IV. ÚS 2385/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Radky Purmové, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 7 Afs 25/2016-34, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2016, č. j. 31 Af 96/2014-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky, kterou podala proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, jimiž byly změněny dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Hradci Králové tak, že se stěžovatelce doměřila daň z příjmů fyzických osoba za rok 2007 v částce 18.064,- Kč a za rok 2008 doměřila daňová ztráta ve výši - 106.964,- Kč, včetně předepsaných penále v souhrnné výši 8960,- Kč.

Ve věci stěžovatelky rozhodující soudy i správní orgány dospěly k závěru, že v důsledku vložení nemovitého majetku do obchodního majetku stěžovatelky je třeba na její příjmy v rozhodném období, které plynuly z titulu pronájmu vložené nemovitosti, nahlížet jako na příjmy z podnikání podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění, a proto stěžovatelka nemohla vůči těmto příjmům uplatnit výdajový paušál 30 % podle § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že § 9 odst. 6 zákona o daních z příjmů je nutno interpretovat tak, že movitý i nemovitý majetek, o kterém je účtováno nebo je v daňové evidenci, se nepovažuje za obchodní majetek ve smyslu daně z příjmů fyzických osob. Stěžovatelka má proto za to, že mohla na předmětné příjmy v letech 2007 a 2008 výdajový paušál uplatnit.

II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily ohledně uplatnění výdajového paušálu na příjmy z pronájmu nemovitosti vložené do jejího obchodního majetku, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Stěžovatelka ústavní stížnost pojala jako prostředek pro pokračování své polemiky se závěry obecných soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, obecné soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.

Podstatou sporu v nyní projednávané věci je posouzení otázky, do jaké skupiny příjmů předmětné příjmy v letech 2007 a 2008 spadaly, tedy zda šlo o příjmy z podnikání podle § 7 zákona o daních z příjmů, nebo o příjmy z pronájmu podle § 9 zákona o daních z příjmů.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že jde o příjmy z pronájmu ve smyslu § 9 odst. 6 věty druhé zákona o daních z příjmů, která sice výslovně stanoví, že dopadá na ty poplatníky, kteří se rozhodnou vést účetnictví, nicméně podle stěžovatelky je uvedené ustanovení nutno vykládat tak, že se vztahuje i na poplatníky, kteří vedou daňovou evidenci. K tomu Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku naopak uvedl, že za stavu, kdy stěžovatelka nevedla v rozhodných obdobích účetnictví, ale daňovou evidenci, na ni § 9 odst. 6 věty druhé zákona o daních z příjmů nedopadá a ztotožnil se tak se závěry krajského soudu a správních orgánů.

K tomu Ústavní soud doplňuje, že výše uvedená argumentace Nejvyššího správního soudu je v souladu také s komentářovou literaturou k § 9 odst. 6 zákona o daních z příjmů, podle které rozhodne-li se poplatník účtovat, přestože k tomu není podle účetních předpisů povinen, pak postupuje podle těchto předpisů (zákona o daních z příjmů), bude-li takto postupovat po celé zdaňovací období; přitom se movitý i nemovitý majetek, o kterém je účtováno, nepovažuje za obchodní majetek (Marková, H. Zákon o daních z příjmů. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2006, str. 333).

Okolnost, že stěžovatelka s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená. Na tomto místě lze připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám či právnímu názoru.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2385/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies