. Zejména odvolací soud se tvrzenými skutečnostmi pečlivě zabýval, prověřoval jejich pravdivost a na základě výsledků dokazování dospěl k napadenému závěru. Rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně a přezkoumatelně odůvodněno, je zřejmé, jaké úvahy k němu vedly, jak soud zhodnotil provedené důkazy a která tvrzení nepovažuje za pravdivá.

Podle čl. 36 odstavce 1 Listiny se každý může stanoveným způsobem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Princip nezávislosti soudu je založen i na zásadě volného hodnocení důkazů vyjádřené v ustanovení § 132 o. s. ř., která byla v projednávaném případě naplněna. Pokud soud při rozhodování respektuje hmotně právní i procesní předpisy a srozumitelně své rozhodnutí odůvodní, není odlišnost právních závěrů soudu od názorů stěžovatelky způsobilá založit porušení základního práva.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2455/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies