IV. ÚS 2800/15

03. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti Day to Day, s. r. o., se sídlem 28. října 829/270, Ostrava - Mariánské Hory, IČ: 28568508, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 37 INS 8497/2014-P13-3 ze dne 18. 8. 2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSOS 37 INS 8497/2014, 1 VSOL 1008/2014-P13-8 ze dne 22. 1. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSOS 37 INS 8497/2014, 29 NSČR 51/2015-P13-20 ze dne 30. 6. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. KSOS 37 INS 8497/2014-P13-3 ze dne 18. 8. 2014 Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") odmítl přihlášku pohledávky, kterou stěžovatelka uplatnila v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníků Zdeňka Leskovjana a Jany Leskovjanové, a určil, že právní mocí usnesení končí účast stěžovatelky v daném insolvenčním řízení. Krajský soud vycházel z toho, že stěžovatelka přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení podáním doručeným mu dne 21. 7. 2014, přičemž třicetidenní lhůta k přihlášení pohledávek, určená rozhodnutím o úpadku, uplynula dne 26. 5. 2014. Na tomto základě pak s poukazem na ustanovení § 173 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění rozhodném, uzavřel, že stěžovatelka přihlásila pohledávku po lhůtě, takže se k ní nepřihlíží.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. KSOS 37 INS 8497/2014, 1 VSOL 1008/2014-P13-8 ze dne 22. 1. 2015 rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud předně nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že přihlášku pohledávky podala již dne 7. 5. 2014 v rámci sdělení o uplatňování zajišťovacích práv u insolvenčního správce, což odůvodnil tím, že v souladu se zákonnou úpravou lze přihlášku pohledávky uplatnit řádně jen doručením insolvenčnímu soudu ve stanovené lhůtě. Odvolací soud odmítl rovněž názor stěžovatelky, podle něhož lhůta pro přihlášení zajištěné pohledávky mohla začít plynout až po soupisu majetku, který slouží k zajištění pohledávky, do majetkové podstaty dlužníka. V této souvislosti připomněl, že ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 insolvenčního zákona do majetkové podstaty, bez ohledu na provedený soupis, náleží majetek, který dlužníku patřil v okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Odvolací soud nakonec uzavřel, že stěžovatelka, která je zajištěným věřitelem, měla dle rozhodnutí o úpadku jednak povinnost sdělit insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových právech, a dále měla povinnost ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku přihlásit své pohledávky u insolvenčního soudu, což ovšem neučinila.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. KSOS 37 INS 8497/2014, 29 NSČR 51/2015-P13-20 ze dne 30. 6. 2015 odmítl. Dovolací soud označil závěry, na nichž spočívá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, za souladné se svou ustálenou judikaturou, od níž se současně neshledal důvod odchýlit.

Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti uvedla, že přihlášku své pohledávky uplatnila u insolvenčního správce řádně, postupujíc přitom v souladu s poučením insolvenčního soudu, které bylo obsaženo v bodu VI. výroku usnesení o úpadku ze dne 24. 4. 2014. Na podkladě závěrů formulovaných v usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 41 INS 2804/2010, 1 VSPH 663/2011-P226-10 ze dne 1. 8. 2011 stěžovatelka dále dovozovala, že právo zajištěného věřitele na uspokojení ze zajištění zakládá až zápis předmětu zajištění do majetkové podstaty dlužníka. Jelikož v tomto případě došlo k zápisu zajištěných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka až dne 9. 7. 2014, byla podle stěžovatelky přihláška její pohledávky ze dne 21. 7. 2014 podána včas.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jádro stížnostního návrhu tvoří polemika stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy posoudily včasnost přihlášky její pohledávky v insolvenčním řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila tytéž argumenty, jimiž se obecné soudy zabývaly, přičemž je neshledaly důvodnými. Stěžovatelka výklad učiněný obecnými soudy odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsouc přesvědčena o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší.

Za dané situace pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Právní názor, o nějž se rozhodnutí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, opírá, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Rozhodnutí obecných soudů jsou současně založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů.

Poukazuje-li stěžovatelka na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 41 INS 2804/2010, 1 VSPH 663/2011-P226-10 ze dne 1. 8. 2011, je nutno poznamenat, že se jedná o rozhodnutí na projednávanou věc nepřiléhavé z důvodu odlišnosti řešených skutkových okolností. V předmětném případě nebylo možno na přihlášku dotčené osoby aplikovat pravidelnou přihlašovací lhůtu určenou pro (ostatní) věřitele, neboť v jejím průběhu tato věřitelem insolvenčního dlužníka nebyla (a právo přihlásit svoji pohledávku neměla), když se jím stala až po jejím uplynutí v důsledku právního úkonu insolvenčního správce (zápisu nemovitostí ve vlastnictví osoby odlišné od insolvenčního dlužníka a zastavených ve prospěch dotčené osoby do soupisu majetkové podstaty insolvenčního dlužníka). Stěžovatelka naproti tomu pohledávkou vůči dlužníkům od počátku disponovala a nic jí nebránilo ji v insolvenčním řízení včas přihlásit, stejně jako to učinili jiní věřitelé. Zhojení nedostatku aktivity ve vlastním procesním postupu se přitom nelze domáhat v řízení před Ústavním soudem.

S ohledem na shora řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2800/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies